Alžběta Peutelschmiedová: Lesk a bída (českého školství)

středa 6. ledna 2016 · 0 komentářů

V poslední době se objevily protesty krajů proti dopadům plošného zavádění inkluzivních opatření. V zásadě jde při tom o princip: umožnit a podpořit, nebo plošně nařídit jsou dva zcela různé přístupy. Vyjadřují se i zkušení odborníci. Jsou kriticky zvažovány také jejich argumenty? „Nemělo prosazovaným změnám něco zásadního předcházet?“ ptá se autorka.

Je začátek října 2015, vcházím do univerzitní posluchárny pedagogické fakulty. Mé studentky (sem tam i nějaký ten student) speciální pedagogiky jsou již zvyklé, že přednášku, eventuálně seminář začínám dotazem: Co nového ve speciálně pedagogických luzích, co se přihodilo od našeho posledního setkání před týdnem, co jste, milé studentky (líp kolegyně) viděly, slyšely, co v nejbližších dnech proběhne, na co byste chtěly ostatní upozornit, pozvat… nakonec přijdu i já se svou troškou do mlýna… stručně tomu říkám speciálně pedagogické aktuality…

Jenže – je začátek října 2015, už čtvrtým rokem to vše za mě „suplují“ mladší kolegové. Můžu si jen představovat, jak bych v těchto dnech přišla do posluchárny s článkem Žáky s potížemi proplatí stát (Lidové noviny, 6.10.2015, příloha Akademie, Žáky s potížemi proplatí stát – Speciální školy se nezruší, na handicapované či sociálně znevýhodněné ale ztratí monopol).

Zažila jsem na vlastní kůži vícekrát, jak vznikají novinové titulky. Nevěřím, že tak zkušená novinářka, jakou je Radka Kvačková , je autorkou tak nejapného a scestného titulku. Nešť – tím vše jen začíná! Radka Kvačková položila celkem 21 otázek (někdy jsou to vlastně konstatování) Lence Felcmanové, z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, působící také – jak je uvedeno – na katedře speciální pedagogiky Univerzity Karlovy.

Rozhodla jsem se z interview zvolit z celkových 21 otázek jen něco přes polovinu, i tak se obávám, že text bude nadměrně dlouhý, což mi bývá okolím vytýkáno. Metodicky následně: otázka redaktorky Radky Kvačkové – odpověď Lenky Felcmanové – moje glosa k uvedené odpovědi.

Svou reakci zakládám na odbornosti a zkušenostech autorky řady odborných textů (publikace, skripta, novinové články, televizní scénáře pořadů o výchově dětské řeči, překlady celkem osmi odborných publikací z angličtiny a francouzštiny, spolupráce se Stuttering Foundation of America, vedoucí řešitelského teamu projektu GAČR, účast na mezinárodním výzkumném programu hereditárního výskytu balbuties – Family Research Project on Stuttering, Bethesda, stáže na univerzitách v Lyonu – Francie a Neuchatelu – Švýcarsko, členka výběrové organizace I.A.L P. – ale PŘEDEVŠÍM – 23 roků za katedrou ZŠ pro vadně mluvící v Olomouci – Kopečku a 26 roků působení na katedře speciální pedagogiky PdF Univerzity Palackého).

Otázka: Víme, jaká část žáků má potíže či znevýhodnění?

Odpověď
: Přesně ne. V jednom kraji se objeví třeba 7,5 procenta dětí s určitým typem postižení, v druhém 1,2 procenta. Přitom nelze mluvit o zásadní odlišnosti území. Je to dáno tím, že v každém kraji přistupují k identifikaci speciálních vzdělávacích potřeb jinak. Je to důsledek absence jednotné metodiky.

Glosa: Při rozhodnutí zavést podstatné změny si nejprve detailně zpracuji, zjistím výchozí situaci,na položenou otázku nemůžu odpovědět: přesně nevíme. Nemělo tedy prosazovaným změnám něco zásadního předcházet? Co lze očekávat od podobně vágně fundovaných projektů? Znáte školáka, dítě bez „potíží“? O čem budeme mluvit, uvažovat? O potížích, o speciálních vzdělávacích potřebách, o určitém typu postižení, o handicapovaných, o sociálně znevýhodněných (tím nejsou terminologické hrátky vyčerpány). To je ale proměnných! Co na to Occamova břitva? Vždy se najde důvod pro založení, existenci dalšího (finančně dotovaného) projektu, odborného ústavu apod., s desítkami teoretiků, vzdálených realitě.

Otázka: (spíš konstatování): Takže počty neznáme…

Odpověď: …vytvořili jsme několik modelů očekávané četnosti dětí se speciálními vzdělávacími potřebami. Rozptyl je ale velký.Ve školské statistice je dnes evidováno zhruba 4,5 tisíce dětí se sociálním znevýhodněním… Ve statistikách a analýzách ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva vnitra nalezneme ale minimálně 50 tisíc dětí ve věku povinné školní docházky, které spadají do kategorie sociálního znevýhodnění. Jsou zanedbávané nebo týrané. Dále jde o děti s odlišným mateřským jazykem či děti žijící v sociálně vyloučených lokalitách. Takže v případě dětí s tímto znevýhodněním čekáme velký, byť postupný nárůst“.

