Jaroslav Kalous: Čas

pátek 20. února 2015 · 0 komentářů

Odešel náš kamarád a kolega doc. Jaroslav Kalous, Ph. D. Odešel nečekaně, v pouhých 65 letech, a v redakční radě Učitelských listů, kde působil od roku 1997, po něm zůstává citelná mezera. Měli jsme ho rádi a on mezi nás chodil rád. Naposled se s ním můžeme rozloučit 23. 2. 2015 ve 14.40 hodin ve velké obřadní síni krematoria Strašnice.

Jeho zkušenosti byly pro redakční radu velmi cenné, ať již pracoval jako vysokoškolský pedagog, poradce ministra, v Ústavu výzkumu a rozvoje školství nebo v Centru školského managementu. Byli jsme s ním ve spojení i v době, kdy působil jako mezinárodní expert na vzdělávací politiku v Radě Evropy ve Štrasburku nebo na četných jiných zahraničních misích.

Působil na Karlově Univerzitě, na fakultě sociálních věd, jeho obory byly vzdělávací politika a management vzdělávání. Publikoval řadu prací. Byl přesvědčen, že pedagog má svým studentům a studentkám zprostředkovávat i pochopení širších souvislostí života a světa.

Od září do prosince 2010 jsme v Učitelských listech uveřejňovali jeho krátké sloupky k zamyšlení pod názvem Opice na Titaniku. Jako by se v nich vyrovnával s podstatnými otázkami života.


Čas

Život je stálé ladění, ale koncert nepřichází." (Ludvík Vaculík)

Běžný lidský přístup ztotožňuje čas s časovou osou; čas je lineární, spojitý, má pevné měřítko a především pokračuje bez jakéhokoli omezení do nekonečna. Lidé se chovají tak, jako by vše přítomné mělo trvat neustále, snad věčně a budoucnost pak znamenala nekonečné pokračování, anebo spíš zlepšení současného stavu. Nepřipouštějí si konečnost všeho, co bylo počato: věcí, lidí, vztahů i sebe sama.

Každý z nás dostal do vínku v průměru tak 30 tisíc dní. To je taky jediné, co má každý. Jak s tímto kapitálem člověk naloží, je především otázkou vlastních rozhodnutí. V dnešní době jakoby se čas zrychloval a zahušťoval, svět nás ovládá a znesvobodňuje, ale je možné se tomu ubránit. Vyžaduje to úsilí a soustředěné vědomí. „Mít vědomí znamená právě mít čas." (Emmanuel Lévinas). Mít čas je jen otázkou priorit.

Pomíjivost je nejen podstatný znak lidského života, ale zakládá i jeho smysl. Když nevím, kolik času mám ještě před sebou, měl bych být stále připraven, jako by to byl můj poslední okamžik: Chci-li ještě něco vykonat, musím to vykonat nyní. Je třeba klást první věci skutečně na první místo. Nemohu po sobě zanechat ani příliš velké resty, dluhy, věci nerozřešené, nehotové. Nemohu se utápět ve váhání a pochybnostech. Není ani mnoho času na pocity viny a výčitky svědomí. „Na velkých hodinách času je jen jediné slovo: Teď. Po ulici Potom se dojde k domu Nikdy." (Miguel de Cervantes)

Obvykle žijeme minulostí, z níž koření naše myšlenky, názory a pocity. V minulosti jsme byli vychováni, minulost rozhoduje o tom, jak se živíme a trávíme volný čas, naše myšlení je minulost působící přes přítomnost na budoucnost. Náš obraz o skutečnosti je tak předem určen – nevidíme skutečnost, ale představu o ní.

Jestliže však ignorujeme své předchozí názory a postoje a jednáme tak, jak bychom se s danou osobou, věcí, problémem setkali poprvé, aniž bychom se opírali o zábradlí předchozích informací a jednáme bezprostředně, bez rozmýšlení, jen na základě pocitu, citu, hlasu srdce – pak máme možnost setkat se se skutečností takovou, jaká opravdu je.

Naše konečnost je realita, jejíž uvědomování má dalekosáhlé důsledky. Ve chvíli, kdy začneme brát život „smrtelně vážně“, splaskne rázem naše nafouknuté ego a jsme hned maličcí, seříznuti na pravější míru. Teprve vědomí konce dává našemu životu sílu, plnost, obsah. „Jen v té míře jsme, v jaké míře jsme činní – jinak neznamenáme ve vesmíru v podstatě nic víc než nějaký zmrzlý kámen.“ (Milan Machovec)

Když se věčností nerozumí nekonečné trvání času, ale nečasovost, pak věčně žije ten, kdo žije v přítomnosti." (Ludwig Wittgenstein)…“


Na laně

Život je jako cesta po visutém laně. Jeden po druhém jsme vysazováni na lano a máme ukázat, co jsme zač. V sázce není nic menšího než naše bytí a nebytí. Jak se zachovat? – Člověk se nemůže zastavit – to by spadl hned. Musí jít stále vpřed a balancovat, i když je nebezpečí, že šlápne vedle, nebo se převáží na tu či onu stranu.

