Jana Hrubá: DOKUMENTY 146. Můžeme nějak čelit vzniku deprivantů? Ptáme se jednoho z autorů knihy Vzpoura deprivantů MUDr. Františka Koukolíka, Dr. Sc.

pondělí 6. února 2017 · 1 komentářů

Když se při přípravě tohoto seriálu probírám Učitelskými listy, nacházím čím dál víc článků, které jako by se vyjadřovaly k současným problémům ve vzdělávání. Jako tento rozhovor s panem doktorem Koukolíkem, který byl napsán před dvaceti lety. Problémy tedy trvají (a rostou).

…Kdo jsou podle vás deprivanti? Co vede ke vzniku deprivantství?

Deprivanti jsou lidé nepovedení nebo zmrzačení v hodnotové a citové sféře. Všichni víme, co to je, když se člověk nevyvine intelektově, když je mentálně retardovaný. Méně se ví, že něco naprosto stejného se může stát s emotivitou. Člověk se z nejrůznějších důvodů nerozvine citově.

Může to mít příčiny v genetice. Děti sociopatů, které vyrůstají v sociopatické rodině, se mohou, ale nemusí stát deprivanty.

Krajně závažné je porušení vazby matka – dítě, která se staví mezi 7.–18. měsícem, tedy v době, kdy vzniká sebeuvědomění dítěte. Tato vazba zůstává stejná i v době, kdy jde dítě do školy, a pravděpodobně i ve 20 letech. Je-li vazba nejistá, je nejistý i vztah dítěte ke světu. Nejistá vazba se dokonce přenáší z generace na generaci (u nás se tímto jevem zabývali prof. Langmayer a prof. Matějček). Naštěstí existuje zvláštní skupina odolných dětí, které vydrží skoro všechno. Typické pro tyto děti je, že si najdou náhradní vazbu – učitelku ve škole, strýčka, dědečka, staršího kamaráda – a pomůže jim to.

Dalším z kořenů deprivantství je interakce dítěte, dospívajícího a dospělého s měnící se společností. Jde o nesmírně složitý jev. Dochází k posunu v hodnotách, k vývoji masové a konzumní společnosti, v poslední generaci k promoření společnosti drogami.

Jedním z klíčových jevů v našem pološíleném století je obrovská tolerance k násilí. Jsou to transgenerační jevy, které podle mého názoru začínají někde před první světovou válkou. První světová válka lidi naučila, že je možné strojově zabíjet miliony jiných lidí a že je možné to psychicky přežít. V těchto jatkách vyhynula morální i fyzická elita Evropy, protože ta se zpočátku do války hlásila dobrovolně. (Anglie zavedla povinnou vojenskou službu až roku 1916.) Tito lidé nepřenesli svoje geny a svou mentalitu – svůj způsob, jak být slušný, jak být obětavý, jak pracovat pro skupinu ve jménu vznešených cílů.

V likvidaci morální, mentální, intelektuální, etické, emotivní elity pak pokračovali nacisté v plynových komorách koncentračních táborů. Padesát let celý svět prožil v nově narůstajícím nebezpečí jaderné války. To si nepřipouštíme, ale to drtí.

Co pro deprivanty znamená skupina?

Je to sociální pole se spoustou zdrojů. Máme dojem, že deprivanti častěji vytvářejí skupiny, koalice, mafie, gangy, sekty. Ofenzivní deprivanti pak skupinou manipulují, zvláště jdou-li po majetku a moci. Čím jsou inteligentnější a mocnější, tím jsou nebezpečnější.

Některé sekty jsou nejúspěšnější mezi vysokoškoláky. To jsou lidé vysoce inteligentní, ale také „rozhození" citově, nejistí. Sekta jim dodá jasnou a jednoduchou perspektivu, jakousi niternou páteř. Nemajíce autonomii, nemajíce pocit zralého sebevědomí, dostávají ho zvenčí. Sekta nahrazuje autonomii, nahrazuje hodnou maminku – a za to se zaplatí.

Proč mají deprivantské skupiny zájem o školství a výchovu?

Deprivantské skupiny politicky orientované vždycky začínají u dětí. Každá společnost se nějakým způsobem snaží ovlivnit své školství. Školství v totalitních režimech bylo založeno na vkládání určitého typu informací do mozku a zatajování jiného typu informací – to znamená zabraňovalo ve svobodném myšlení.

V budoucí době bude vědomostí stále více a během pěti let bude polovička zastaralých. Proto by se měla omezovat výuka faktů, ale učit chápat souvislosti, pracovat s fakty. To znamená diferencované školství, protože všechny děti toho nejsou schopny na stejné úrovni. Tedy velký počet vysoce kvalifikovaných učitelů pracujících s malými skupinkami dětí, kteří budou mít děti rádi. To znamená rozsáhlé strategické investice. Já jsem doktor, ale kdybych měl volit mezi zdravotnictvím a školstvím, volil bych ve prospěch školství. Samozřejmě jde o dlouhodobé investice a projeví se za jednu, možná za dvě generace. Ale společnosti, které to neučiní, dopadnou strašně.

