Jiří Chábera: Umět číst, psát a počítat již nestačí – je nutné umět cizí jazyk a být digitálně gramotný

úterý 31. ledna 2017 · 0 komentářů

Devadesátá léta 20. století byla ve znamení velkého tlaku na výuku cizích jazyků. První dekáda 21. století se naopak zaměřila na počítačové dovednosti. Zatímco o potřebě výuky cizích jazyků i nadále nikdo nepochybuje, v přístupu k výuce „počítačů“ se dějí věci.

V současném světě, který je plný digitálních technologií, si už málokdo dokáže představit, že by mohl úspěšně existovat bez internetu, osobního počítače, tabletu nebo chytrého telefonu. Přesto je v České republice téměř 34 % osob, které buď vůbec tyto technologie neovládají, nebo jsou jejich dovednosti jen velice povrchní či úzce zaměřené.

Náš vzdělávací systém již dlouho podporuje rozvoj výuky cizích jazyků. Pro většinu současných teenagerů je tak naprosto běžné, že se domluví minimálně jedním světovým jazykem, zpravidla anglicky. Bez něho by totiž nebyli „in“ a zároveň by měli menší šanci na dobré budoucí pracovní uplatnění. Snahy o výuku cizích jazyků – dokonce i pokud možno s rodilým mluvčím – jsou v našem školství hojně podporovány už na úrovni mateřských škol. Podle celosvětového výzkumu úrovně anglického jazyka EF EPI, který probíhal v 75 zemích, se Česká republika umístila na 16 místě. Z bývalých postkomunistických zemí se lépe umístilo už jenom Polsko (10. místo).


Co je digitální gramotnost?

Důvod, proč je výuka cizích jazyků celkem dobře „zaběhaná“ oproti vzdělávání v oblasti digitálních technologií, je prostý. Je to jednoduchost a všeobecně dobré povědomí odborné i laické veřejnosti o celé jazykové problematice. Je potřebné umět číst, psát, rozumět a mluvit – to vše v různé úrovni obtížnosti jazyka. Při pracovním pohovoru se tak jazykové schopnosti uchazeče o zaměstnání odhadnou poměrně dobře a rychle.

Na rozdíl od jazyků je oblast digitálních technologií velice široká a pestrá a zdaleka ne všichni jí rozumějí nebo mají alespoň dostatečně široký nadhled. Patří sem jak znalosti a dovednosti spojené s využíváním internetu, komunikací a zábavou, tak znalosti programového (software) a technického vybavení (hardware) či počítačových sítí. To ale není vše. Nesmíme zapomenout na programování, kreslení nebo tvorbu webových stránek či na oblast práce s informacemi, případně (ne)bezpečnost těchto technologií. A je toho ještě mnohem více. Nikdo nemůže umět všechno, ale všichni by měli umět alespoň něco. Otázkou je tedy co? Co je ten základ, který by měli všichni lidé umět, bez kterého se nemohou dále rozvíjet a na kterém je možné dále stavět?

Podle mezinárodního konceptu ECDL se tomuto základu říká „přenositelné digitální dovednosti“, anebo také „digitální gramotnost“.

Ve druhé polovině roku 2016 vydala Evropská komise strategický dokument s názvem „New Skills Agenda for Europe“, ve kterém mimo jiné staví digitální gramotnost na úroveň čtení, psaní a počítání, jinak řečeno vedle tzv. základní gramotnosti musí být lidé také digitálně gramotní. Při pracovních pohovorech ale prověřují zaměstnavatelé všechno možné, jen ne tyto základní digitální dovednosti. V úřednické zkoušce dle zákona, v celé řadě profesních zkoušek či dokonce v maturitních zkouškách byste tyto základní digitální dovednosti také často marně hledali. Proč? Vždyť všichni vědí, že až na 90 % všech druhů pracovních pozic v EU vyžaduje – nebo v dohledné době bude vyžadovat – alespoň základní digitální dovednosti.

Ve společnosti totiž vládne klamné přesvědčení, že základní digitální znalosti a dovednosti má již ze školy každý. Tyto tolik potřebné dovednosti ale lidem velmi často ve skutečnosti chybí. Inspirativním příkladem ze zahraniční může být rozsáhlá studie ze Švýcarska, kde téměř 85 % dotázaných respondentů označilo své základní digitální dovednosti spojené s používáním internetu a elektronické pošty jako dobré nebo velmi dobré, ale pouze 34 % z nich prošlo praktickými zkouškami podle konceptu ECDL s odpovídajícími výsledky.