Máme tendenci držet se zábradlí – vystavět život na nějaké myšlenkové konstrukci. Ať je tou myšlenkovou konstrukcí cokoli – náboženské dogma, vědecká teorie, filosofický systém – každá konstrukce má svůj konec. Když to člověk pocítí, zavrávorá. Snaží se „závadu“ konstrukce opravit, případně se zachytit konstrukce jiné. Ale ta podstata se nemění – každé zábradlí někde končí, není možné se stále jen přidržovat.

Rozum, který chce napřed vědět, kam a proč jde, a vytyčuje cíle a plány, se vyvaruje obvyklého náhlého pádu, ale spěje k němu tím, že zpomaluje a tlumí pohyb až k úplné nehybnosti. Život jde pořád dál a není možné zažádat o „time“ (technickou přestávku) tak, jako třeba při košíkové. Život totiž není hra.

Nelze se zastavit a dlouze analyzovat. Spočítat optimální alternativu a pak teprve vykročit. Naopak, často se věci začnou řešit až po vykročení. Člověk se odrazí – a náhle je ve vzduchu – bez jistoty, bez pevné opory. Ale připuštění této situace je nutnou podmínkou možnosti pohybu. „Teprve v krizích začíná člověk vlastně opravdu existovat.“ (S. Kierkegaard).

Pro člověka na laně není důležité, aby někam došel, ale aby teď, v tuto chvíli udržel rovnováhu a nezřítil se. Je-li tedy hlavní věcí udržet se nad prázdnem, pak ani oči nepotřebuje – nemusí měřit, analyzovat a propočítávat. Bez očí kráčí dokonce jistěji – nic vnějšího jej nerozptyluje a orgán rovnováhy má přece ve svém nitru. („…správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ – A. de Saint-Exupéry)…“


Zdroj: Kalous, Jaroslav: Opice na Titaniku. On line Učitelské listy, prosinec 2010

Jaroslav Kalous viděl srdcem. Bude nám moc chybět…

Turistickým průvodcům chybí kvalifikace

· 0 komentářů

Vzdělání v oboru nabízí jako jediná ve střední Evropě Vysoká škola obchodní v Praze.

Jedním z hlavních témat nedávno probíhajícího mezinárodního kongresu Světové federace asociací turistických průvodců (WFTGA) konaného na půdě Vysoké školy obchodní v Praze se stala problematika vzdělávání turistických průvodců. Turisty často provádějí lidé, kteří neznají ani dějiny své země, berou práci licencovaným průvodcům a tlačí ceny průvodcovských služeb nepřirozeně nízko.

Fenomén provádění turistů bez příslušné licence se v České republice začal objevovat po roce 2008, kdy došlo ke změně legislativy, a průvodci už nemusí před živnostenským úřadem prokazovat své vzdělání. Od té doby se průvodcem může stát každý– bez jazykových zkoušek, bez prokazatelných znalostí historie. Podle Stanislava Volemana, předsedy Asociace průvodců České republiky, je až 40 procent průvodců nedostatečně kvalifikovaných.

„Člověk, který se prezentuje jako turistický průvodce, ale chybí mu jazyková vybavenost a není schopen prezentovat dějiny své země, dělá českým průvodcům ostudu,“ říká Věra Seifertová z Katedry průvodcovské činnosti a cestovního ruchu VŠO. „Kvalitní vzdělání je důležité v každém oboru, ať už jste kuchař, právník, nebo průvodce. Pokud jej člověk nemá, odrazí se to vždy na kvalitě jeho práce,“ dodává.

V této souvislosti byl na kongresu WFTGA představen studijní obor Průvodcovská činnost v cestovním ruchu, který nabízí Vysoká škola obchodní jako jediná ve střední Evropě. Tento tříletý bakalářský program vyučovaný od roku 2010 zohledňuje požadavky Evropské normy EN 15 565 týkající se požadavků na poskytovatele odborného vzdělávání a kvalifikačních programů pro turistické průvodce. Obor je tak jedinečným nejen mezi českými vysokými školami, ale i mezi evropskými.

„Škola úzce spolupracuje s Asociací průvodců ČR a studenti jsou tak v každodenním kontaktu s odborníky z oboru, kteří na škole vedou teoretické přednášky a ukazují studentům reálnou podobu své profese. Právě toto propojení s praxí považuji za velice důležité a pro studenty prospěšné,“ vysvětluje Stanislav Voleman, který na VŠO také přednáší.

„Naši absolventi opouštějí školu jako profesionálové na nejvyšší evropské úrovni, najdou tak mnohem lepší uplatnění na trhu práce,“ vysvětluje Věra Seifertová. „Věřím, že se nám podaří prosadit výuku tohoto oboru kompletně v anglickém jazyce, a nabídnout studentům ještě větší zapojení do praxe než doposud,“ představuje ambiciózní plány do budoucna.

Více informaci: www.vso.cz