Představoval bych si malé přirozené skupinky dětí v rozmezí několika let. Kantor by jim řekl fakta, nabídl encyklopedie nebo např. vstup do Internetu a upozornil by je na důležité souvislosti. A učil by je myslet. Děti jsou v současné škole zavřené, nesmí se hýbat, jsou tam strašných hodin a učí se věci, které okamžitě zapomenou, nebaví je to a stejně je to za pět let jinak.

Co by měl učitel vědět o poruchách chování dětí, které jsou signálem deprivantství?

Co nejvíc. Součástí vzdělání a doškolování učitelů by měla být základní diagnostika – jak se porucha chování pozná. Pozná-li se včas, jde s tím ve vysokém počtu případů ještě něco dělat. Kantor by měl znát rodinné zázemí dětí, měl by vědět o vztazích. To by předpokládalo dlouhodobé vedení dětí, třeba už od mateřské školky.

Některé poruchy chování se poměrně bezpečně poznají mezi třetím a pátým rokem. Tady by měla být rozsáhlá spolupráce mezi učiteli, psychology, psychiatry a kriminology. Učitelky v mateřských školách by měly rozpoznávat útočné děti s nízkou hladinou úzkosti. U nich je vysoká pravděpodobnost, že to budou o deset let později delikventi. Matka to obvykle nepozná. Kantor to pozná, ale neumí definovat a neodvede dítě k odborníkovi. Bezpečně by měl poznat dyslexii, dysgrafii, málo známá je dyskalkulie, kdy dítě vypadá jako hloupé jen proto, že nemá výpočetní systém, který mu umí dát čísla do řady.

Dá se rostoucímu deprivantství čelit?

Dá. Každý, kdo chce řídit auto, musí mít řidičský průkaz. Pro rodičovství nic takového neexistuje. Naším snem by byl nekonečný desetiminutový televizní seriál ve vhodnou hodinu, který by rodičům ukazoval podle výsledků nejnovějších výzkumů, jak se s dětmi zachází, a hlavně, co se s nimi nedělá. Navrhovali jsme to, ale bohužel není zájem. Tyto informace by bylo možno vložit i do Internetu a nechat je vyvíjet se.

Australský psychiatr Condon udělal jednoduchý pětiminutový dotazník, podle kterého se se sedmdesátiprocentní pravděpodobností pozná ještě dřív, než se dítě narodilo, jaké bude mít vazby, jaký vztah bude mít k němu matka. Čili dá se tomu čelit.

Z tak zvané svobody se někdy dělá pseudosvoboda. Nejsme přece zběsilí jedinci, jsme členy skupiny. Jestliže dřív obec byla povinna se postarat o své chudé a hladové, nevidím žádný důvod, proč by se ve jménu pseudosvobody nebo extrémistického individualismu mělo od toho odstupovat.

Další cestou je trvalé vzdělávání učitelů – výběrové, promyšlené, po malých skupinách. Ukazovat jim hlavně, co se s dětmi nedělá. Měli bychom pochopit, že dětství je dnes extrémně dlouhé. Než vychováme vysokoškoláka a než z něho něco je, trvá to třicet let. On však pak za dvacet let skupině vrátí, co do něho vložila. V současné době jako by se všichni zbláznili a jsou přesvědčeni, že život končí s volebním obdobím. Společnosti dělají nerady dlouhodobé investice s pomalým návratem.

Proč dnes deprivantství znamená globální ohrožení?

Mezi největších rizika patří stále trvající růst populace, drancování zdrojů, vody a půdy, klimatické změny. Máme celou řadu modelů z dějin, že tlak rizik na rostoucí populaci vyvolává rozpad systémů. Rizika jsou živnou půdou pro deprivanty, protože umožňují manipulovat lidmi. Proto můžeme dnes sledovat růst vlivu fundamentalistů.

Snižovat hladinu úzkosti může v malé skupině nějaká pozitivní činnost. Klíčové jsou děti. To, co jsme si povídali, je důvodem k realismu, ne k pesimismu. I velmi těžké poruchy v pubertě se v 50 % bez jakéhokoli zásahu zklidní a z těchto dětí vyrostou normální občané. Riziko 1:1 je vysoké a musíme se jím zabývat. 50 % zlepšení je však důvodem k optimismu. Budu-li a priori skeptikem, nepokusím se.

Všichni máme občas pocit, že ucpáváme ramenem praskající přehradu. Buď se musíme pokusit a věřit, že nás bude po světě čím dál víc a že alespoň něco ucpeme, nebo musíme jako jedinci sedět a čekat, až nás to zavalí.


Zdroj: Hrubá, Jana: Můžeme nějak čelit vzniku deprivantů? ptáme se jednoho z autorů knihy Vzpoura deprivantů MUDr. Františka Koukolíka, Dr.Sc. Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 4, 1996/1997, září1996, č. 1, str. 6–7. ISSN 1210-6313

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE.


Další díly seriálu najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger