Martin Říha: Jakou bych chtěl mít svou zemi – Českou republiku?

pondělí 16. července 2012 · 0 komentářů

Článek z časopisu Envigogika, ve kterém autor podrobně a zcela nekonvenčně rozebírá, jakou by chtěl mít svou zemi, a to ve všech oblastech hospodářství, politiky – a mimo jiné také školství, výchovy a vzdělávání.


Zdroj: Envigogika 2012/VII/1


Ukázka

Školství

Vzdělání a dobrá fyzická kondice je nepochybně významný faktor, který jednotlivci zvyšuje jeho možnost uplatnění v životě a na trhu práce. Je proto samozřejmé, že do něj investují všichni odpovědní rodiče dětí. Co nejlepší (to neznamená automaticky „nejvyšší“) vzdělanost populace a zejména mladé generace je nesporně i veřejným zájmem. Ten je však již nutno odstupňovat. Stát nemá a nemůže mít zájem ani potřebné prostředky, aby všichni ekonomicky aktivní měli při vstupu do pracovního poměru nebo podnikání vysokoškolské vzdělání, ale měl by se snažit, aby diferenciace vzdělanostní úrovně odpovídala potřebám pracovního trhu a konkurenceschopnosti našeho hospodářství s jinými zeměmi EU a ostatního vyspělého světa. Podle toho by měl regulovat kapacitu různých vzdělávacích stupňů a „odměřovat“ státní finanční podporu školských zařízení. Základní vzdělání musí být nadále hrazeno pouze z veřejných rozpočtů, ale střední a vysoké školství by už mohlo a mělo být zčásti financováno se spoluúčastí rodičů či studentů samotných nebo budoucích zaměstnavatelů. Státní finanční příspěvek by měl být pružný a odpovídat aktuálně míře zájmu státu o zvýšení počtů studentů a učňů v nedostatkových oborech, zatímco v oborech s přetlakem přihlášených oproti předpokladu uplatnění na trhu práce by mohl být státní finanční příspěvek nižší nebo žádný. Všechny stupně a typy škol by navíc měly mít možnost ucházet se o účelové dary, příspěvky či dotace z podnikatelské i nevládní neziskové sféry, spojené s přípravou studentů či odborníků „šitých jim na míru“ nebo s řešením některých úloh v oblasti marketingu, různých průzkumů, výzkumů, vývoje ap. O ně by státní příspěvek neměl být snižován – měly by to být prostředky navíc na rozvoj vlastní školy, tzn. vybavení, platů pedagogů i možností studentů a učňů zúčastnit se např. zahraničních stáží a praxí.

Nadále by měla na celostátní úrovni fungovat na politice nezávislá odborná akreditační komise, posuzující počet a kvalifikaci pedagogů, vybavení vysokých škol a způsobilost garantovat úroveň výuky, a tím zajistit potřebnou kvalitu absolventů. Střední a základní školy by ve stejném smyslu měly hodnotit orgány školní inspekce. Zejména vysoké školy by si měly být jen při splnění předepsaných předpokladů jisté vysokou mírou akademické svobody, tzn. svobody myšlení, projevu, volby orientace výuky i výzkumu. Neměly by se už nikdy opakovat podvody, jaké provázely získávání nikoliv vzdělání, ale jen titulů po nereálně krátkém, nedostatečném nebo žádném studiu lidé z politiky a byznysu, jako tomu bylo na Právnické fakultě ZČU nebo dalších školách, vč. privátních, nebo uznávání pochybných diplomů ze zahraničí. Také by se již nikdy neměla opakovat šaškárna, jakou předvedl ministr školství Dobeš v březnu 2012, když v rozporu se závazným stanoviskem odborného a nezávislého orgánu, jakým nesporně díky statutu, proceduře posuzování a složení představuje současná Akreditační komise VŠ, prodloužil akreditaci právnického vzdělání na ZČU až do roku 2016. Tím dopustil v rozporu s veřejným zájmem „vypuštění do praxe“ dalších čtyř ročníků potencionálních právnických nedouků, jako by jich v našem soudnictví, na státních zastupitelstvích a v advokacii nepůsobilo už dost. Potřebná opatření k nápravě, která by umožnila, aby byla akreditace znovu vydána, měla být přijata na Právnické fakultě ZČU, nikoliv na MŠMT, aby „opravovala“ rozhodnutí Akreditační komise. Je to jen další příklad, jak si u nás exekutiva představuje fungování právního řádu, kde předpisy jsou jen Potěmkinova vesnice určená navenek a její dodržování se ve skutečnosti děje „jen jako“, jak to kdysi v 80. letech minulého století za vlády komunistů trefně nazval herec Miloš Kopecký na sjezdu dramatických umělců.

