SERIÁL Marie Homerová: Neobvyklé metody ve výuce společenskovědních předmětů 1

pátek 29. července 2011 · 1 komentářů

Učivo společenskovědních předmětů obsahuje bezpočet možností, jak rozvíjet kritické, analytické myšlení. Výuka humanitních předmětů se nesmí stát jen chaotickým „povídáním“ o historických událostech nebo psychologii. Více než předměty jiné poskytuje výuka těchto předmětů příležitost pro rozvíjení intelektuálních dovedností, např. dovednost porozumět a analyticky hodnotit čtený text, dovednost psát různé formy písemností, dovednost racionálně diskutovat.

Vedle těchto dovedností plní všeobecně vzdělávací předměty i úkol nejvýznamnější – výchovu a kultivaci lidské osobnosti. Kvalita školní výuky působí i na úroveň dosažených intelektuálních dovedností i na výchovu každého jedince. Může významně přispět k jeho úspěchu v životě.


1. Jak využívat přednášky?

Dlouho trvající přednáška se dnes, kdy jsou studenti zvyklí z internetu na rychlé změny, míjí vzdělávacím efektem. Krátké přednášky v úvodu, v průběhu výuky nebo v jejím závěru, přednášky motivující a sumarizující, jsou účinnější, pokud jsou kombinovány s aktivizačními metodami výuky. Krátké přednášky lze zařadit do celkového rámce výuky podle sledovaných záměrů. Úvodní přednáška se může stát motivací a vstupem do studia. Je možné ji však do výuky vložit po úvodu, např. po shlédnutí motivujícího dokumentu. Tvoří i závěr výuky, kdy se zaměřuje na generalizaci a sumarizaci. Předpokladem úspěchu výuky s mini-přednáškou je především logicky strukturovaná koncepce, kdy se přednášky střídají s pracovním nasazením žáků. Nejčastěji s řízenou krátkou diskuzí, doplňujícími prezentacemi jednotlivých studentů. Případně následuje práce s textem obsahujícím cílené otázky nebo cvičení, např. doplňováním textu, zápisem důležitých závěrů, vzájemnou výukou žáků ve dvojicích. Výuka, ve které se střídá poslech přednášky se samostatnými aktivitami žáků, však vyžaduje promyšlenou přípravu didaktických materiálů. Výsledky takto koncipované výuky jsou však mnohem kvalitnější než pasivní poslech hodinové přednášky, při které se pozornost studentů postupně vytrácí.

Jinou alternativou je kombinace přednášky a různých typů prověřovacích testů. Nejde jen o testy „zaškrtávací“, které jsou zacíleny na prověřování znalostí, ale i o testy, ve kterých studenti odpovídají na náročnější otázky typu: „vysvětli“, „zdůvodni“, „ porovnej“, „definuj názory obsažené v textu“, „vyjádři a odůvodni své stanovisko“. Krátké testy mohou být použity i jako motivující vstup do výuky. V tomto případě je možné pro vstupní testy využít i předběžné čtení tematicky zaměřeného textu, shlédnutí dokumentu nebo četbu vhodné odborné literatury, např. jako přípravný domácí úkol. Testy ověřují kvalitu předběžné přípravy nebo slouží jako prostředek k opakování. Mohou, ale také nemusí být známkovány. Přednáška navazuje na předběžnou přípravu prověřenou v testech a následně učivo rozšiřuje. V závěru jsou zařazeny testy „naostro“, ve kterých se prověřují a hodnotí nejen vědomosti, ale i intelektuální dovednosti, např. racionalita a přesnost odpovědí a způsob logické argumentace. Jinou alternativou je ústní prověřování. V tomto případě je ostatní studenti pasivně nepozorují, ale čas využívají k práci na dalším úkolu.

Úvodní krátká přednáška bývá ponejvíce zaměřena na základní orientační údaje. Jejím hlavním úkolem je motivace studentů pro jejich samostatnou práci. Ti následně vyhledají další informační zdroje k tématu. Pomocí vlastního „výzkumu“ zjišťují nové informace v odborné literatuře, nebo na spolehlivých internetových stránkách. V následující aktivitě, individuálně nebo ve skupinové práci, vyhledají studenti chybějící informace nebo přednášku „rozšíří“ o zjištěné údaje. Pokud nejsou studenti dostatečně pokročilí, je třeba jim pomoci prostřednictvím cílených otázek, případně i v písemné formě. Vysvětlit jim názorně způsoby, kterými mohou najít a ověřovat potřebné informace. Studenti transformují rozšiřující informace do nových vědomostí a souvislostí a interpretují své rozšířené poznání vlastními slovy. Tím se prohloubí jejich porozumění učivu a rozvíjí se jejich schopnost se vyjadřovat. Mohou také napsat stručný záznam svých výsledků. Pokud vyjadřují vlastní stanovisko, musí tento fakt explicitně oznámit. Své názory musí doložit racionálními a na základě poznání podloženými argumenty.