Glosa: Přečtěte si prosím pomalu nahlas užité výrazy (řekla bych studentkám): několik modelů… očekávaná četnost… rozptyl… ministerstvo práce a sociálních věcí a ministerstvo vnitra… minimálně… čekáme… Kolik prostoru k alibismu! Případný nezdar bude vždy na koho shodit! Kde je biblické – vaše řeč budiž ano ano – ne ne, co mezi tím, je od zlého? Zaangažovaná hned dvě ministerstva, shodnou se vždy a „v jakém časovém horizontu“? Jejich odborníci budou očekávat, co se vyvrbí z několika modelů, ty udávané rozptyly nás neznepokojují.

Mimochodem: co je to školská statistika? Kde najdu její výstupy? Na které statistiky a analýzy se Lenka Fenclová odvolává? Vždy je možné mávat statistikou. Kdo je autorem? A hlavně – jaká byla METODIKA vzniku dovolávané statistiky? Na to se ptáme málokdy.

Britský politik – pro změnu v tomto případě ne často citovaný Churchill – Benjamin Disraeli řekl: „Existuje lež, kardinální lež a potom už je jen statistika“. Jsme stále stejně bláhoví, snadno manipulovatelní. Nedávno jsem na besedě s redaktorem BBC slyšela tentýž argument k současným událostem, který jsem o den dva dříve četla v novinách: „ Mezi příchozími Syřany je pětina (20%) lidí s vysokoškolským vzděláním“. Musela jsem se zeptat: „A víme, kolik těch migrujících Syřanů celkem je?“ Stále mluvíme o potřebě kritického myšlení.

Otázka: Můžete polopaticky vysvětlit, co se bude měnit?

Odpověď: …Změna spočívá v tom, že dosud ta škola za rohem mohla, ale nemusela vašemu dítěti poskytovat podporu, kterou potřebuje. A třeba na to nedostávala od státu ani prostředky… Finanční dotace se bude odvíjet od stanovených podpůrných opatření. Škola obdrží z poradenského zařízení doporučení, ve kterém bude uvedeno, jaká konkrétní opatření má při vzdělávání žáka uplatňovat. Ředitel na ně dostane potřebné finance a v metodických materiálech si může dohledat, v čem dané opatření spočívá

Glosa: Chtěla bych znát konkrétně, systémově poradenská zařízení, která budou mít závažné pravomoci. Budou to pedagogicko-psychologické poradny? Nerada generalizuji, ale musím zapochybovat: po všech tristních zkušenostech, které s těmito institucemi učitelé mají? Budou se tato inkriminovaná poradenská pracoviště dostatečně odborně orientovat ve specifiku a potřebách jednotlivých škol, zohledňovat je? Není tím deklasována, snižována odbornost a kompetentnost pedagogů? Další hřebíček do rakve prestiže učitelského povolání. A další nálož na ředitele škol…

Otázka: Ke katalogu byla tisková konference. Mluvilo se na ní ale hlavně o dětech se zdravotním postižením. Přitom největší problém mívají učitelé s dětmi, které vykazují poruchy chování spojené třeba s nějakou poruchou učení. Věnuje se ten katalog i jim?

Odpověď: V zadání projektu byl definovaný okruh skupin dětí, pro které se katalog má připravit. A pravdou je, že tam chyběly děti s poruchami učení a poruchami chování … Teď je na ministerstvu školství, aby zajistilo metodickou podporu i pro další skupiny dětí … A většina pedagogů je zvyklá tyto děti vzdělávat. Méně zkušeností je například s dětmi se zrakovým a sluchovým postižením. Učitelé se také více obávají vzdělávání dětí s poruchami autistického spektra

Glosa: Takže zadání projektu nezahrnovalo handicapované, jak hlásá podtitulek novinového článku. Vynořuje se další problém: jsou děti se specifickými poruchami učení handicapované? Co odborník, to názor. V každém případě oněch 1 500 stran Katalogu podpůrných opatření s nimi nepočítá. Vida! Ještě nedávno frekventovaní dyslektici (diagnóza oblíbená zejména mezi „celebritami“) spadli z lopaty!

Začala éra autistů – projev kampaňovosti našeho školství. Pojednou se autoři Katalogu – a prostřednictvím jeho zavedení významných změn českého školství – odvolávají na „zvyk učitelů tyto děti vzdělávat“, obdobně jsou na tom děti se zrakovým a sluchovým postižením (citováno z další části odpovědi). U těch zrakově a sluchově postižených setrvám. Uráží mě – a hlavně všechny mé kolegy surdopedy a tyflopedy – nehorázné tvrzení, že v této oblasti máme „méně zkušeností“…

Veřejnost miluje příběhy. Zde jeden pro ilustraci. V roce 1990 přibyl i na katedru speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci zahraniční odborník v oblasti výchovy a vzdělávání sluchově postižených. Pan profesor z jedné americké univerzity byl rozhodnut vzít do Států jednu z našich studentek, aby se poučila, jak sluchově postižené vzdělávat. Vytipovali jsme schopnou studentku, mocnou anglické konverzace. Pan profesor chtěl ještě před odjezdem poznat realitu našeho školství pro sluchově postižené. Spolu se studentkou navštívil ústav pro (tehdy) tzv. zbytkaře, děti se zbytky sluchu, známý „hluchák“ s mnohaletou tradicí na (dnes opět Svatém) Kopečku u Olomouce. Výsledek? Milá studentka nikam nejela. Pan profesor prohlásil, že není proč, že se jeho kolegové a studenti mají čemu učit od nás. Dnes už ta schopná studentka jako renomovaná odbornice do Ameriky jezdí, v rámci výměnných stáží…

Celý text si můžete přečíst ZDE.