Přechodně slabší ročníky s méně žáky by neměly vést k bezhlavému redukování sítě mateřských školek a škol a k propouštění učitelů. Zejména proto, že tento trend se může zase obrátit a tato zařízení a pedagogové pak budou chybět, ale i proto, že nižší počty žáků ve třídách mohou přinést klady v možnosti individuálnější péče o jednotlivé jak zaostávající nebo tělesně handicapované, tak nadané žáky v žádoucím inkluzivním vzdělávání, v menších problémech s udržením kázně a ve snížení stresů pedagogů, což lze promítnout i do stagnace či snížení učitelských platů s nižšími sociálními a ekonomickými důsledky, než jejich propouštění. Stát navíc pod faktem dlouhodobého stárnutí populace a rostoucího nepříznivého poměru počtu ekonomicky aktivních přispívajících do důchodového systému k počtu starobních důchodců musí přistoupit k daleko aktivnější propopulační politice a nepříznivý trend se snažit obrátit. Nová prorodinná a propopulační politika musí však motivovat a umožnit mít děti v rodinách lidí vzdělaných, pracovitých, uvyklých k řádné péči o děti a o jejich přípravu na život, nikoliv lidí nevzdělaných, o výchovu a vzdělání dětí nepečujících, k práci téměř nepoužitelných, do sociálních fondů nepřispívajících, parazitujících na sociálních podporách, kteří si díky špatně nastavenému systému podpor udělali právě z plození dětí „živnost“.


Rodina, výchova a vzdělávání, veřejné sdělovací prostředky

Přestože to tak v posledních desetiletích nevypadá a čím dál více mladých lidí a dokonce i matek zůstává svobodných, přestože se už více manželství rozpadá, než uzavírá, přesto je právě rodina tvořená mužem, ženou a dětmi optimální základní jednotkou pro socializaci, výchovu a mimoškolní vzdělávání dětí i soužití dospělých a také ekonomického hospodaření. Jako taková musí být upřednostňována i v nástrojích sociální podpory státu, motivujících k zplození a přípravě na život nejméně dvou dětí pro zajištění alespoň prosté, když už ne žádoucí rozšířené reprodukce národa a dostatku pracovních sil. Život v harmonickém prostředí s oběma modely a vzory chování – mužského i ženského – a jejich vzájemného doplňování a prožitek jejich odpovědného soužití je nejlepší předpoklad pro rozvinutí bohaté a kreativní osobnosti a budoucí uplatnění dětí v práci i ve společnosti. Nesouhlasím s dnes prosazovaným principem úplného zákazu fyzických trestů. Ve věku, kdy nelze apelovat na rozum, ale funguje už „první signální soustava“ je plácnutí na zadek nebo přes ruku mnohem jednoznačnějším, účinnějším a srozumitelnějším nástrojem, než nějaké diskuse a sofistikované metody odvádění pozornosti od nevhodného chování. Navíc zůstane zážitek trestu vpečetěn v paměti a obvykle už není třeba v dalším životě fyzický trest v téže věci opakovat, zatímco promluvy a diskuse takovou trvalou stopu nejen nezanechají, ale vedou k opakování nevhodného chování a ve vyšším (obvykle pubertálním) věku pak dokonce k poměřování sil, které může rodičům „přerůst přes hlavu“. Stupňování tlaku od napomenutí až po fyzický trest při neuposlechnutí je přirozené a obnovuje autoritu spolehlivě a rychle. Následky na duševním zdraví a sebevědomí jsou dnešními pseudohumanisty přeceňovány – kdo jsme přiměřené fyzické tresty zažili, necítíme se poškození na sebevědomí ani ve vývoji, naopak jsme se naučili snáze ctít autority a dostalo se nám více předpokladů pro nekonfliktní socializaci při vstupu do společnosti, do práce a vůbec do světa dospělých, než mnozí dnešní frackové, které nechávají rodiče „růst jako dříví v lese“.

