Hana Vaverková: První školní měsíc je za mnou – je čas na malou rekapitulaci

pátek 30. října 2015 · 0 komentářů

Ve sborovně je mi moc dobře. A po ředitelně se mi vůbec nestýská. Už jsem se smířila s malým prostorem na stole a jednou skříňkou. Akorát že pořád něco hledám – klíče, brýle, prachy, pracovní listy…

Ve skříňce to není, v kabelce taky ne, ve třídě už vůbec ne, tak kde? Ale že z jednoho dávného semináře vím, že věci jsou skoro vždycky tam, kde by měly být, vrátím se na začátek a – najdu. Skoro vždycky.

Ve třídě už si nepletu Aničku s Janičkou. Poctivě se připravuju – nejvíce na vlastivědu. Jsem o kapitolu dál, než moji žáci. Orientuju se v krajích České republiky – věřili byste, že je jich 14? Velký úspěch jsem měla v hodině Česká republika – demokratický stát – s informací, že jedním ze státních symbolů je prezidentská vlajka. Červený trenýrky! Doplnil Ráďa, co se vyzná. Když jsem pak dodala, že to byl nápad recesistní skupiny Ztohoven – čti sto hoven, nadšení mých žáků nebralo konce.

Minulý týden jsme dvakrát navštívili Olomouc. Ve středu jsme se vypravili do divadla na představení dvou studentek UP, které nám předvedly spoustu fyzikálních pokusů. V hledišti se vznášely balónky jako vzducholodě, z bubnu vystřelovaly kouřové kroužky a když přidáte do ohně dost kyslíku, máte nádherný plamen. Jsem zvědavá, kolik rodin mých žáků přes víkend vyhoří.

Cestou do divadla jsme se zastavili u skvostů města Olomouce – Sloupu Nejsvětější Trojice a krásných barokních kašen. Několik dobrovolníků předneslo zpatra své připravené referáty. Akorát je skoro nikdo neslyšel. Kašny byly v plném provozu, chrliče chrlily, a na náměstí pár náklaďáků právě nakládalo sutinu a vykládalo stavební materiál na opravu městských domů. Informace, že Caesar byl podle pověsti zakladatel našeho města, tak zcela zanikla.

Cestou zpátky do školy se několik našich výtečníků v tramvaji a autobuse chovalo jak ve výběhu blízké zoologické zahrady. Dělala jsem ššššš, ale moc to nezabralo, a navíc se na mě spolucestující dívali jak na vola. Však počkejte, milánkové, zuřila jsem v duchu, a po návratu jim důrazně domluvila. Příště si rozmyslím, než vás zase někam vezmu!

Za dva dny jsme stejnou trasu absolvovali znovu. Ve Vlastivědném muzeu končila právě dnes výstava terarijních zvířat. To bereme v přírodovědě, přimlouvala se kolegyně Jitka, a tak jsme jeli. Autobusem, tramvají – dnes už bez hlasitého brebentění, gestikulace a výbuchů smíchu. Poučili se.

Vystoupili jsme o zastávku dřív, abychom si u olomoucké katedrály Sv.Václava ujasnili rod Přemyslovců. A víte, že ta věž měří 100 metrů? To je zaujalo a na chvíli pozvedli oči. Ovšem rozdíl mezi románským a gotickým slohem je nechal zcela chladnými. O to víc ožili v místnosti s terárii. Holky omdlévaly při pohledu na chlupaté sklípkany a někteří odvážlivci si nechali omotat krk krajtou. Já si podržela velkého štíra. Už dávno se nebojím. Jeden z mých synů má takové malé ZOO v našem sklepě. A na ten smrad jsem si za ty roky zvykla.

A co moje hudebka? Do poslední hodiny jsem zařadila poslech Vltavy. Schválně jsem neprozradila, co to bude. Ať děti pustí svou fantazii z uzdy, pak si svoje představy namalují. Zavřeli oči, zmáčkla jsem tlačítko a – nic. První pokus nevyšel. Technika zklamala, a to už jsem to dvakrát vyzkoušela a šlo to! Hledím na počítač a děti na mě. Když už pak řeka bublá a teče a valí se, kluci ze čtvrté prskají smíchy a nezesmutní ani při informaci, že Smetanovi pomřela skoro celá rodina.

Ke konci hodiny se vracíme k notám. Nedala jsem se zmást radami mého dlouholetého kamaráda, mimo jiné úspěšného učitele, ředitele a vedoucího odboru školství, který mi napsal: „Hudebka není o hudbě. Já rok učil čtvrťáky hudebku a do dneška na to vzpomínají. Z not jsem uměl jen houslový klíč, co mi pak inspekce řekla, že není nota. Taky mi vyčetla, že se noty nedělí na duté a plné. A učili jsme se houslový klíč malovat jednou rukou, oběma rukama současně, nohama, nohama a rukama. Pak jsme dramatizovali písničky, chodili ven a poslouchali zpěv ptáku, v kotelně pořádali diskotéky jejich oblíbené hudby a hlavně se ze všeho radovali. A v osmé třídě pak zpívali i mutanti, protože šlo o radost.“

Tobě se to mluví, Karle, ale co já? Asi mám míň odvahy a víc zodpovědnosti, a tak linkuju pět čar a na tu pomocnou bříško s nožičkou. Nota cé půlová, volá Péťa, co hraje už pár let na klavír. No, aspoň někoho jsem to naučila… A příště půjdeme ze sklepa na půdu, budeme se učit stupnice, jo?

Jak stíháš?, ptá se mě Jitka. Špatně, jako vždycky, říkám. Taky to znáte? Tematické plány a osnovy jsou jedna věc a skutečnost úplně jiná. Dnes jsme měli být v češtině tady a v matice už máme čtrnáctidenní skluz – koncem září. Stačí jeden dva školní projekty, nějaká ta exkurze nebo divadlo a kde jsme se svými přípravami a představami! Ale co, říkám si. Co si nakonec ze školy odnesou? Vědomosti zapomenou, jako já, a až je budou potřebovat, zase se to naučí. Jako já ty Přemyslovce.

A zážitky a vzpomínky? Ty nám zůstanou!