Adéla Skoupá: Jsou budoucností české vědy, ale mnohdy se doktorandi sotva uživí

čtvrtek 26. dubna 2018 · 0 komentářů

Není o nich příliš slyšet, přitom jsou možná budoucností české vědy. Studenti doktorského stupně teď dostali od státu přidáno na stipendiích. Jejich život ale zůstává balancováním mezi školou, výukou, výzkumem a prací, aby se uživili.

Zdroj: ihned.cz 12. 4. 2018

Bludištěm chodeb univerzitního kampusu v brněnských Bohunicích se vysoký mladík pohybuje s důvěrnou známostí. Do zdejších laboratoří chodí doslova každý den. „Buňky neznají prázdniny ani státní svátky," usmívá se Peter Lenárt. Pětadvacetiletý doktorand se na Masarykově univerzitě věnuje výzkumu stárnutí. „Je to podle mě ta nejzajímavější otázka v biologii, má obrovský potenciál. Mnoho lidí zkoumá například nádorová onemocnění, což je určitě dobře. Je ale třeba si uvědomit, že většina nemocí má spojitost s věkem. A když najdeme lék na jednu chorobu, zůstává tu jiná," vysvětluje Lenárt.

Je přesvědčený, že když pomůže odhalit, jak stárnutí buněk funguje, může to do budoucna pomoci předejít různým zákeřným onemocněním a zlepšit lidem život. „Nechceme prodlužovat život tak, abychom byli dlouho staří a bylo nám špatně. Cílem výzkumu stárnutí je prodloužit zdravou část života," popisuje. Pomocí úpravy jídelníčku, využití specifických látek nebo genových editací už vědci dokážou významně prodloužit život třeba myši nebo háďátku.

Slouží mu k tomu vzorky tuku od obézních pacientů, kterým lékaři operativně zmenšili žaludek. Ze vzorků získává staré tukové buňky a zkoumá, co produkují. „Doufám, že když to budu přesně vědět, budeme schopni vyvinout cílenou léčbu, která by potom léčila nějaká s věkem asociovaná onemocnění," vypráví nadšeně ve své kanceláři na Masarykově univerzitě.

Přestože studuje teprve druhý semestr doktorského stupně, nemůže si na podmínky pro svůj výzkum stěžovat. Dobře ale ví, že obecně mezi doktorandy platí spíš za výjimku. Jeho projekt je součástí velkého výzkumu v týmu environmentální medicíny pod vedením docentky Julie Bienertové Vašků, která nadějnému vědci dokonce zařídila na univerzitě plný úvazek. Po dobu svého doktorského studia si navíc přilepší stipendiem od vedení města Brna − letos se dostal mezi pětadvacet vybraných doktorandů, kteří budou po tři roky dostávat od města jako prémii sto tisíc korun. V součtu jeho měsíční příjem činí víc než třicet tisíc, což je zhruba dvakrát tolik, než na co si doktorand průměrně přijde. „Je to myslím dáno tím, že mám velké štěstí na školitelku a daří se mi publikovat," tvrdí skromně mladý vědec.


Roztříštěné osobnosti

Podmínky pro doktorandy se liší napříč fakultami i školami. Příspěvek na stipendium, který stát posílá školám, dnes činí něco přes 11 tisíc, donedávna to ale bylo 7500 korun na studenta na měsíc. V mnoha případech to byly jediné peníze, které od školy dostali. Museli si proto shánět přivýdělek jinde.

Krušnými začátky si během studia prošla i doktorandka sociologie z Masarykovy univerzity Ivana Rapošová. Ta nyní tráví semestr na Torontské univerzitě v Kanadě, kam ji vyslala mateřská škola. Její výzkum se točí okolo kulturního aktivismu, konkrétně srovnává kulturní festivaly v Brně, ve Vídni a v Bratislavě a snaží se porozumět tomu, jak takové akce přispívají k přetváření symbolických hranic ve společnosti. V čem bourají bariéry a pomáhají migranty nebo menšiny lépe začlenit do většinové společnosti a v čem naopak upevňují stereotypy a pomyslné hranice.

