Michaela Endrštová: Učitelům chybí vize školství. Překotné změny jejich práci škodí

úterý 19. listopadu 2019 · 2 komentářů

Plány, jak změnit vzdělávání žáků sice existují, ale už roky zůstávají jen na papíře.

Zdroj: Hospodářské noviny 24. 10. 2019


Neustálé změny negativně ovlivňují práci učitelů i ředitelů

Máloco v současném školství budí u veřejnosti, pedagogů i u odborníků takové vášně jako inkluze. Když začala před třemi roky platit novela školského zákona, která zavedla pravidla pro společné vzdělávání dětí s různými potřebami, našlo se mnoho lidí, kteří myšlenku podporovali. Na druhou stranu zde byla i celá řada těch, kteří proti inkluzi hlasitě protestovali.

Zásadní chybou, která inkluzi poznamenává dodnes, byla nedostatečná komunikace, kvůli níž školy nevěděly, na co přesně se mají připravit. Podobných nekoncepčních kroků, které učitelé a ředitelé neočekávají a najednou se na ně „přiženou“, je ale daleko víc. Českému školství chybí vize. Vyplývá to z různých průzkumů, často to zmiňují učitelé i ředitelé.

Na problém upozorňuje také například Analýza výzev vzdělávání v České republice autorů Daniela Prokopa a Tomáše Dvořáka. „U všech významných aktérů ve školství je hlavním obecným pociťovaným problémem neexistence koncepce rozvoje českého školství,“ píše se v analýze. V minulosti podle sociologa Daniela Prokopa přicházely poměrně rychlé změny, které nebyly zohledněny v rámci dlouhodobé strategie, jako bylo posilování víceletých gymnázií nebo měnící se podoba maturit. „Do toho přibývají nekoncepční kroky, jako je zavedení dílen ve školách, a některé tyto věci se opakovaně pozměňují bez vyhodnocení jejich účinku,“ míní sociolog.

Vyvozuje z toho, že neustálé změny i malá obecná shoda na tom, kam by mělo české školství směřovat, negativně ovlivňují práci učitelů i ředitelů. Obtížně se jim kvůli tomu plánuje obsah výuky. Nikdy totiž nevědí, jaký důraz bude současná politická reprezentace klást třeba na využití moderních technologií ve výuce nebo jaký postoj bude mít k jejím alternativním přístupům.

Hlavní problém je, že se pořád nedokážeme shodnout na cílech vzdělávání. Společnost je rozdělená. Někteří lidé říkají, ať se nic nemění, chtějí, aby školství zůstalo takové, jaké ho zažili sami. Druhá skupina říká, že se doba změnila, společnost je někde úplně jinde, děti jsou jiné, a proto by se měl změnit i způsob vzdělávání. (Miroslav Hřebecký, programový ředitel vzdělávací společnosti EDUin)

Strategie vzdělávání, které říkají, kam by školství mělo směřovat, přitom v Česku vznikají. Problém je v tom, že zůstávají na papíře. Začalo to se vznikem prvního oficiálního strategického dokumentu zvaného Bílá kniha, která byla vydána v roce 2001. Na jejím vzniku tenkrát spolupracovala například dlouhodobá šéfredaktorka Učitelských listů Jana Hrubá. „Byla to týmová práce na komplexním dokumentu, který měl nasměrovat vzdělávání a představit vizi českého školství. Dokument vznikl, jenže měla následovat implementace a to se už nestalo. Bílá kniha byla sice často citována, ale nikdy se nedostala ke skutečné realizaci,“ říká Hrubá.

Podobně to dopadlo i s další strategií, která měla určit směr vzdělávání do roku 2020. „Tato strategie byla sice dobře udělaná, ale nikdo s ní v praxi moc nepracoval. Svým způsobem byla vytvořená z donucení, protože bez této strategie jsme nemohli čerpat peníze z evropských fondů,“ uvedl ředitel Nadačního fondu Eduzměna Zdeněk Slejška.


Ministryní na dvanáct dní


Žádnou vizi se podle Hrubé nedaří naplňovat hlavně kvůli častému střídání ministrů, kvůli čemuž chybí kontinuita i souvislá vzdělávací politika. Od roku 1993, kdy vznikl samostatný český stát, se v čele ministerstva školství vystřídalo již sedmnáct lidí. Současný ministr Robert Plaga (ANO) je ve funkci necelé dva roky, čímž překonal řadu svých předchůdců. Rekordmankou v tomto ohledu byla Michaela Marksová-Tominová (ČSSD), která byla pověřena vedením úřadu v roce 2015 pouze na dvanáct dní.

