SERIÁL Marie Homerová: Neobvyklé metody ve výuce společenskovědních předmětů 6

pátek 7. října 2011 · 0 komentářů

Evaluace a známkování v tradičním pojetí uzavírají krátkodobou či dlouhodobou část výuky. Většinou bývají závěrečnou fází, ve které se hodnotí dosažené výstupy z učení. Je však také důležitým ukazatelem stavu výuky. Stává se pro učitele i pro žáka především vzájemnou zpětnou vazbou, ve které jsou reflektovány výsledky výuky a učení.


6. Evaluace jako výchova k demokracii?

To znamená, že učitel musí už od počátku výuky systematické prověřování plánovat: ústní zkoušení, testy, úkoly, cvičení i způsoby evaluace mimoškolní přípravy studenta. Žádný z nástrojů evaluace není dokonalý. Jak písemné tak ústní zkoušení obsahují řadu nedostatků. Objektivní a spravedlivější evaluace každého studenta musí být proto kalkulována na základě kombinace různých způsobů prověřování. Jedna nebo dvě ústní zkoušky nebo písemné testy nestačí, vzájemná kombinace různých způsobů evaluace, ústního a písemného prověřování, mimoškolní práce, implikuje přesnější měření výkonu.

Učitelé by měli kriticky poměřovat reálné výsledky ve výuce s vytčenými cíli, hodnotit především pokrok v učení u každého jedince. To ovšem neznamená, že pouze učitel nese odpovědnost za dosažené výsledky. Cílem interaktivní výuky a s ní související výchovy je, aby si každý student uvědomil svoji odpovědnost za své studijní a pracovní úsilí, za výsledky, kterých ve škole dosahuje. Výsledky studia jsou často ve výuce vzdáleny od ideálu, o který učitelé usilují. Proto je třeba výsledky každého žáka nebo studenta hodnotit podle jeho pracovního nasazení a pokroku, které během výuky vykazuje.Velmi často jsou hodnoceni jako výborní ti studenti, kteří si osvojí co nejvíce znalostí, včetně nepodstatných detailů. To jsou většinou takoví, kteří mají výkonnou krátkodobou paměti, učí se snáze a rychleji. Otázkou ale zůstává, nakolik učivu porozuměli a zda dovedou získané znalosti aplikovat Traumatizováni jsou naopak studenti, kteří nejsou schopni dosáhnout stejných výsledků navzdory svému intenzivnímu pracovnímu nasazení. Tito studenti však mohou díky svému vytrvalému úsilí svůj výkon do budoucna zlepšovat. Učitel by měl svým výchovným působením takovým studentům pomáhat, aby neztráceli sebedůvěru a optimismus.

Běžným negativním jevem ve školní praxi je nedostatečný počet dílčích hodnocení, malý počet dílčích známek. Hodnocení, které je méně objektivní, se objevuje častěji při ústním prověřování. V něm hrají roli i podvědomé psychologické a osobnostní faktory, jichž si učitel nemusí být ani vědom. V písemném prověřování výsledky negativně ovlivňuje nervozita, která významně snižuje úspěšnost. Proto je zapotřebí kombinovat ústní i písemné formy evaluace. Student měl být informován, kdy a jak bude prověřován, „z čeho bude zkoušen“, jaká budou kritéria jeho celkového hodnocení. Každý žák by měl dostat příležitost se řádně na zkoušku připravit, náhodné zkoušení není efektivní a není vůči studentovi „fair“. Pokud se tento způsob náhodného prověřování někdy ve výuce užívá, je nutno na ně studenty předem upozornit.

