Jana Nováčková: DOKUMENTY 64. Hodnocení žáka v kontextu našeho školského systému

pondělí 30. března 2015 · 0 komentářů

Jak už víme, hodnocení bylo jedním z prvních velkých témat, kterými se zabývali členové PAU. Toto téma se objevuje v řadě článků v tehdejších učitelských tiskovinách. Dnes už nám připadá možnost zvolit si formu hodnocení žáků samozřejmá, ale byl to dlouholetý boj.

Zdroj: Nováčková, Jana: Hodnocení školy, učitele, žáka v kontextu našeho školského systému. In: Gaudeamus, nezávislý měsíčník pro otázky školství, kultury a ekologie, Kroměříž 1992, č. 4, s. 6–7.


Uvedu na začátku několik tezí, které po mém soudu mají veliký vliv na to, že se hodnotí v naší škole tak, jak se hodnotí, a co notoricky známe z dob, kdy jsme ještě sami byli žáky, a co zažíváme posléze také v téměř nezměněné formě jako rodiče či prarodiče.

1) Nemáme ani tak školu poničenou minulým režimem, jako máme školu 19. století. Minulý režim, kromě toho, že deformoval školu celkově podle své ideologie, posílil a utužil pro své účely některé z charakteristik školského systému, které se snažili jako zastaralé odstranit již reformní pedagogové v 30. letech. Tehdejší škole šlo především o to, osvojit si určitou soustavu vědomostí, se kterými se dalo bez problémů vydržet do konce života. A byly to tudíž samozřejmě vědomosti, které se hodnotily ve škole nejvíce.

To přetrvává dodnes, přesto, že ty děti, které jsou dnes ve školních lavicích, se dočkají podle předpovědí futurologů do konce svého života asi pětkrát obměny informací. Jaké informace má tedy škola učit? Naše děti budou žít ve století jednadvacátém, kde bude nade vše záležet nikoliv na encyklopedických znalostech, ale na tom, jak člověk bude umět samostatně a kreativně myslet, jak bude umět komunikovat a jak bude umět spolupracovat, protože právě na tom bude závislé přežití naší planety.

2) Společnost bude silná a prosperující nikoliv díky co největší stejnosti svých členů, ale naopak, díky pestrosti povah, zájmů, sklonů, schopností, talentů. Naše škola je uniformní a normativní a má silnou tendenci tlačit své žáky právě k té pro společnost nebezpečné stejnosti. Pro ideu stejnosti je pak charakteristická snaha o vyjádření míry stejnosti – kdo je stejný víc, kdo méně. A to je jeden z podstatných aspektů známkování – nikoliv kdo jaký je, ale jak vyhovuje předem daným nárokům, dané normě.

3) Jestliže přijmeme předcházející tezi o žádoucnosti co největšího rozvinutí nejrůznějších individuálních schopností, musíme uznat, že se to nedá dělat frontálním vyučováním, podle jednotných, podrobných a svazujících osnov. Nedají se předem centrálně naplánovat a předvídat všechny situace, eventuality, všechny varianty individuálních schopností. Ty musí být rozeznávány, hodnoceny na místě a na tomto základě také rozvíjeny těmi, kdo jsou k tomu nejkompetentnější – rodiči a učiteli. V takto pojatém vzdělávání se ovšem neobejdeme bez svobody učitele, bez jeho autonomie ve výuce a samozřejmě se neobejdeme bez jeho zodpovědnosti.

4) Svoboda učitele může existovat jen v systému decentralizovaném, kde hodnocení a na jeho podkladě rozhodování o věcech dějících se na jednotlivém místě patří právě tomuto místu a nikoliv nezúčastněné osobě kdesi v byrokratické struktuře. Daleko účinnější nežli pevně vypracovaný centrální systém kontroly je spolupráce školy s těmi, kterých se vzdělávání nejvíce týká – s rodiči a s obcí. A přes tu spolupráci vlastně dochází i nejpřirozeněji ke kontrole i hodnocení. Ovšem nemělo by se zapomínat na děti – ony dovedou signalizovat nedobré věci velice přesně, pouze my dospělí jim nechceme (k naší škodě) zatím ve “vážných” věcech naslouchat.