Jiným typem krátké přednášky je přednáška „na přání“. Je to většinou sumarizující přednáška, která odpovídá na dotazy, které studenti během výuky vznášejí. Jejich podněty, které se vztahují k probíranému učivu nebo plynou z jejich zájmu, je možné zpracovat ve formě krátké vysvětlující přednášky učitele, případně i přednášky některého ze studentů. Někdy je však zapotřebí množství dotazů od studentů kategorizovat, aby přednáška tvořila logicky pojatý celek. Dalšími metodami může být „oprava chyb“ nebo doplnění informací v přednášce vyučujícího. V tomto případě se musí studenti předem na přednášku připravit četbou odborné literatury nebo didaktického textu, je možné využít i učebnici. Před přednáškou dostanou text s chybami nebo mezerami. Na základě poslechu přednášky nejdříve chyby vyhledají a následně opraví. Náročnější verze neobsahuje jen chyby faktické, ale kupř. chybné závěry. V práci s přednáškou je možné aplikovat práci individuální, ve dvojicích nebo ve skupinách Správnou nebo rozšiřujících verzi přednášky interpretují studenti vlastními slovy.

Další alternativou může být přednáška, jejíž chybějící části musí student dopracovat, tj. dopsat chybějící části, např. napsat úvod, ve kterém uvedou chybějící souvislosti, jména, popis historického období, definují základní body, které jsou předmětem přednášky. Mohou text přednášky v závěru sumarizovat nebo generalizovat, tj. doplnit chybějící závěr, včetně argumentace, dedukovat všeobecně platné axiomy ve společenském vývoji, např. společné rysy revolucí v 19. století, příčiny šikany ve škole, metody propagandy v totalitních režimech, způsoby manipulace s lidmi. Kombinací přednášek s aktivitami studentů je více, hlavním cílem takové výuky je zvýšit intenzitu studentova učení, naučit jej samostatné práci, rozvíjet jeho intelektuální dovednosti: pozorně naslouchat, psát logické a racionální texty, umět text interpretovat. Student může také definovat vlastní názory a stanoviska s podmínkou, že své názory zakládá na ověřené argumentaci a ověřených informacích. Tato fáze výuky je náročnější a student, zvláště začátečník, potřebuje na přípravu delší dobu.

Příprava výuky, do které by se flexibilně zařadily mini-přednášky kombinované s aktivitami studentů, je náročná, ale její výsledky jsou výrazně kvalitnější než tradiční deskriptivní postupy. Učitelé ve škole mají ale mnoho povinností, včetně přípravy na výuku nebo opravu písemných prací. Proto by jim mohly v konkrétní přípravě materiálů významně pomoci pedagogické ústavy, kde pracují předmětoví odborníci. Součástí jejich práce by se mohla stát práce na ucelených vzorových hodinách, na didaktických materiálech a pomůckách pro aktivizující výuku. Byla by to velká pomoc pro školní praxi.

V pre-graduální přípravě učitelů společenskovědních předmětů na vysokých školách zatím převládají spíše deskriptivní a seminární formy výuky předmětové didaktiky. Studenti vypracují prezentace, které se přečtou na seminářích. Praktický didaktický „výcvik“, např. zpracování konkrétního tematického celku, včetně evaluace učiva, většinou chybí. Učitelé nemohou aplikovat různorodé didaktické postupy, protože se s nimi je ve svém odborném vzdělávání nesetkali. Z průzkumu studijních programů a dotazníků z našich vysokých škol je zřejmé, že v mnoha případech se stále málo pozornosti věnuje „praktické výuce“, jak na katedrách tak v praktické přípravě pre-graduálních studentů na školách. Praxe na školách je navíc příliš krátká, aby si adept učitelství důkladně osvojil různé metodické a didaktické postupy. Tyto výsledky vyplývají z mezinárodní srovnávací studie EU, CHE Civic and History Education, 24 zúčastněných zemí, projekt zatím není dokončen, řídí univerzita ve Vídni.

Zatím jen některé naše katedry společenskovědních oborů a předmětoví didaktici na VŠ aplikují v přípravě učitelů konkrétní didaktický výcvik, tj. student se přímo v hodinách didaktiky učí „jak učit“, včetně přípravy příslušných didaktických materiálů pro stan
ovené téma ve výuce. Neplavec se nemůže naučit plavat tím, že pouze přihlíží, podobně se budoucí učitel nemůže „naučit učit“ bez potřebných dovedností. K řemeslné výbavě budoucích učitelů rozhodně přispívá praktická didaktická příprava více než pouhé teoretizování ve formě dlouhých přednášek


2. díl seriálu – Diskuse ve výuce – najdete ZDE.
3. díl seriálu Vzájemná výuka jako způsob učení najdete ZDE.
4. díl seriálu Jak rozvíjet ve výuce ústní i písemné formy komunikace? si můžete přečíst ZDE.
5. díl seriálu Cílené otázky v rozvoji kritického myšlení najdete ZDE.