Nutnost chyb a cyklus učení

pondělí 14. října 2019 · 0 komentářů

Jedna z nejlepších a zároveň nejhorších vlastností učitele může být využití čehokoliv pro svou práci – čtení knihy nebo článků, sledování filmů nebo rozhovorů. Vždy se najde způsob, jak materiál využít. Takto jsem nedávno četl článek o sportovci. Jedná se o projekt Bez frází, kde si sportovci píší své životní příběhy.

Zdroj: Tajný učitel 16. 9. 2018

V tomto případě šlo o hokejistu Michala Kempného, který v roce 2018 zvedl nad hlavu nejcennější hokejovou trofej na světě a to v době, kdy ho nesmírně obdivovali američtí i kanadští komentátoři jako důležitou součást týmu. Při tom přišel bez fanfár, pár měsíců předtím nehrál za jiný tým a pět let zpátky po něm jeho vlastní fanoušci házeli pivo. Ke konci příběhu se objeví věta: „Když dnes okolo sebe sleduju, jak pracují s mladými v Americe nebo ve Švédsku, jak sebevědomé a konstruktivní hráče promyšleně vychovávají, žasnu. Oni je nechají dělat chyby…“

Hned jsem si poznamenal na Twitter: „Chyby jsou správný. Chyby jsou součástí učení. Ponižovat a seřvat někoho za chybu, je jeden z největších nesmyslů, co může učitel udělat. Z toho vyplývá, že nejlepší metoda je nechat žáky udělat chybu. A následně je nechat tu chybu opravit.“

Což, jak se mi zdá, je v rozporu s tím, jak někteří z nás učíme a reagujeme. A otázkou je, jestli se to netýká i některých rodičů. Dává to jasný smysl a je to dokázáno výzkumy (odkaz na konci textu). Pokud se mi nepodaří odemknout jedním klíčem, zkusím to druhým. Pokud si popletu hlavní města Argentiny a Brazílie, vím, že příště to prohodím a bude to správně. Příště to „vytáhnutím z hlavy“ upevním a znalost je na světě.


Jak na to v praxi?


Známý učební model je „Bloomova taxonomie“. Ale… Pamatujete si, jak vám ve škole učitelé něco tak moc cpali, až vám to znechutili? Třeba Komenského? To je můj případ, jak u Komenského, tak i u Bloomovy taxonomie. Pokaždé, když slyším dnes „Bloom“ nebo „taxonomie“, tak mě začne bolet břicho. Přijde mi, že mi nikdo nikdy nedokázal vysvětlit, co se prakticky za všemi jednotlivými kroky skrývá. Nebo jsem to možná nikdy nedokázal pochopit, protože jsem na to neměl mozkovou kapacitu. Představa vědomého rozpracování šesti stupňů učení je nejenom náročná na přípravu, ale pro mě prostě i nepraktická. Samozřejmě každý učitel někdy se svými studenty cyklem projde, aniž by o tom věděli.

Osobně používám jiný systém, který stojí neviditelně v pozadí každé hodiny a každého tématu. Originál se jmenuje Kolbův učební cyklus. Jak už to tak bývá, jedná se spíše o inspiraci, kterou jsem si upravil pro své potřeby.



Čtyři jednoduché fáze učení

1. Obecně se jedná o jakýsi úvod, brainstorming, který pokaždé vypadá jinak. Jednou skutečný brainstorming („Co už víte o středověku?“), podruhé práce s textem („Zjisti, co to je Studená válka.“), potřetí skupinová práce („První skupina připraví výstup k bitvě o Británii, druhá o operaci Barbarossa a třetí o útoku na Pearl Harbor.“). Zadání může být jakékoliv. Jde o to, že se jedná o úvod do tématu, o kterém učitel ještě nemluvil. A mluvit bude až po žácích.

2. První slovo učitele, první práce s případnou chybou. V této fázi je na řadě reflexe, čtení či opravování prací z první fáze. Obecně dochází na čas výkladu, kde se ideálně všechno ujasní, vysvětlí a pokud byly chyby, tak se zdůrazní skutečná verze.

3. Třetí fáze se opět rovná práci žáků. Jde hlavně o připomenutí a zopakování procesu z fáze číslo dva. Může jít o soutěž, pracovní list, video, skupinovou práci – cokoliv učitele napadne. Téma je samozřejmě stejné, jako při prvních dvou fázích. Jakékoliv cvičení je opět ukončeno reflexí, opravou. Zde už je jasně vidět, kdo chápe a kdo nechápe téma. Poté je třeba ještě dokončit tuto fázi a upravit případný plán na poslední fázi.

4. Finále. Test. Po testu opět kontrolování chyb a práce s ní. Zde už jasně učitel vidí, jestli, kdo a jak chybuje. Pokud má chybující zájem, může si látku opravit, domluvit se s učitelem na formě opakování.


Závěr


Je vidět, že se jedná o naprosto jednoduchý model, žádná „alternativní škola“, ale obyčejná realita. Jde jen o uvědomění si kruhu a napasování látky a cvičení do modelu. Žák si tak minimálně třikrát projde tématem. Pokud přidáme úvod do hodin a krátká připomenutí klíčových pojmů na konci hodiny, zazní jen „ježiš, už to opakujeme asi popadesátý a všichni to chápeme, jdeme dál“. A není to přesně to, co všichni chceme slyšet?

Příští text bude navazovat právě na tento cyklus učení a práci s chybou, aby to nebylo jen o teorii, ale zkusím předvést i praktický příklad. Vezmu podle některých nejtěžší téma pro učitele dějepisu – Odsun Němců, a na tomto tématu ukážu všechny fáze znovu.


Odkaz

Důležitost chyb pro učení, argumenty, experimenty, si může každý najít sám. Ať jsem dám cokoliv, tak to každý může zkritizovat a říct, že se jedná o špatný zdroj. Ale jeden jsem vybral – jedná se o text v „Psychology Today“, který odkazuje například na výzkum na Stanford Univerzity.