Z těchto obecných východisek vyplývá můj názor na současné formy hodnocení ve škole i má představa o tom, co považuji v této oblasti pro děti za nejlepší.

Známkování má dvě základní vztahové složky:
a) je srovnáváním jedince s předem danou normou
b) je srovnáváním jedinců mezi sebou.

Kruciální otázkou, vztahující se k nejpodstatnějšímu poslání školy, čímž je uspokojování individuálních potřeb, zůstává, zdali toto srovnávání je opravdu nutné, aby se člověk stal tím, čím má šancí se díky svým dispozicím stát. Zda právě tím, že dítě neustále přikládáme k jednomu metru, neničíme něco jiného, podstatnějšího, protože to neučiníme ani předmětem své pozornosti, natož předmětem rozvíjení.

Hodnocení žáků základní školy by se mělo oprostit od tohoto typu srovnávání. Základem hodnocení by měl být pokrok dítěte vůči němu samotnému. Jsem odpůrcem známkování na základní škole, jsem pro radikální změnu ve způsobech hodnocení, avšak nejsem pro centrální příkazy toto nařizující. Jsem pro možnost vybrat si, vyzkoušet si a možnost svobodně se rozhodnout pro to, co mně a mým žákům nejlépe vyhovuje. Jsem pro možnost, aby si i rodiče mohli vybrat způsob, jakým chtějí, aby jejich dítě bylo hodnoceno, a aby tyto věci byly předmětem diskuse, vzájemného vyjasnění si názorů a stanovisek. Pokud bude někdo například bez přesvědčení nucen hodnotit slovně, dojde v naprosté většině případů jen k jednomu: k diskreditaci této věci. Není totiž vůbec těžké dokázat, že něco nejde.

Pro ty učitele, kteří cítí jako já, že by to mělo být v našich školách jiné, že by především z ní měl zmizet strach, který se v naprosté většině případů váže právě na klasifikaci, dávám v plen několik myšlenek o slovním hodnocení.

A) V prvním a druhém ročníku ZŠ by měl být rodič v notýsku informován pokaždé, když se dítě naučí něco už spolehlivě, např. že zvládlo to a to písmenko, že už umí slabikovat, že zvládlo přechod přes desítku atd. Není nutné tam psát, že polovina třídy to zvládla již před týdnem, to přece nikomu a ničemu nepomůže, zato může hodně uškodit! Jestliže by se delší čas nemohlo napsat ono pozitivní “Už umí…”, je možné informovat: “Pracujeme teď na zvládnutí…” nebo “Ještě asi dva týdny nám potrvá, než bude zcela spolehlivě umět…”.

Hodnocení nemusí být bezpodmínečně jen pochvalná, rodiče by měli být informováni i o věcech, které činí problémy, nicméně by to mělo být sdělováno formou, která není ovlivňováním dítěte či jeho rodičů. Místo “Vyrušuje” nebo “Zase nedával pozor” radě sdělení “Pracuji s vaším dítětem vždy jen krátkou dobu intenzívně, protože soustředit se déle není v jeho moci.” Pokud se učitel domnívá, že některé projevy dítěte se vymykají již normě, je právem rodičů toto vědět, aby mohli vyhledat odbornou pomoc.

Všimněte si, že tu není informace typu: Vaše dítě je na osmém místě ze třiadvaceti dětí ve třídě. Není totiž vůbec podstatná z hlediska, jestli se dítě něco opravdu naučilo či nikoliv. Hodnocení je orientováno skutečně jen na dítě samotné. Není to srovnávání s normou, není to srovnávání s ostatními, je to srovnávání jen s tím, co umělo předtím a co umí nyní. Známka zde vůbec není nutná. Pokaždé, když vidím v žákovské knížce např. “násobilka sedmi – 3”, vnímám ji pouze jako výpověď o tom, že škola nebyla s to naučit dítě tuto základní dovednost tak, aby ji spolehlivě a kompletně v životě používalo.