Na konto už si může přičíst akademický úspěch − její článek nyní přijal vlivný časopis v oboru, Journal of Ethnic and Migration studies. Mohla na něm pracovat i díky podpoře od školy − jako jedna ze dvou vybraných doktorandek získala fellowship podporu v Centru pro kulturní sociologii migrace. Dnes už má slibně nastartovanou akademickou kariéru a letos zřejmě odevzdá svou disertační práci. Vzpomíná ale, že když před čtyřmi lety jako doktorandka začínala, nemohla se studiu na univerzitě věnovat naplno, protože ze sedmitisícového stipendia se nedalo vyžít. Zvlášť první dva roky se neustále pohybovala mezi zaměstnáním ve slovenském Centru pro výzkum etnicity a kultury, doktorským studiem a asistováním nebo vyučováním na univerzitě.

„Byla jsem rozdrobená osobnost. Přepínala jsem mezi aplikovanou a univerzitní sociologií. Mnohdy šlo jedno na úkor druhého a nedá se to tak dělat dlouhodobě, neslo to s sebou osobní i zdravotní daně. Ale nechci vyznívat jako oběť systému, dalo mi to množství zkušeností," říká socioložka. Jelikož nebylo možné získat takový grant, který by skloubil její práci ve výzkumném centru s tou akademickou, vyřešila to po svém − napsala si grant vlastní, na výuku předmětu na škole. Stipendium potom dorovnala díky zahraničním výměnám, tedy grantům na studijní mobilitu.

Ivana Rapošová naráží na to, s čím se setkává spousta doktorandů v oboru sociálních a humanitních věd − jejich školitelé zřídkakdy získávají velké granty, do nichž by mohli přizvat i své doktorandy, jako se to děje například v přírodních vědách nebo na zahraničních univerzitách. Své akademické působení Rapošová zároveň vnímá jako společenské poslání. „Když člověk vstupuje do výzkumu, měl by si být velmi dobře vědomý svých motivací. Mám za to, že i lidé působící v akademické sféře by měli přispívat do společenského dění a častěji se veřejně vyjadřovat. Je ale třeba vést s lidmi dialog a nenechat se pohltit akademickou pozicí," věří osmadvacetiletá žena.


Věční studenti, nebo budoucí vědci?

Rapošová podobně jako Peter Lenárt upozorňuje, že při nastavení podmínek doktorátu se jen málo myslí na to, že doktorand je mladý člověk, který může chtít založit rodinu. S tím má zkušenost i Kateřina Čechová, která právě na ČVUT dokončuje doktorské studium architektury a zároveň se čerstvě stala matkou. „Mám teď přerušené studium v rámci takzvané uznané doby rodičovství, kdy se doba přerušení nezapočítává do maximální délky studia," popisuje mladá žena. Také díky tomu, že dříve na fakultě pracovala, má nárok na mateřskou a rodičovskou dovolenou.

Status studenta, který aspiranti na doktorský titul mají, ale považuje za velký hendikep. „Není to pro ně výhodné z hlediska zápočtu do důchodu nebo v případě, kdy si chtějí vzít hypotéku. Bylo by dobré, kdyby status doktorandů mohl v rámci fakult přejít do zaměstnaneckého poměru. K tomu by mohlo dopomoct jejich zapojení do grantových projektů. Jenomže v tuto chvíli jsou grantové soutěže často mimoběžné s tří až čtyřletým studiem, takže je to velmi těžké sladit," naráží třiatřicetiletá Čechová na nesoulad mezi nastavením doktorského studia a financováním vědy. Zároveň upozorňuje, že finanční nezajištěnost doktorandů se většinou odráží v jejich práci.

Rozšířit si studia se rozhodla před šesti lety, po návratu ze zahraničí, kde navštěvovala školy v Lichtenštejnsku a v Berlíně a pracovala na velkých urbanistických projektech v Šanghaji a Basileji. „Nastoupit na doktorát pro mě byla cesta, jak získat kontakty na domácí scéně a ponořit se hlouběji do nějakého problému," popisuje architektka s tím, že chtěla do tuzemské praxe vnést své zkušenosti z velkých zahraničních urbanistických projektů, kde navrhovala obnovu městských čtvrtí. Ve své doktorské práci se věnuje studiím nádraží jako nových center městského života. „V zahraničí daleko aktivněji vystupuje veřejná správa a třeba i státní drážní podniky. Způsoby, jak využít veřejné pozemky ve spolupráci se soukromým sektorem, mají ve srovnání s pražskými projekty více propracované," popisuje urbanistka. Upozorňuje zároveň na to, že v cizině se více zabývají rolí veřejného prostoru a hledí na to, aby nová čtvrť dobře doplňovala ty existující. Aby lidi přitahovala a zároveň "nevysávala" život z okolí.