Ministři, kteří nastoupí do čela úřadu, často nesouhlasí s kroky těch předcházejících. A první, co udělají, je, že se je pokusí změnit. „Priority se vždy mění podle toho, kdo přijde na ministerstvo a jakou má politickou příslušnost. Nový ministr často zruší to, co někdo zavedl před ním, a to je katastrofa. Lidé, kteří pracují ve školství, nikdy nemají jistotu, co zase přijde a co si kdo vymyslí,“ říká Hrubá.

Příkladem toho, že se nemůžeme shodnout na společných cílech vzdělávání, je podle Hřebeckého již zmíněná inkluze. „Základy myšlenky společného vzdělávání vznikly již za ministryně Petry Buzkové v roce 2005. S principy současné inkluze přišel ministr Ondřej Liška (v čele úřadu stál v letech 2007–2009, pozn. red.). Nápad však nestihl dotáhnout do konce,“ popisuje Hřebecký.

Další ministři o myšlenku inkluze nejevili zájem, snad s výjimkou nynějšího šéfa ODS Petra Fialy. Reforma společného vzdělávání v podobě nárokových peněz na podpůrná opatření byla spuštěna až za ministryně Kateřiny Valachové (ČSSD) a jejího náměstka Stanislava Štecha, který se posléze stal ministrem a náběh inkluze pojistil. „Následovala antivlna veřejného mínění a tažení bulvárních médií proti inkluzi. Do úřadu nastoupil Robert Plaga (ANO), který konstatoval, že proces společného vzdělávání stojí moc peněz a je potřeba na něm ušetřit. Přišel proto s novelou vyhlášky, která osekala asistenty pedagoga a omezila podpůrná opatření vydávaná v pedagogicko-psychologických poradnách,“ uvedl Hřebecký.

Přestože se už delší dobu vědělo, že společné vzdělávání bude postupně pronikat do škol, k učitelům se informace podle Václava Zemana ze vzdělávací organizace Škola můj projekt dostávaly na poslední chvíli.

Inkluze mohla mít hladší nástup, kdyby měli učitelé čas se na ni nachystat. Když na ně spadla, nebyli proto všichni připraveni tak, jak mohli být, kdyby byl přístup zavádění více koncepční. (Václav Zeman, vzdělávací organizace Škola můj projekt)

Zamezit dalším nekoncepčním krokům a překotným změnám by podle Zemana do budoucna mohl silný strategický dokument, který by říkal, kam má české školství směřovat a jakým způsobem tyto vize naplňovat. „Dokument by sloužil k tomu, aby byly dodržovány hlavní body vzdělávací strategie, a neotřáslo by tím ani střídání ministrů či rozdílné směřování vlád,“ uvedl Zeman.


Nová strategie dává naději


Určitou naději v tomto ohledu podle Zemana představuje rodící se strategie vzdělávání do roku 2030, na které v současné době pracuje osm odborníků na vzdělávání. Její finální verze má být hotová na jaře příštího roku. „Týmu, který na strategii pracuje, se daří zapojovat do přípravy dokumentu mnohem víc odborníků než kdy dřív. Díky tomu, že se na strategii bude ve výsledku podílet tolik lidí, je velká šance, že některým z nich bude záležet na tom, zda se s dokumentem něco děje, a budou sledovat, zda dochází k naplňování jeho cílů,“ dodal Zeman.

Podobně hovoří i sociolog Prokop. „O strategii 2030 se zajímá řada aktérů ve školství i v neziskovém sektoru. Probíhaly diskuse se stovkami zástupců z těchto oblastí a je vidět, že na některých prioritách a problémech se rozhodně shodnou,“ říká Prokop.

Aby vize nezůstala na papíře, mělo by podle Hřebeckého na ministerstvu školství vzniknout oddělení zabývající se analýzou a koncepcí vzdělávání, které by mimo jiné dohlíželo na to, zda se strategie skutečně naplňuje. „Centrální úřad by měl být schopen vygenerovat vizi ověřenou za pomoci robustních dat, porovnání různých modelů a vyhodnocení dopadů. Měl by to být jeden z nejdůležitějších orgánů, který by měl mít čas a peníze na to, jezdit se dívat, jak se školství dělá v úspěšných státech, následně to analyzovat a navrhovat funkční modely přenositelné do naší soustavy,“ dodal Hřebecký.

„Důležité je, aby vznikl implementační plán, který bude obsahovat konkrétní kroky včetně jejich finančního nacenění a proveditelnosti. Díky tomu, jak je poskládán tým odborníků, kteří na strategii pracují, vím, že píší dokument, který je proveditelný. Školství je ale oblastí, kde je největší zpoždění implementace. Trvá, než se jednotlivé věci objeví ve vzdělávací soustavě. Bude řada kroků, které nemusí čekat a mohou být rovnou realizovány, a pak takové, které přinesou efekt v horizontu pěti deseti let,“ uvedl ministr školství Robert Plaga na dotaz HN, jak chce zajistit, aby další vize nezůstala na papíře.

Celý text najdete ZDE.