B) Ve třetí a čtvrté třídě ZŠ by k tomuto typu hodnocení mělo přibýt sebehodnocení dítěte. Viděla jsem například v Anglii v jedné škole, jak děvčátko asi desetileté píše na papír, kde bylo napsáno, co se učila minulý týden: “To je fajn, to už umím.” K další položce však upřímně přiznávala: “Je to nějaké zmatené, vůbec tomu nerozumím.” Beze strachu, bez předstírání, jako zpětnou vazbu učitelce, která to opět nevzala jako důvod k pokárání, ale jako podklad pro práci s touto dívenkou příští týden.

V atmosféře prosté strachu je pohled na sebe daleko realističtější. Známkování a náš nehumánní veřejně srovnávací systém hodnocení zasahuje příliš do emociální sféry. Kdykoliv později v životě má člověk většinou šanci uniknout ze situace, ve které mu hrozí ponížení. Pouze ve škole, v období, které je tak důležité pro vývoj osobnosti, není úniku.

Slabý výkon, výkon nedosahující normy jsme si zvykli označovat jako špatný výkon, slabého žáka jako ŠPATNÉHO žáka. Je to nepřípustný posun, byť ne záměrný či vědomý, přesmyčka od hodnocení výkonu k hodnocení širšímu, osobnostnímu. To je pro vytváření sebepojetí dítěte vysoce ohrožující situace. Vyrábí přirozeně obranné reakce, které zkreslují reálný obraz světa. Dítě, které se nebojí, nemá potřebu předstírat lepší výkon. Pak je možné říci jako ta holčička v Anglii “To je nějaké zmatené, vůbec tomu nerozumím.“

Jestliže srovnání s ostatními není dáván význam selhávání, nedostačivosti, pak dítě bez problémů přijme fakt, že umí to a to a ostatní umí více či méně nebo něco jiného, tak jak to vidí v přirozených situacích práce či hry. Je to obrovský vklad pro volbu povolání, kdy na podkladě adekvátního sebehodnocení budou ambice na profesionální zařazení do společnosti realistické a tím bude splněna i jedna z podmínek lidského štěstí, totiž, že člověk má dělat to, na co stačí, tj. ani pod svoje možnosti, ani nad ně.

C) Je třeba si uvědomit, že potřeba uznání a prestiže, potřeba úspěšnosti neznamená, jak se někde mylně vykládá, potřebu být lepší než ten druhý, úspěšnější. Tato základní lidská potřeba, společná všem lidským bytostem bez rozdílu věku, rasy, pohlaví prostě znamená, že každý potřebuje být přijímán s tím, co dělá podle svých nejlepších schopností a možností, podle nejlepšího vědomí a svědomí, že takto podaný výkon není přehlížen či tupen.

Úspěšnost každého dítěte by měla být jedním z podstatných cílů transformace našeho vzdělávání. Nelze jí dosáhnout při hodnocení založeném na srovnávání s normou a s ostatními dětmi, ať je již toto hodnocení vyjádřeno známkou, body nebo dokonce i slovně.

D) Pro ty, kteří věří v nutnost známkování, bych doporučovala ve vyšších třídách zkusit diskusi o tom, jakou známku by si dalo dítě samo, jakou by mu dali spolužáci a jakou učitel a proč. Ovšem nesmí to být jen “naoko”, kdy se názory dětí sice vyslechnou, ale stejně neberou v úvahu.

E) Důležitou součástí hodnocení jsou konzultace s rodiči, naprosto odlišné od rodičovských schůzek, které se spíš podobaly žalování na děti. U nás zatím nebylo zvykem, aby při těchto pohovorech byly přítomny i děti, ale co tomu brání? Pravidlem při rozhovoru s rodiči, ať v přítomnosti dítěte nebo bez něj, by mělo být zásadní začít s něčím pozitivním!

Závěrem se ještě chci zmínit o školní inspekci. Když jsme byli s učiteli z projektu WHO “Zdravá škola” letos v srpnu v Dánsku, naši učitelé se dost ptali právě na kontrolní mechanismy v dánském školním systému, zejména když zjistili, jak obrovská je svoboda dánských učitelů. Bylo téměř šokem, když se dozvěděli, že inspekce v Dánsku neexistuje!

Na otázku, co se stane, když ředitel zjistí, že učitel používá metody, s kterými on nesouhlasí, jsme dostali odpověď, že nic. Věci se začnou řešit jen tehdy, když k tomu budou podněty od nespokojených žáků nebo jejich rodičů. Ředitel přece nemá patent na nejlepší výukové metody, a i kdyby znal lepší, pro učitele, kterému “nesednou”, nemají význam.

Na dotaz, komu je odpovědná za svou práci, odpověděla dánská učitelka: “Přece dětem, jejich rodičům a svému svědomí“. Své nadřízené nejmenovala, inspekci, jak jsem uvedla, nemají.

V Anglii inspekci mají, na školu – řádně dopředu ohlášena – přijde skupina inspektorů, setrvají tam asi týden, v závěru proberou svá zjištění s celým učitelským sborem a pak teprve napíší zprávu, kde není nikdo jmenován, kde však jsou jasně vyjádřeny problémy dotyčné školy. Samozřejmě, že inspekce nemá žádnou výkonnou moc. Za velice důležité považuji, že tato zpráva je na vyžádání zaslána zdarma kterémukoliv poddanému Jejího Veličenstva. Takže rodiče, kteří se třeba chtějí stěhovat, mají tak možnost dozvědět se názor odborníků o školách, které by přicházely v dané lokalitě pro jejich děti v úvahu.

Hodnocení je téma velice široké. Povrchní a formální změny v hodnocení bez dalších změn v systému, bez změn ve vztahu k žákům by nám nebyly ku prospěchu. O dalších negativních aspektech známkování, o jeho nedobrém vlivu na morální vývoj dítěte jsem se zmiňovala již víckrát na různých místech. Mám radost, že se množí počet škol i jednotlivých učitelů, kteří v souladu se školským zákonem požádali MŠMT o možnost experimentu v hodnocení a odbourali známkování.

V Dánsku se učitelé postavili vehementně proti, když jejich ministra školství napadla myšlenka o vnější diferenciaci na základních školách. Neprošlo mu to. Věřím, že i u nás to budou řadoví kantoři, kteří – ministerstvo neministerstvo – budou ve svých třídách, na svých školách provádět transformaci našeho školského systému na systém humánnější, demokratický a liberální a že tento proces již nejde zastavit.

PhDr. Jana Nováčková, CSc.
NEMES (Nezávislá meziodborová skupina pro transformaci školství)

Digitalizovala Kateřina Brožová


Tématem hodnocení žáků jsme se samozřejmě zabývali také v Učitelských listech. Pro příklad, jak často se o tématu přemýšlelo a psalo z pohledu teorie i praxe, uvádíme přehled bibliografie. Kritériím hodnocení žáka byl věnován i celý seriál Zdeňka Běleckého.


Hodnocení a klasifikace – Učitelské listy 1993–2008

Bezoušková Z.: Jde to také na 2. stupni ZŠ? I/10/13
Boušová A., Tomek K.: Návrh řádu hodnocení žáka VIII/3/8–9
Budíková O.: O slovním hodnocení III/10/16
Čechová B.: Nejčastější chyby ve výstupním hodnocení XIII/7/8–9
Dvořáková M.: Slovní hodnocení může vrátit škole ztracený smysl I/2/1–2
Ermenc K.: Slovinská studentka srovnává (K problematice slovního hodnocení) III/10/17
Franclová M.: Proč nejsou děti ve škole šťastné? XI/2/14
Grecmanová H.: Zrovnoprávněme různé formy hodnocení IV/5/21
Hanzelková E.: 3. Hodnocení kooperativní činnosti XIV/7/11
Hausenblas O.: Až se ve školách zbavíme známek II/5/9
Hausenblas O.: Hodnocení žáků, jeho reforma a sporné stránky v Británii III/4/14–15
Hausenblas O.: Kritéria pro evaluaci výkonu žáka – do konce června ? neboli: Podle čeho budeme žáky hodnotit a kam ten spěch? III/9/14–15
Hausenblas O.: Nejnovější trendy v hodnocení žáků a studentů VI/5/11
Hausenblas O.: Předsudky v myšlení o slovním hodnocení III/6/15
Hausenblas O.: Slovní hodnocení a pravopis učitelů II/2/14
Hausenblas O.: Slovní vysvědčení ve skotské škole III/3/12–13
Hausenblas O.: Známkování má odzvoněno V/9/13
Houška T.: Slovní hodnocení jako příležitost k zamyšlení XII/7/6–7
Hrubá J.: Hodnocení žáka ZŠ a SŠ ve škole XII/8/2–3
Hrubá J.: Jak ČŠI hodnotí kvalitu vzdělávání VII/8/14
Hrubá J.: Přechodné období (Co nám prozrazuje Výroční zpráva za školní rok 2004/2005?) XIII/6/2–3
Hrubá J.: Umožnit těm, kteří chtějí, aby mohli III/8/16
Hrubá J.: Vlastní hodnocení školy jako zpětná vazba XII/10/3–4
Hrubá J.: Výstupní hodnocení žáků – vize a realita XIII/5/2–3
Chvál M.: 6. Testy jako nástroj hodnocení žáků XIV/6/9
Chvál M.: 7. Testy jako nástroj vlastního hodnocení školy XIV/7/12–13
Chvál M.: Celoplošné testování v systému evaluace XIII/6/4–5
Chvál M.: Hodnocení – a co třeba obrázky? XII/4/15
Jak se hodnotí na gymnáziu MENSY? II/5/12
Jezberová R., Kočková D.: Závěrečné zkoušky učebních oborů budou kvalitnější XV/5/5–6
Kalbáčová J., Macháčová M.: Jak na slovní hodnocení? III/6/16–17
Kalbáčová J., Macháčová M.: Slovní hodnocení jinak II/6/9
Kartous B.: Omyl ve školském zákonu XIII/10/2–3
Kašová J., Tomášek F.: Otevřený dopis ministru školství I/1/3
Kitzberger J.: Otázky kolem výstupního hodnocení XIII/5/3–5
MŘk: Cesta k protinožcům a zase zpátky III/7/13
Nádvorník J.: Využijte sebereflexe učitelů XIII/6/P 2–3
Niermayer R., Seyffert M.: Dbejte na dobrou zpětnou vazbu XIII/6/P 1–2
Nováčková J.: Co dělat, když nám zákon přikazuje něco proti našemu duchu XIII/5/5–6
Nováčková J.: Přednosti a rizika různých forem hodnocení žáka XII/8/5–7
Nováčková J., Rejlová J.: »Jestli chceme jinak hodnotit, musíme jinak učit« II/8/4–5
Nováčková J., Rejlová J.: Trnitá cesta ke slovnímu hodnocení II/7/6
PAU ke slovnímu hodnocení III/6/19
Poláčková L.: Hodnocení výsledků žáků na základních školách XIII/3/16
Polechová P.: Smyslem hodnocení kvality je zlepšování škol XIII/10/3–5
Půlpánová V.: K úskalím hodnocení žáků I/10/13
Skalková J.: Známkovat – ano či ne? I/3/4
Spilková V.: Ještě jednou k hodnocení žáků I/10/12
Spilková V.: Nové přístupy k hodnocení žáků při vyučování III/5/10–11
Spilková V.: Stanovisko III/7/17
Šmelová E.: Správně stanovený cíl jako předpoklad hodnocení výsledků vzdělávání XV/2/3–4
Švrčková M.: Boj o žákovskou knížku I. XIV/10/4–5
Tomková A.: Slovní hodnocení v 1. třídě Obecné školy II/8/5
Trčková K.: Jak jsme přišli o známky I/1/4
Trčková K.: Slovní hodnocení opět v ilegalitě I/6/10
Vysvědčení Svobodné základní školy Londýnská 34, Praha 2 II/6/10–11
Wojnar P.: Mnoho povyku kolem slovního hodnocení III/8/17

Kritéria hodnocení žáků:
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 1. část XIV/1/6–7
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 2. část XIV/2/7
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 3. část XIV/3/12
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 4. část XIV/4/11
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 5. část XIV/5/9–10
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 6. část XIV/6/8
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 7. část XIV/7/9
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 8. část XIV/8/10
Bělecký Z.: Kritéria hodnocení žáků – 9. část XIV/9/9–10


Další díly seriálu najdete ZDE.