Petr Urbánek: Jiná dimenze

Editorial druhého čísla Pedagogické orientace 2012 se zamýšlí nad nesouladem mezi aktuálním přezíráním kvality učitelského vzdělávání na jedné straně a stupňovanými nároky na požadavky profese na straně druhé a jejich dopady na výchovu a vzdělávání.


Zdroj: Pedagogická orientace roč. 22, číslo 2, 2012, str. 143–144. Obsah čísla naleznete ZDE.


Je to podivná doba. Vzdělávání málo nakloněná a výchovu jen málo akceptující. A nemám na mysli „jen“ chronickou neochotu decizní sféry velkoryseji financovat školu a významněji podporovat práci učitelů. Třebaže i tento dlouhodobý a viditelný symptom české vzdělávací politiky škole ani výchově neprospívá, leží klíčová rizika především v hlubší a skrytější rovině tohoto citlivého tématu. Zásadní nebezpečí tkví v nepochopení fenoménu výchovy a v reálném ohrožení samotné jeho podstaty a smyslu. Transformujeme u nás systém výchovného podnikání a odmítáme vědět a diskutovat, s jakými důsledky. Výchovné cíle jsou zaměňovány s prostředky, změna se stává fetišem. Jen neochotně připouštíme, že výchova má zcela jiný rozměr a její vymezený rámec benevolentně a účelově překračujeme směrem ke komerci, ekonomizaci, k manažerismu, k prakticismu či inženýrskému determinismu…

Společnost se zdráhá přijmout skutečnost, že výchova a vzdělávání fungují v jiné dimenzi, že jsou proto odlišným způsobem ukotveny, a že mají přirozeně také jiné potřeby, požadavky a priority. Výchova a vzdělávání vyžadují ze své podstaty systematický přístup, usazenost, důslednost a trpělivost. Výchovné efekty se dostavují se zpožděním, fungování je založeno především na opoře o klíčový faktor lidské profesionality, o stabilitu koncepčního rámce; výchovné výsledky jsou přesto nejisté. Ve srovnání s ekonomickým pohybem jde prostě o zcela jinou dimenzi…

Je znepokojující sílící tlak právě směrem k učiteli: atak na jeho vzdělanostní statut, na kvalitu výkonu jeho profese i na reálné podmínky školní práce. Decizní mašinerií jsou v hektickém tempu nevybíravě hledány cesty, jak obejít důkladnou profesní přípravu učitele. Změkčují se formální požadavky na jeho odbornou kvalifikaci, dlouhodobou a stále opakovanou snahou je zkrátit učitelské studium, zavedenou strukturací je negován jeho smysl a zřeďován obsah, varianty studia jsou komprimovány do virtuálních kurzů přístupných komukoliv. Učitel je u nás dnes vzděláván na téměř padesáti fakultách, z nichž primárně k učitelství orientovaných fakult je jen jejich menšina. Neznám povolání s obdobně vysokými profesními nároky, na které by byli adepti připravováni natolik širokým, nepřehledným a různorodým polem vzdělávacích pracovišť…

(Negativní společenské faktory) se mnohdy svou protichůdností ještě sčítají. Příkladem může být zřejmý nesoulad mezi aktuálním přezíráním kvality učitelského vzdělávání na jedné straně a stupňovanými nároky na požadavky profese, jako jsou ambiciózní plošné projekty typu inkluzivního vzdělávání či konstrukce digitálních učebních materiálů, na straně druhé. Nemáme-li totiž v uvedených případech nesnadnou expertní práci, kterou představuje vyučování dětí s mentální nedostatečností, či tvorbu učebnicových textů degradovat jen na jednoduché laické aktivity, lze se právem ptát (a právě z úcty k učiteli), zda učiteli vůbec přísluší. Profesionalita nespočívá v povrchním široce uchopeném všeumělství, byť je nadšení a aktivita obdivuhodná. Učitel tím totiž nedělá nic jiného, než neodborně supluje práci speciálního pedagoga nebo zaskakuje za odborníka na tvorbu učebnic. Takový směr odvádí učitele od učitelství a zahání jej od profesionála do polohy univerzálního pracovníka. A to výchovné efekty daleko neposune…


Celý text si můžete přečíst ZDE.