Během studia se Čechová kromě vyučování na fakultě věnovala i práci na grantech a soukromých zakázkách − už jen proto, že se potřebovala uživit. Spolupracovala například na podobě proměny pražského železničního nádraží Bubny nebo Palmovky. „I za ztížených podmínek, jaké doktorandi v Česku mají, bych do toho šla znova," říká. Mrzí ji ale, jak Češi na doktorandy pohlížejí. „Doktorské studium není vnímáno jako příprava na vědeckou kariéru, ale spíš další vzdělávání, které je potřeba nějak doklepat. Trochu mě toto vnímání mrzí. Mohlo by to mít lepší zvuk, prestiž," věří.

Statistiky ukazují, že většina českých doktorandů ve svých studiích není příliš úspěšná. Odborný server Vědavýzkum.cz loni na podzim upozornil, že víc než polovina z nich své doktorské studium nikdy nedokončí. Může to vypovídat o selhání systému přípravy mladých vědců nebo dokládat, že školy nenastavily vhodné podmínky a doktorandy víc táhnou jiné příležitosti. Nyní se zdá, že se situace pomalu mění. Většina vysokých škol přístup k doktorandům upravuje a chce, aby si jich mentoři více všímali, nebo aby fakulty vybíraly jen hrstku nejschopnějších uchazečů.

Například na Právnické fakultě Univerzity Karlovy už se daly věci do pohybu − nařízením děkana se bude snižovat počet doktorských studentů na školitele a postupně začnou dostávat stipendia podle toho, jak se činí. Tamější doktorand Jakub Drápal se chce od počátku věnovat právní vědě. Ve své kanceláři na fakultě se v posledních měsících probírá štosy papírů s poznatky o ukládání trestů a vězeňství. „Dívám se na to, zda se z hlediska recidivy vyplatí posílat lidi do vězení nebo ne," prozrazuje téma svého disertačního výzkumu. Nyní jej čeká analýza rozsáhlých dat.

Téma jej pohltilo poté, co před devíti lety ještě jako středoškolák zasedl ve volební komisi v pankrácké věznici. Když pak začal studovat práva, všiml si rozporu mezi tím, co slýchá na přednáškách, a tím, co se skutečně děje ve věznicích. Po promoci v Praze proto zamířil studovat na rok kriminologii na Cambridge. „Dobrých advokátů a soudců je hodně, ale lidí, kteří se detailně věnují výzkumu v oblasti kriminologie a ukládání trestů a vězeňství, příliš není," vysvětluje své rozhodnutí mladý muž, který při studiu pracuje na čtvrt úvazku jako asistent u soudkyně Ústavního soudu Kateřiny Šimáčkové.

Přilepšuje si také účastí ve dvou grantech a nyní už se bez problémů uživí. „Na konci roku se doktorandům připočítávají odměny za publikace nebo třeba výhry v soutěži, část peněz se přiděluje nárazově, takže s tím člověk nemůže počítat dopředu. To je rozdíl oproti severským státům nebo třeba Nizozemsku, kde mají doktorandi pravidelný příjem," popisuje. Právnické fakulty se navíc od jiných liší tím, že mnoho doktorandů pracuje na plný úvazek v soudnictví nebo advokacii, protože potřebují tříletou praxi ke složení odborné zkoušky, aby se mohli stát advokáty, soudci nebo státními zástupci. I to rozptyluje jejich pozornost od vědy.

„Podmínky pro doktorandy se zlepšují, ale myslím si, že by se za to od nich mělo začít chtít víc. A teď nemyslím, že by měli být víc využíváni k výuce, ale že by měli více dělat vědu, jezdit do zahraničí nebo psát zahraniční články," podotýká Jakub Drápal.


Celý text najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger