Jana Hrubá: Jak je to s možnostmi hodnocení ředitelů škol?

úterý 20. listopadu 2012 · 0 komentářů

Kulatý stůl Centra školského managementu 8. 11. 2012 měl kontroverzní téma: Možnosti hodnocení ředitelů škol. Panelisté poskytli pohled na problém z hlediska teoretika, zřizovatele a ředitele školy.


Postavení ředitele školy v ČR je vskutku autonomní. Jeho pravomoci jsou ve srovnání s jinými zeměmi výjimečné. Donedávna byl ředitel, pokud se nedopustil trestného činu, v podstatě neodvolatelný. Teprve novelou školského zákona č. 472/2011 Sb. bylo zavedeno jmenování na šestileté období, po jehož uplynutí může zřizovatel školy vyhlásit konkurz. To znamená, že by měl dosavadní výkon funkce ředitele vyhodnotit. Může také funkční období prodloužit na dalších šest let. Odvolání a nový konkurz v průběhu období je možný na základě návrhu České školní inspekce nebo školské rady.

Ovšem explicitně se žádný právní předpis hodnocením ředitele nezabývá, nejsou stanovena ani kritéria. To je v kompetenci zřizovatele a řediteli by měla kritéria být známa.

Hodnocením ředitelů z hlediska personálního řízení se zabývala Mgr. Irena Lhotková, PhD. Účelem takového hodnocení by mělo být získání informací o pracovním výkonu a chování hodnoceného podle určených kritérií. Panelistka uvedla možné chyby při hodnocení na straně hodnotitele i hodnoceného. Zásadní otázkou je, zda ředitel je s kritérii zřizovatele seznámen a zda opravdu dostává průběžnou zpětnou vazbu. Aktuální situace přinesla změny – jmenování na maximálně šestileté období. Masový průběh konkurzů v loňském roce v mnoha případech zaznamenal silné politické vlivy. Hodnocení ředitelů zřizovateli bývá často nesystematické a nahodilé. Objevuje se i „plíživá nekvalifikovanost“ v řízení oblasti školství.

Podle ČŠI (2012, s. 5) nebrali zřizovatelé v případě jmenování ředitelů v úvahu doporučení odborné komise přibližně ve 4% konkurzů.

Pohled zřizovatele poskytl Mgr. Filip Kuchař, vedoucí odboru školství v Praze 7. Provedl malý průzkum mezi kolegy, aby zjistil, zda a proč zřizovatelé provádějí hodnocení ředitelů. Došel k závěru, že je to proto, aby bylo řádně zdůvodněno udělení odměny nebo šance. Iniciátorem bývá politik (starosta nebo radní), který stanoví kritéria a určuje odměny a šance. Do hry silně vstupuje politické prostředí. Cílem politika je zůstat na radnici a jeho partnery jsou tudíž rodiče= voliči. Jeho zájem a orientace ve školské politice bývá minimální.

Na hodnocení se podílí školská komise či výbor, která může dávat doporučení. Je složena ze zástupců politických stran a od toho se odvozuje její výkon korespondující se zájmy voličů. Zájem členů a jejich orientace ve školské politice je minimální.

Hodnocení provádí úředník, který může doporučovat kritéria, odměny i postihy. Jeho postoje ovlivňuje: zda je profesí pedagog, politická angažovanost úředníka, povinnost zajistit soulad vize se školskou politikou, odpovědnost za veřejné výstupy. Hrozbou je zpolitizování funkce. Zájem o školskou politiku je minimální.

Pozice hodnoceného ředitele: Je hodnocen nejčastěji za
– dobré jméno školy
– ekonomickou stabilitu školy
– kladné hodnocení ostatních kontrolních orgánů
– účast školy na akcích zřizovatele
– loajalitu ředitele školy

Právním ukotvením je Zákoník práce, hodnocení je řešeno formou pravidel. Provádí se buď neřízeně (nejsou stanovena kritéria, hodnotí spíše komise nebo výbor z 1–2 podkladů), nebo řízeně (jsou stanovena kritéria, hodnotí úředník z více hodnocených oblastí, podílí se více hodnotitelů). Pouze jediný zřizovatel v průzkumu vycházel při hodnocení z doporučení školského vědeckého pracoviště (NÚV), žádný zřizovatel si neschválil kritéria hodnocení. Nastavení hodnotících kritérií se liší, jsou obecná, převládá subjektivní složka a zaměření na pedagogické výkony a ekonomickou činnost, málo je sledováno klima školy.

Ze zjištění vyplývá potřeba nového právního ukotvení hodnocení ředitelů škol. Mělo by být jasné a srozumitelné a hodnotit manažerský výkon ředitele. Zřizovatelé nemají zájem cokoliv na hodnocení měnit, pokud nedojde k systémovým změnám v řízení školství.

V malých obcích není ani ten úředník, který by se tím vůbec zabýval. A již Společnost Mc Kinsey&Company (2010, s. 22) ve své ve své veřejně prospěšné studii uvádí: „85% ředitelů v rozhovorech uvedlo, že na své výsledky od zřizovatelů nedostávají žádnou zpětnou vazbu. … Když už k hodnocení dochází, není proces podle ředitelů a zřizovatelů pravidelný anebo strukturovaný. Ředitelům většinou chybějí informace o tom, jak si vedou a co by měli dělat jinak. Kontroly ČŠI hodnotí školy, ne jejich ředitele. Zaměřují se zejména na naplňování právních požadavků a často nemají zásadní vliv na kariéru, rozvoj nebo odměňování ředitelů“.

Hodnocené ředitele zastoupil Mgr. Jan Korda, ředitel ZŠ Lyčkovo náměstí, Praha 8. Podle jeho názoru je hodnocení ředitelů potřebné pro zvyšování kvality školy, jako zpětná vazba, nezbytné pro plánování dalšího rozvoje, jako podklad pro spravedlivé odměňování i pro zvýšení motivace a posílení sebedůvěry ředitele.

Co by mělo být hodnoceno? Dodržování legislativy, ekonomická situace školy, vize školy, kvalita vzdělávání, kvalita pracovníků školy, klima školy a její otevřenost. Z uvedených oblastí se skutečně hodnotí jen první dvě, ostatní oblasti není ČŠI schopna zhodnotit.

Bez pojmenování kvalit ale není hodnocení možné. Neexistuje standard ředitele ani učitele, neexistují kritéria kvality školy. Periodické hodnocení ředitelů by se mělo zaměřovat na oblast kvality a ředitel by měl být za svůj manažerský výkon adekvátně zaplacen. Motivací by mělo být vytvoření kariérního systému – stupně: začínající učitel, učitel, mentor, metodolog. Ředitel by měl být minimálně mentor. Měl by být především pedagog, protože řídí proces vzdělávání.

Bez kvalifikované zpětné vazby a zjištění svých skutečných vzdělávacích potřeb mají ředitelé škol ztíženou situaci při snaze pracovat na svém profesním rozvoji. Neboť jak uvádí Prášilová (2011, s. 144–145): „Po absolvování kvalifikačního studia spočívá další rozvoj (a i vzdělávání) ředitele jen na něm samotném. Ředitel nemá ´kam růst´, chybí systémově ošetřené hodnocení ředitelů škol jako pracovníků organicky propojené s cílenou podporou výkonu ředitelské funkce (jako pevné součásti kultury školství). … Nejsou-li ředitelé kvalifikovaně a systematicky hodnoceni, mohou bez ohledu na institut vlastního hodnocení školy a výroční zprávy školy trpět „provozní slepotou“. Chybí jim ´zrcadlo´ jako jeden z podnětů k seberozvoji, nemají oporu pro identifikaci svých vzdělávacích potřeb, z čehož může vyplynout nesystematičnost případně úplná ignorace dalšího vzdělávání.“


Diskuse byla vedena k těmto otázkám:
– Lze vůbec pojmenovat smysluplná a použitelná kritéria pro hodnocení ředitelů škol?
– Jak zajistit sebehodnocení ředitelů škol?
– Jak přesvědčit zřizovatele ke kvalitnímu hodnocení ředitelů škol?
– Přispívá zřizovatel svým hodnocením k rozvoji ředitelů škol?

Z živé diskuse přinášíme alespoň několik zajímavých myšlenek ve stručné podobě:

Jaroslav Müllner: Kritéria na hodnocení školy existují a dají se použít podpůrně. Existují i nástroje – např. ČŠI má nástroj na měření klimatu školy. Stanovit kritéria pro hodnocení ředitelů škol je obtížné, protože český ředitel je unikát svými pravomocemi, jeho autonomie je extrémní. Základní konflikt je v tom, že české školství bylo plošně odstátněno a stav je toho nutným důsledkem. Změna přišla zvnějšku politickým rozhodnutím (vytvoření krajů). Školami vládnou a hodnotí je systémy politické. Kariérní systém je možné realizovat pouze v systému státní služby.

Václav Trojan: Neměli bychom se nechat za tlačit do situace „držet ústa a krok“. Dá se zřizovatel ve stávajících mantinelech přesvědčit, aby stanovoval kritéria pro hodnocení kvality ředitelů škol?

XY: Zřizovatele nedonutíme, pokud nebude legislativně odpovědný za kvalitu vzdělávání.

Petr Koubek: Je třeba učit lidi, aby se zajímali o věc. Stát může situaci ovlivnit penězi a kritérii.

Tomáš Bouda: Ovlivnit zřizovatele – malé obce – je romantická představa. Přesvědčování je pomalá cesta a závisí na rozvoji občanské společnosti. Musí být přinucovací nástroj – kraje mají jen možnost, nikoli povinnost stanovit kritéria hodnocení. Jediná možnost je posílit roli státu. Stát má velké centrální kompetence, ale nemá nástroje.

Jaroslav Müllner: Je možné podívat se na systém kritérií České školní inspekce pro hodnocení škol – je podobný Evropě a mohl by se stát inspirací.

Václav Trojan (k přítomným ředitelům): Podle čeho byste chtěli být hodnoceni?

XY: Ředitelé nechtějí být hodnoceni!


Tolik z pohledu účastníka akce. Všechny uvedené skutečnosti jistě hovoří pro komplexní řešení této otázky. Dočkáme se?

Pořadatel informuje o kulatém stole ZDE. Slíbil i zveřejnění prezentací.




Literatura

Česká školní inspekce: Souhrnné poznatky ČŠI z průběhu a výsledku konkurzů na ředitele ve školním roce 2011/2012. Čj.: ČŠIG-2238/12-G21. Praha: ČŠI, 2012.
Prášilová, Michaela: Profesní rozvoj ředitelů českých škol. Habilitační práce. Olomouc: Univerzita Palackého, 2011. 187 s.
Společnost Mc Kinsey & Company: Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení. Praha: 2010. [online]. [cit. 2010-12-13]. Dostupné ZDE.