Za nesmírně pozitivní pro zdravý vývoj dětí i dospělých považuji potřebu nikoliv mentorování, ale žijících kladných vzorů chování. A to nejen v širší rodině, ale i ve škole, v občanské komunitě obce, města či státu, ve světě. Obrovskou roli by zde mohly sehrávat veřejné sdělovací prostředky, jako rozhlas, televize, noviny, Internet a sociální sítě, jenže bohužel nesehrávají, a to dokonce ani prostředky veřejné služby, placené z veřejných prostředků a kontrolované patrně neschopnými Radami pro rozhlasové a televizní vysílání, kde by to mohlo být součástí společenského zadání pro jejich působení ve veřejném prostoru.

Namísto kladných vzorů se těžiště pozornosti při výběru filmů i v prostředcích veřejné služby upíná ke zločinu a zločincům, senzacím, drogám, namísto správných vzorců chování, jako je střídmost, neplýtvání energií a surovinami či potravinami, empatie, vzájemný respekt a pomoc se masivně podporuje a reklamou přímo adoruje nadměrná spotřeba, móda, sobectví, požitkářství. Vzory nepředstavuje ani současná politická a kulturní „pseudoelita“, vystavovaná sdělovacími prostředky na odiv, ačkoliv jde o nepravé modly a celebrity namísto skutečně kvalitních lidí s největšími přínosy pro vědu, kulturu, pro společnost, pro náš národ a stát doma i v zahraničí. Národ je krmen podružnostmi, skutečnými i vymyšlenými aférami společenských nul, zatímco mnozí lidé slušní a seriózní se u nás neubrání narušování soukromí a smyšlenkám šířeným bulvárem k jejich diskreditaci ani u soudů.

Výchově dnešní populace a zejména mladé generace jistě neprospívá, když vidí veřejný prostor plný neřešené korupce, hádek a rivality lidí placených z našich peněz namísto spolupráce, neschopnosti nebo neochoty vykonávat to, k čemu tito lidé byli zvoleni nebo jmenováni, zneužívání postavení, neoprávněného a nepostihovaného obohacování. Nechápe-li předseda vlády, že za částku odměn své asistentce by mohl být placen policista 5 měsíců či průměrný důchodce dokonce 10 měsíců, a to v době od všech vyžadovaného „utahování opasků“, ztratil dávno kontakt s realitou života běžných občanů a mnohých pracujících, kteří také „dřou jako koně“, často v zaměstnáních, duševně i fyzicky náročnějších. Proč by běžní občané měli být lepší, když se zde ve vrcholných orgánech státu, bank a různých fondů krade beztrestně a ve velkém? Donekonečna se znovu a znovu v politice i kultuře přehodnocuje a „recykluje“ historie, zatímco přemýšlení o dalším vývoji lidstva při populační explozi a omezenosti zdrojů naší planety se bagatelizuje nebo je téměř nevyřčeným, ale tiše sdíleným „tabu“. Je smutné, že na tomto poli vykonává větší práci při odhalování nepravostí a nekoncepčnosti vládnutí pár investigativních novinářů, než orgány veřejné správy k tomu určené a než neustále oslabovaná, ochromená a rozvracená policie.

Jak se má správně orientovat mládež pro budoucí život v situaci, kdy je pro prohřešky pedagogů a vedení právnické fakulty v Plzni ve prospěch několika politiků a šíbrů v pozadí ohroženo dostudování stovek řádných studentů, aniž je potrestán kdokoliv z pachatelů, nebo kdy prezident omilostňuje korupčníky a zloděje, s absurdními a společensky nepřijatelnými vysvětleními svých pohnutek? Jak to, že se s tím nic nedělá, nemění se předpisy a nevyvozuje zodpovědnost, když je to do nebe volající? Jak to, že již desítku let trvající neschopnost tyto problémy řešit neodstraní od moci a do zapomnění hlavní politické strany a jejich exponenty ve vládních funkcích a nehledají se jiní, schopní to konečně změnit? Vždyť tu takoví lidé jsou, dokonce je někdy v noci nebo v málo sledovaných časech pustí do sdělovacích prostředků. Jenže tím to taky končí.


Celý text si můžete přečíst ZDE.

Zajímavý životopis autora najdete ZDE.

Šéfredaktorka

Výtvarné umění



WebArchiv - archiv českého webu



Licence Creative Commons
Obsah podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česká republika, pokud není uvedeno jinak nebo nejde-li o tiskové zprávy.

Powered By Blogger