Hana Vaverková: Čím budu

Že budu učitelkou mi bylo jasné už v první třídě. To mi to ve škole ještě docela šlo, a když jsem byla hodná, dostala jsem od soudružky učitelky stužku Vzorný žák. To jste museli sedět na židli se založenýma rukama.

Pak jsem chtěla být chvíli taky zpěvačkou a herečkou, ale talentem jsem právě neoplývala, i když jsem se dopracovala až na Sněhurku. Sestra tenkrát hrála jenom trpaslíka. Všech sedm se semklo kolem mě a hořekovalo: Už se nevzbudí, je mrtvá.

Na gymplu jsem prošla mnoha zajímavými povoláními – mohla jsem být advokátkou, lékařkou, jak si přál táta, novinářkou nebo televizní hlasatelkou.

Že jsem byla líná a blbá, navíc nešťastně zamilovaná, stala jsem se učitelkou. Přijímací pohovory na pedagogickou fakultu nevyžadovaly z mé strany žádné úsilí.

Také čtyřleté studium probíhalo hladce a já se mohla plně věnovat své nové lásce.

A pak jsem poprvé stanula před svou třídou. Zamilovali jsme se do sebe na první pohled. To už jsem věděla, že jsem si vybrala, jak nejlíp jsem mohla. A oni to na mně poznali.

Dřív jsem si zakládala na své pověsti – přísná, ale spravedlivá. Čím déle však učím, tím méně to platí. Už nejsem ani přísná, ani spravedlivá. Jsem čím dál tím mírnější a ze špatných známek mám snad větší hrůzu než moji svěřenci.

A spravedlnost? Neexistuje. Jak chcete dát stejnou známku tomu, co se strašně snaží, ale nemá na to, a tomu, kdo na to sice má, ale zase na to kašle? A tak si pomáhám, jak můžu. Někomu stačí pětistupňová klasifikace. Mně nikoliv. Máme jedničky s hvězdičkou, jedničky mínus, jedna plus, dvě, dvě s vykřičníkem, mínus dvě a konec. Horší známku snad ani nedávám. Neumíš dnes, zkusíš to zítra. A on to zítra umí. Většinou.

Ve škole si říkáme ahoj a tu a tam mi někdo tykne. Vůbec mi to nevadí a beru to jako vyznamenání. Třeťák Jirka mi napsal do dopisu na rozloučenou „Ahoj puso!“

Darja, co je teď v Austrálii, aby tam šířila moji slávu (slušně hraje tenis a jsme domluvené, že všem novinářům prozradí, kdo v ní objevil talent), chtěla po své mámě, mé kamarádce, aby jí doma dávala diktáty. Kamarádka diktovala, když tu ji Darja zarazila a řekla: „Ale takhle ne, mami. To musíš vyvalit oči jako naše soudružka učitelka!“

Což mi připomíná čtvrťáka Viktora. Vzal to s mámou a bráchou do ciziny o pár let dřív, než se mohlo. Zkoušela jsem ho tenkrát z vlastivědy, nic moc. „Rozhodující otázka, Viktore. Kdo byl Julius Fučík?“Jeho fotka byla v učebnici vlastivědy přes celou stránku. Viktor mlčel.“ No, Viktore, vzpomeň, si!“ Viktor nic. „Viktore, a žije ještě?“ Po chvilce váhání zakroutil hlavou. „Výborně, Viktore! A nevíš, nač zemřel?“ „Měl slabé srdíčko,“ odtušil Viktor.

Nevím, kdo tvrdil, že učení je mučení. Jak hrozně se spletl! Učení je paráda! Jako učitelka o tom přece musím něco vědět!


Po pětadvaceti letech…

Doba se změnila. Naštěstí. Z Fučíka už nezkoušíme. Ze soudružky jsem paní učitelkou. Na příkaz shora jsem zrušila všechny pomocné hodnotící hvězdičky, plusy a mínusy. Občas mi tykne jen prvňáček a ahoj puso mi už dlouho nikdo nenapsal, ani neřekl.

A co zůstalo? Na sklonku mé pedagogické dráhy jsem skálopevně přesvědčena, že jsem si vybrala, jak nejlíp jsem mohla. Učení je fakt paráda!