Lenka Krejčová: Klíčové je na prvním místě vidět dítě a jeho individualitu

úterý 8. listopadu 2016 · 0 komentářů

PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D. v současné době pracuje jako psycholožka v neziskové organizaci DYS-centrum Praha a přednáší na katedře psychologie FF UK. Dříve učila na dvou středních školách a pracovala ve středisku výchovné péče.

Jaké diagnostické postupy považujete za funkční při zjišťování míry podpory, kterou potřebují děti se speciálními vzdělávacími potřebami při vzdělávání?

Takové, které nám ukážou, jak se děti učí a co potřebují od nás dospělých, aby se jim práce dařila. Tedy i to, jak upravit podmínky jejich vzdělávání, aby bylo co nejefektivnější. Jinými slovy, takové nástroje, které jsou zaměřené na proces, nikoli na výsledek. A oním procesem mám na mysli průběh učení, ale také prožívání dítěte, to, co podněcuje jeho motivaci k učení, i interakci mezi dítětem a jeho učiteli a vychovateli. To vše je vhodné prostřednictvím diagnostiky mapovat. Vše vstupuje do hry, chceme-li dětem skutečně pomoci.

Jaké jsou podle Vás největší výzvy současné diagnostiky dětí s nejrůznějšími překážkami v učení?

Klíčové je na prvním místě vidět dítě a jeho individualitu. Hledání diagnóz, ani mnohahodinové vyplňování formulářů a přidělování kódů nepomáhá.

S jakými obtížemi za vámi klienti nejčastěji přicházejí?

Zpravidla se jim nedaří učení ve škole, neumí si osvojit některé školní dovednosti. Někdy se projevují extrémní rozdíly mezi různými situacemi – někdy jim učení jde bez problémů, jindy vůbec, u jedné paní učitelky je to v pořádku, u jiné téměř propadají apod.

Jak by se mohla zlepšit spolupráce mezi poradenskými pracovišti a školou?

Kdyby jejich pracovníci mohli být v mnohem intenzivnějším kontaktu při řešení obtíží konkrétních žáků. To by ovšem znamenalo více poradenských pracovníků, kteří se mohou věnovat přímé práci s klienty a vyjíždět do škol. A někdy také větší vůli dělat věci jinak ze strany škol. Mimo to si myslím, že by bylo fajn, kdyby měli poradenští intenzivnější zkušenost s tím, co to znamená, má-li učitel ve třídě několik desítek žáků a má čtyřicet pět minut na práci s nimi.

Jak by měla vypadat systémová podpora kvalitního školského poradenství?

Mnohem více přímé práce s klienty, ať už v poradenských zařízeních, nebo přímo ve školách, a mnohem méně administrativy, což s sebou mimo jiné nese navýšení počtu poradenských pracovníků. To úzce souvisí s důvody, proč před více než dvaceti lety inicioval profesor Matějček vznik naší neziskovky. Sám vnímal, že v poradnách není dost času na práci s klienty, kteří se bez intenzivní podpory neobejdou. Diagnostika sama jim není nic platná. A opakovaně se nám potvrzuje, že klienti přicházejí a oceňují nás, protože na ně máme čas, věnujeme se jim, jsou s námi v pravidelném kontaktu řadu let (někdy celou základní školu a ještě část střední školy – je velká radost pak vidět, jak se z nich stávají mladí úspěšní lidé).

Jaká je role školských poradenských zařízení v implementaci inkluzivního vzdělávání do praxe?

Myslím, že dost zásadní. Poradenští znají široké spektrum žáků s odlišnými vzdělávacími potřebami. Mnohdy velmi přesně vědí, jaké postupy jim pomáhají. A zpátky k tomu, co bylo řečeno výše – bylo by ideální, kdyby mohli být v intenzivním kontaktu se školami a společně, po malých krocích, v krátkých intervalech, individuálně pro každé dítě, mohli řešit, co žák potřebuje, dokud to potřebovat bude.

Co jsou podle vás hlavní přínosy inkluzivního vzdělávání?

To je hodně široká otázka. Není jednoduché na ni odpovědět. Za sebe vnímám jako důležité, že nediskriminuje, že přemýšlí o všech možných variantách osobnostních rysů, projevů chování, způsobů učení, příslušenství k různým sociálním skupinám apod. A týká se to žáků i učitelů. Vlastně si myslím, že ideálem není inkluzivní vzdělávání, ale inkluze ve společnosti, která se týká mnohem více věcí, nejen vzdělávání.


Zdroj.