Známka není vojenské tajemství, učitel by měl stručně zhodnotit výkon, zvláště při ústním prověřování, a žáka informovat, jakých chyb se dopustil, proč je klasifikován určitou známkou. Zásadním pravidlem v evaluaci je vést všechny studenty k odpovědnosti za vlastní studium, povzbuzovat je při neúspěchu, umožnit, aby každý zažil pocit úspěšnosti.Tím není ale řečeno, že by se úroveň hodnocení měla snižovat. Musí se vždy řídit podle předem stanovených pravidel. Je známo, že všichni žáci ve výuce velmi bděle sledují, zdali je učitel při hodnocení a známkování spravedlivý. Proto je zdůvodněné a objektivně kalkulované známkování základem vzájemné důvěry, součástí výchovy k přímému a otevřenému demokratickému jednání. Klasifikace nemůže být ani objektivní ani spravedlivá, pokud se studenti zkoušejí jen v závěru klasifikačního období nebo jen na konci semestru.

Od počátku výuky se systematická evaluace stává nástrojem i motivací pro zkvalitnění dalších fází učení. Je důležitou zprávou, podle které učitel hodnotí nejen jednotlivé studenty, ale kriticky hodnotí i jednotlivé fáze výuky. Kvůli kvalitnějšímu výkonu učitel informuje studenta předem o způsobech prověřování, např. o počtu testů, o přibližných termínech ústních zkoušek, o jeho výkonech. Student je tímto způsobem psychicky připravován na systematické zkoušení a intenzita jeho učení je zpravidla vyšší. S psychologií prověřování souvisí i „naděje“. Studentovi musí být poskytnuta možnost, aby si mohl své špatné hodnocení opravit. Předpokladem je, že tato možnost se oznámí všem studentům už na počátku výuky, všichni mají dostat stejnou příležitost. Je na jednotlivých studentech, jak této možnosti využijí.

Velkým problémem v evaluaci bývá stanovení kritérií, podle kterých bude výkon hodnocen. Nejsnáze se hodnotí osvojené znalosti, např. bodovým systémem v písemných testech, ale hůře se hodnotí úroveň intelektuálních dovedností. O evaluaci se vedou neustálé diskuze, vyvíjí se nové metody evaluace, dnes i za pomoci počítačové techniky Pravidlem je, že se před zahájením evaluace mají být studenti informováni:
- o tematickém okruhu každé zkoušky nebo testu
- o stanovených kritériích, podle kterých budou hodnoceni

Informovanost studenta je součástí motivace k učení. Způsoby objektivní evaluace a kritéria jsou zpracovány pro každé konkrétní hodnocení, např. bodové hodnocení v testech, ústní prezentace, kde se hodnotí intelektuální dovednosti, např. schopnost žáka logicky, na základě vlastního poznání, argumentovat.

Stanovená kritéria hodnocení jsou odvozena od cílů ve výuce, např. do evaluace patří i všechny úkoly, které žák ve výuce splnil. Hodnocení, které je vágní a neurčité, je hodnocením nepřesným. Učitel by neměl používat při ohodnocení věty typu “je to asi na trojku“, nýbrž stručně objasnit, proč a podle jakých kritérií žák dostává trojku. Celkové hodnocení výkonu žáka se má zaměřit nejen na hodnocení jeho kognitivní úrovně, ale také na zhodnocení jeho intelektuálních dovedností, na jeho pracovní úsilí a přípravu. Do evaluace by se měly promítnout i mimořádné aktivity žáka v předmětu, např. účast v soutěžích, vystoupení v diskuzích, zpracování vlastních projektů. Nadání a výborná paměť jsou pro učení sice velkým darem, ale nejsou při hodnocení výkonu a známkování jednotlivce určujícím faktorem. Proto by měl každý student dostat ve výuce příležitost pracovat i jinými způsoby, nejen se učit pouze na zkoušku. Nadaní studenti by měli dostávat náročnější úkoly.

