Průšvih s nedostatečnou kapacitou českých středních škol vstoupil po fázi zděšení do fáze heroické improvizace. „Naplníme třídy až po střechu!“ hlásí kraje, které na řešení problému léta důsledně kašlaly. „Co takhle příští rok neotevřít šestiletá gymnázia, aby byla místa na čtyřletých?“ perlí zase exministr školství Robert Plaga, který pro odvrácení kalamity nehnul prstem, když na to byl ještě čas. Je to sice pořád lepší než postoj bývalého šéfa lidovců, křesťana Pavla Bělobrádka, který navrhuje nedělat nic. A to s buddhistickým argumentem, že si děti ze silných ročníků vlastně mohou samy za to, kdy se tak nevhodně narodily. Ale je to spíše smutná komedie.
Zdroj: Hospodářské noviny 25. 5. 2023
Celé to ale má i širší
rozměr. Současná situace a pokusy ji „nějak“ vyřešit, svědčí o povaze
celého našeho státu. V Česku se reálně neplánuje. V Česku se spoléhá na
improvizaci. A v ní jsme, pochvalme se, opravdu dobří. Věříme, že „to
vždycky nějak dopadne“, tak proč se dopředu stresovat.
Jenže to
„nějak“ často znamená „hůř, než by muselo“. A proto jsou na místě
otázky: Odkud tohle národní improvizační nastavení mysli pochází? Proč si na
něm tak trváme? A co si jím způsobujeme?
Konvenční odpověď na
první otázku by mohla spočívat v tom, že historicky, přibližně od doby
Karla IV., se v Česku plánování čehokoli příliš neosvědčovalo. Vždy do
plánů někdo hodil vidle. Buď zevnitř, nebo zvenčí. Tu nastala revoluce,
tu přišla válka, občas nějaká invaze. V poslední době se marnost plánování
brutálně zvýraznila okupací našeho území Německem a pak Sovětským svazem.
Českou, evolučně vzniklou funkční strategií je tak kličkovat,
přizpůsobovat se nenadálé situaci, improvizovat. Asi není potřeba připomínat
geniální vystižení tohoto nastavení v písni ze hry divadla
Járy Cimrmana Dobytí severního pólu: „Tam, kde hynuli sobi, Čech se
přizpůsobil.“
Mimochodem, když jsme u
těch „Němců“, právě tohle české nastavení na improvizaci je Němcům
nepochopitelné. Projevuje se to i v byznysu. Kouč Dušan Jílek to popisuje takto:
„Pojem ,improvizace´ hraje v českém (pracovním) prostředí významnou roli. Když
někdo popisuje, že musel improvizovat, v češtině to nezní jako negativní
sdělení. Naopak, lidé, kteří mají vyvinutou schopnost poradit si v jakékoliv
situaci, jsou vysoce ceněni a sklízí společenský obdiv (on si se vším umí
poradit!). Pro Němce je výraz ,improvisieren´ vyjádřením stavu krajní nouze a
synonymem nízké organizační a odborné kvalifikace.“
V situaci, kdy je Česko
reálně ekonomicky sedmnáctou spolkovou zemí, jde samozřejmě o zdroj mnohých
nedorozumění.
Ale zpět k důvodům,
proč se u nás přísahá na improvizaci a moc se nevěří na plánování a strategie.
V živé paměti společnosti je stále ještě plánované hospodářství z dob
socialismu, které vedlo k všeobecnému předstírání efektivní produkce a
následnému nedostatku čehokoliv, co bylo potřeba (příkladmo toaletního
papíru či televizorů), a naopak k absurdnímu přebytku všeho, co potřeba vůbec
nebylo (příkladmo mezikontinentálních raket SS 22). Absurdity plánovaného
hospodářství nedávno hezky připomněl seriál České televize Volha, ve kterém
autodoprava ČST v osmdesátých letech minulého století horečnatě najížděla mezi
Vánocemi a Silvestrem plánované kilometry, aby jí náhodou příští rok plánovač
nezkrouhl příděl benzinu.
Kombinace toho všeho,
tedy komplikované národní historie v definičně nejistých geopolitických
podmínkách střední Evropy a nedávné zkušenosti s komunistickým plánováním,
se promítla nejen do mentality současných Čechů, ale zprostředkovaně i do
mentality současného českého státu. Je sice fakt, že pravidla fungování
demokratického státu určují psané a celosvětově ověřené normy. Ale samotná
praxe vždy vychází hlavně z toho, jací lidé v daném státě žijí, jaká je jejich
životní a historická zkušenost, jaké je jejich celkové nastavení. Ne nadarmo se
říká, že každý má takovou vládu, jakou si zaslouží. A ta naše, ač na ni
nadáváme, je prostě vždy odrazem či obrazem nás samých. A to, jak potom funguje
náš stát, na který samozřejmě nadáváme také a ještě víc, je naším obrazem či
odrazem jakbysmet. Pokud někdo teď vzrušeně říká, že si zrovna tuhle vládu
nezvolil, tak ho musíme uklidnit tím, že na vzdělání a kapacitu škol kašlaly
všechny vlády zcela konsenzuálně.
Proč na tomhle stavu,
který se nám, když zrovna dojde tvrdé na tvrdé jako v případu středních škol,
hrubě nelíbí, tak trváme? Nebo mírněji řečeno, proč v Česku není stabilní
dlouhodobá voličská objednávka po plánování a předcházení průšvihům, jaký nyní
vidíme na středních školách? Inu, jak už naznačeno, známe plánování a strategie
jen v karikované formě. Cokoli, co přesahuje horizont roku, nebo nanejvýš pár
let, v nabídce politických stran fakticky ignorujeme. A kdo by se pak v
politice zabýval tím, co reálně nikdo nechce? I v politice přece platí
zákon poptávky a nabídky, přičemž to první rozhoduje.
Proto se naši politici
zabývají hlavně obsluhou jednotlivých voličských skupin (ty nebo tamty
daně nahoru dolů, ty nebo tamty dávky a důchody taky nahoru dolů), nikoli
přípravou na budoucnost. Proto vítězí politika momentální výhodnosti
prezentovaná populisty všech odstínů, které najdeme ve všech partajích.
Ale stejně jako všechno, i toto má nakonec svůj archetypální výraz: které hnutí
vládlo v době, kdy se dalo s kapacitou středních škol ještě něco dělat, a
vykašlalo se na to? Ano, správně, bylo to populistické hnutí ANO, které je
nejdokonalejším výrazem téhle mentality. Teď je teď a pak zas nějak bude.
Zbývá odpovědět na
otázku, co si jako Češi setrvalou sázkou na improvizaci, na kterou jsme
tak hrdí, způsobujeme. Především vynakládáme zbytečně moc energie na
řešení problémů, které vůbec nemusely nastat. V soukromí každý z nás
ví, že je lepší sbalit si na cestu na dovolenou včas než to horečně řešit
v pět ráno před odletem a leccos tím pádem zapomenout, burcovat na
poslední chvíli příbuzné, aby nám dovezli na letiště platební kartu, potápěčské
brýle nebo cokoli jiného. A ač to víme, a na sebe se za to, pokud se nám
to stane, zlobíme, tak na úrovni státu přesně tuhle nezodpovědnost tolerujeme.
Výsledkem je všeobecný český stres, neklid, podrážděnost.
Každý student
psychologie ví, že existují kompenzační mechanismy, které umožňují jednotlivcům
vyrovnat se sami se sebou, se svými nedostatky, prohřešky, vinami. Myslím, že
to platí i na úrovni států. Náš stát sice neumí reálně plánovat a plány
dotáhnout do praxe, ale kompenzuje to produkcí neuvěřitelného množství koncepcí
a návrhů všemožných revolučních změn. Nikdo nemá tolik koncepcí školství nebo
výstavby dálnic jako my. Ale nikdo neudělal v těchto oblastech reálně tak málo
jako my. Ke zdejším mimořádným schopnostem improvizace zjevně patří i
mimořádná schopnost simulace. V tomto případě schopnost simulace strategického
myšlení.
Typickým příkladem této
simulace je nynější horečná snaha státu změnit rodná čísla za
jakési identifikátory, nehledě na to, že by to stálo desítky miliard. Je to
čistá nádhera: nikdo to nechce, nikdo to reálně nepotřebuje, a přesto diskuse o
tom plní veřejný prostor a vytlačuje debatu o skutečných problémech,
kterých máme až až. Celé to naznačuje, že Česko trpí jakousi kolektivní
maniodepresivní psychózou: to, co není potřeba, se manicky protlačuje, to, co
potřeba je, se depresivně vyignoruje. To je panečku strategie!
Jsme zkrátka, jací jsme. A jací jsme, takovou máme reprezentaci. A nakonec to všechno samozřejmě, jako vždy, zvládneme. S kuchařem Babicou, touto žijící metaforu české improvizace, si řekneme: „Nemáme gymply, hodíme tam učňáky. Nemáme učňáky, hodíme tam pracáky.“ A pak si, pro změnu s Patem a Matem, řekneme: „A je to!“
0 komentářů:
Okomentovat