Podle mezinárodní klasifikace úrovně tzv. „přenositelných digitálních dovedností“ a podle výsledků zkoušek ECDL za poslední 3 roky v České republice je struktura dosažené úrovně následující:
Digitální odbornost: 1,3 %
Digitální kvalifikace: 29,3 %
Digitální gramotnost: 35,8 %
Digitální povědomí: 25,8 %
Digitální negramotnost: 7,8 %

Z těchto čísel vyplývá, že téměř 34 % občanů ČR nedokáže digitální technologie ovládat vůbec, nebo jen ve velmi úzké oblasti, anebo je neovládá dostatečně efektivně a bezpečně. Pokud zaměstnavatel přijme člověka, který je digitálně negramotný, zvýší se náklady na jeho zaměstnávání až o 40 %. Takový člověk pracuje pomalu a navíc zatěžuje své kolegy zbytečnými dotazy a potřebuje nadměrnou technickou podporu IT oddělení. Další nepříjemnou skutečností je, že uvedená čísla o „přenositelných digitálních dovednostech“ jsou obrazem dovedností pouze těch osob, které se odhodlaly ke složení ECDL zkoušek, na které byly většinou cíleně připravovány (ve škole, při rekvalifikacích, školením u zaměstnavatele). Lze předpokládat, že reálný stav přenositelných digitálních dovedností populace může být horší. A nic na tom nemění ani fakt, že máme mezi sebou řadu mladých a velice schopných IT odborníků.

„Bylo by užitečné, abychom si otevřeně přiznali, že něco pořádně neumíme. Pokud o tom nebudeme mluvit, nebudeme ani vědět, že nám něco chybí, a pak to nebudeme ani hledat,“ říká Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI.

Kvalitní vzdělání v oblasti přenositelných digitálních technologií je stejně důležité jako znalost cizích jazyků. Bohužel se mu zatím nevěnuje taková pozornost, i když je pro budoucí pracovní uplatnění čím dále tím více důležitější. Přenositelné digitální znalosti a dovednosti totiž zvyšují produktivitu zaměstnance, činí jeho práci efektivnější a on se tak stává adaptabilnější na potřeby stávajícího zaměstnavatele i pracovního trhu.

Přenositelné digitální dovednosti v praxi znamenají, že člověk například dokáže:
– používat a řešit problémy spojené s běžným technickým vybavením, tj. počítačem, mobilním zařízením, skenerem nebo tiskárnou (doplní papír, vymění toner, ověří připojení k síti, rozpozná problém, rozumí pokynům na displeji apod.),
– využívat lokální počítačové sítě a internet nejen pro komunikaci a sdílení informací, ale také jako zdroj dat a informací,
– pracovat s tabulkami, dokumenty či s obrázky bez ohledu na konkrétní použitou aplikaci,
– rozpoznat, že webové stránky nebo příloha doručené pošty nejsou bezpečné nebo že informace z internetu nejsou důvěryhodné.

„Pro nás všechny (zejména pro politiky, státní úředníky, učitele, zaměstnavatele, pracovníky v oblasti lidských zdrojů, pro manažery, ale i pro širokou odbornou i laickou veřejnost) může být velice přínosné šířit ve společnosti povědomí o tom, co znamená mít dostatečné přenositelné digitální dovednosti a hlavně, jaký mají tyto dovednosti význam pro zaměstnavatele i pro běžný občanský život. Je důležité potřebu těchto základních digitálních dovedností nepodceňovat a nezaměňovat tyto dovednosti např. za programování,“ dodává Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI.

Svým dílem ke zlepšení současného stavu přispěla také Národní rada Unie školských asociací ČR – CZESHA. Ta na svém listopadovém zasedání přijala usnesení, ve kterém doporučuje využití mezinárodních standardů konceptu ECDL při revizích a úpravách Rámcového vzdělávacího programu (RVP) pro oblast výuky IT na středních školách.

Nadace ECDL Foundation je mezinárodní nezisková organizace, jejímž hlavním cílem je zvyšování digitálních znalostí a dovedností veřejnosti zejména na trhu práce, ve školství a státní správě. Garantem kvality projektu, který vznikl před více než 20 lety v Evropě za podpory Evropské komise a od roku 1999 je také dostupný v České republice, je Česká společnost pro kybernetiku a informatiku (ČSKI). Tato organizace je zároveň členem CEPIS (Council of European Professional Informatics Societie).

Jiří Chábera, manažer projektu ECDL pro ČR, ČSKI
jiri.chabera@ecdl.cz, www.ecdl.cz