Ve společenskovědních předmětech se má hodnotit zejména logika a racionalita výkonu studenta. Proto nelze hodnotit výbornou známkou jedince, kteří dokáží „hodně a dlouho mluvit“. Jejich projev, ať ústní nebo písemný, bývá mnohdy zmatený, bez logické návaznosti, plný klišé nebo nepodložených úvah a tvrzení. Takové projevy se objevují často při zkouškách, na jejichž výsledku studentovi záleží a jejichž výsledky jsou určující pro jeho další budoucnost, např. při ústní maturitě. Opačným případem je student nekomunikativní, většinou introvert, např. u maturitní zkoušky spíše „mluví učitel“. To je dalším důvodem, aby studenti byli prověřováni a hodnoceni různými způsoby.

Při rozhodujících zkouškách je student navíc paralyzován trémou, často „neví, o čem má mluvit“, zejména v rámci širšího tematického okruhu. Velkou pomocí pro přípravu na obsáhlejší zkoušku je stručný studijní „návod“, tj. rozčlenění obsáhlejšího tematického okruhu na dílčí části. K přípravě na zkoušku mohou sloužit i cílené otázky nebo krátká cvičení. Takový návod poskytuje méně pokročilým studentům orientaci v tematickém celku, pokročilejším studentům inspiraci, např. pro podloženou argumentaci. Proto nestačí oznámit jen obecný tematický okruh, např. Husitství, ale vyhotovit pomocnou „studijní strategii“, tj. určit předem, které vědomosti a intelektuální dovednosti se budou v rámci okruhu prověřovat, např. sub-témata Učení M.J. Husa, Příčiny husitského hnutí. Není samozřejmě spravedlivé prověřovat znalosti a dovednosti, na které se student nemohl připravit, protože o nich nebyl předem informován. V humanitních předmětech se doporučuje, aby student ke zkoušce většího významu, kupř. k maturitě, vypracoval písemnou práci, např. prezentaci nebo strukturovanou esej. Písemná práce by mohla doplnit celkovou evaluaci výkonu u maturitní nebo státní zkoušky. Způsob „strukturovaného“ přípravného studia pomáhá ve studiu především méně úspěšným nebo trémou postiženým studentům, motivuje studenty nadané.

Diagnostikovat výuku, kriticky hodnotit její klady a zápory, odhalit její slabiny v jednotlivých fázích i celkovém rozsahu je úkol pro učitele náročný. Výsledky žáků a jejich hodnocení bývají pro učitele mnohdy zklamáním, přestože se ve výuce snaží dosáhnout co nejlepších výsledků. Ale i nepříznivý stav může být východiskem pro změny v plánování výuky, podnětem pro zavedení jiných metod a strategií. Na metodách evaluace může spolupracovat více učitelů, čímž se evaluace může stát základem pro srovnání výsledků výuky v různých skupinách i podkladem pro stanovení objektivnější známky. Velkou pomocí a inspirací pro praktickou výuku jsou konkrétní vzorové modely výuky, které obsahují způsoby evaluace vypracované předmětovými didaktiky. Pomáhají zvláště začínajícím učitelům. Pomoci mohou „manuály“ pro jednotlivé učebnice, které obsahují konkrétní metodické pokyny pro jednotlivé části učiva, včetně způsobů prověřování a kritérií evaluace.

Ideálním modelem je taková výuka, která představuje od svého počátku logicky uspořádaný celek, a do tohoto celku patří i racionálně zpracovaná a na objektivní hodnocení zaměřená evaluace. Proto evaluace tvoří součást demokracie praktikované ve škole, výchovy ke spravedlnosti, k čestnému a transparentnímu jednání a vytvoření vztahu vzájemné spolupráce mezi učitelem a žákem.


1. díl seriálu Jak využívat přednášky? najdete ZDE.
2. díl seriálu Diskuse ve výuce? najdete ZDE.

3. díl seriálu Vzájemná výuka jako způsob učení najdete ZDE

4. díl seriálu Jak rozvíjet ve výuce ústní i písemné formy komunikace? si můžete přečíst ZDE
5. díl seriálu Cílené otázky v rozvoji kritického myšlení najdete ZDE.