Jiří Nantl: Co musí Česko udělat, pokud chce uspět

sobota 4. července 2020 · 0 komentářů

Probíhající technologická a digitální revoluce proměňuje nároky na vzdělávání, strukturu pracovního trhu a brzy zřejmě také samotné pojetí práce. K zajištění živobytí a základního smyslu života bude pro každého důležité umět něco, co nemůže snadno dělat stroj, a nejlépe se prosadí lidé, kteří si svou práci vytvoří sami.

Zdroj: Fórum 24 20. 3. 2020


…Budoucnost každému na míru

V tomto ohledu jsme v Česku mimořádně špatně připraveni: náš vzdělávací systém dlouhodobě produkuje zhruba pětinu dětí, které jsou na samé hranici funkční gramotnosti. Tito lidé budou mít při pokračujícím technologickém vývoji dost možná problém vůbec rozumět tomu, co se kolem nich děje. Navíc jsme se ve vzdělávání zacyklili v debatě o tom, jak nastavit „nepodkročitelnou laťku“, aniž bychom si kladli otázky, kde ta laťka má být a proč, jestli na její překročení děti připravujeme, co je za ní a jestli to celé takto dává smysl. Budoucnost je v individualizaci. Jako země budeme úspěšní, když náš vzdělávací systém zvládne z každého dostat maximum jeho možností, ne když všechny úředně srovnáme podle jednoho mustru. Důležité bude zkvalitnit základní vzdělání, které má lidem dát všestranný základ do života, protože další úrovně a formy vzdělávání možná budou stále více flexibilní a propojitelné s kariérou.

Proměny práce se dotknou zejména rozdílů mezi manuálními a nemanuálními profesemi a vyžádají si úpravy pracovněprávních předpisů. V mezinárodní odborné debatě o vzdělávání se už před deseti lety začalo prosazovat vědomí, že čas strávený ve škole není dobrým ukazatelem kvality vzdělání, protože lidé jsou různí a učí se různým tempem. Podstatné jsou výsledky. Toto se bude stále častěji prosazovat také v nemanuálních povoláních a lidé to začnou požadovat. Aktuální předpisy týkající se ochrany bezpečnosti a zdraví při práci (šité na potřeby populace vykonávající převážně dělnické profese) jsou už dnes pro řadu lidí buď komické, nebo je rovnou obtěžují. Zákoník práce celým kategoriím zaměstnanců nabízí takovou ochranu, o kterou už často sami nestojí – a chtěli by raději úplně jiné věci. Stále běžnější bude pro celou řadu profesí souběh práce pro více zaměstnavatelů najednou, pozice v řadě povolání bude kombinovat status zaměstnance a živnostníka (v dnešním pojetí). To si vyžádá úpravu daňových zákonů a režimu sociálního zabezpečení, aby byla dostupná žádoucí flexibilita, ale také určitá srovnatelná míra daňového zatížení a zabezpečení při momentální ztrátě výdělku.

Zásadním tématem specifickým pro Česko je otázka využití území. Nezvládneme-li v rozumném čase zprůjezdnit zemi a zabezpečit kvalitní veřejnou infrastrukturu a služby, dospějeme téměř jistě ke skutečnému pragocentrismu: do hlavního města se stáhne téměř vše. Při stárnutí a vylidňování venkova, zejména v periferních oblastech státu, navíc hrozí ochromení územní samosprávy na nemalé části našeho území, neboť v Česku máme obrovský počet malinkých obcí. Nezvládneme-li vybudovat vysokorychlostní železnice a další dopravní infrastrukturu adekvátní 21. století, aby se tu rovnoměrně rozprostřely životní příležitosti, bude to znamenat jednak obrovskou zátěž pro pražské metropolitní území, ale také v určitém čase nutnost redefinovat celkovou územní strukturu správy státu. Dodejme, že vylidnění venkova by znamenalo zásadní zvrat v tisícileté historii českého státu, návrat před časy přemyslovských králů, kdy veškerý život probíhal v pražské kotlině a ve vybraných sídlech.

S otázkou využívání území samozřejmě souvisí také otázka přístupu k proměnám klimatu. Jako země na evropském rozvodí, odkud většina srážek odtéká jinam, máme existenční zájem na tom, aby fungovala určitá klimatická rovnováha. Máme také národní a kontinentální bezpečnostní zájem na klimatické stabilitě ve světě, jinak nám hrozí další přívaly uprchlíků. A současně (vzhledem ke generačním posunům ve vnímání naléhavosti tématu klimatické změny) máme zájem na zachování ústavní a politické stability. V globálním měřítku je otázka změny klimatu, ať už je její původ jakýkoli, řešitelná buď technologickým pokrokem, nebo zásadní změnou lidského životního stylu, jíž by téměř jistě šlo dosáhnout jen vnuceným omezením svobody. Západní odpověď na ekologické výzvy zatím vždy spočívala v sázce na technologie (mimochodem, i přechod z dřeva na fosilní paliva svého času představoval ekologický pokrok). Potřebujeme soustředit zdroje na relevantní výzkum, což vzhledem k rozsahu problému vyžaduje silnou evropskou a globální vědeckou spolupráci.

Shrnuto, mezi naše výzvy patří dopady prodlužování života a proměn jeho fází na sociální systémy, dostupnost kvalitního zdravotnictví budoucnosti, vzdělávací systém odpovídající digitální době, reakce na proměnu podoby lidské práce ve velkém množství profesí, využití potenciálu území našeho státu nebo ochrana prostředí pro náš život vzhledem ke klimatické změně. Všechna tato témata mají něco společného: jsou to dlouhodobá témata, která jsou ovlivněna už nyní známými, do nějaké míry předvídatelnými a většinou globálními trendy – současně však není možné je vyřešit skokově, v žádné z těchto oblastí nemá smysl budovat nějakou utopii.

Jediná funkční cesta spočívá v promyšlených, postupných krocích skutečné změny, která skloubí osobní svobodu a zodpovědnost každého s férovými pravidly fungování společnosti. Jedním z důsledků probíhající technologické revoluce je zužující se prostor pro průměrné. Jak pro jednotlivce, tak pro celé státy. Naše schopnost připravit se strategicky na budoucnost tedy dost možná rozhodne o tom, zda naše země bude patřit k prvnímu světu, nebo jestli bude naopak postupně směřovat do toho třetího. Zatím o nich přitom vesměs ani nepřemýšlíme. Dost dobrý důvod to změnit, pokud našemu národu chceme zajistit skvělou budoucnost.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger