„Možná by nejlepší prevencí a léčbou dětské závislosti na sociálních sítích bylo, kdybychom my, dospělí, přestali bez ustání civět do displejů.“
Zdroj: Seznam.zprávy 10. 5. 2023
V Česku vzrostl za poslední čtyři roky podíl dětí mezi
11 a 15 lety, které mohou být závislé na sociálních sítích.
Zatímco v roce 2018 problémově čas na sítích trávilo pět procent
dětí, loni osm procent. Častěji jsou to dívky než chlapci. Ukázala to
v úterý zveřejněná česká část mezinárodní studie o zdraví
a životním stylu školáků a školaček HBSC 2022 (Health Behaviour in
School-aged Children).
Nárůst o tři procentní body? To přece nic není, namítnete
možná. Převedeno do konkrétních čísel už to tak bezvýznamně nevypadá. Podle
posledního sčítání
lidu žilo v Česku 553 900 dětí ve věku
mezi 10 až 14 roky. Osm procent je 44 300 dětí. Během čtyř
let stoupl počet dětí s těmito potížemi o 16,5 tisíce. Neboli
o 60 procent. Trend ohrožení návykem na sociální sítě z tohoto
úhlu vypadá dost děsivě.
Ondřej Sklenář, adiktolog a ředitel obecně prospěšné organizace Magdaléna, která léčí lidi ze závislostí, v Českém rozhlase před časem uvedl, že jde o závislost srovnatelnou s jakoukoliv jinou. Na dotaz, zda jsou sociální sítě návykovou látkou, odvětil: „Rozhodně, rozhodně obrovskou. Nevidím moc velký rozdíl mezi sociálními sítěmi, alkoholem či drogami, protože když se potom podívám na projevy u každého jednotlivce, jsou vlastně totožné. A co je důležité říct, nejen sociální sítě, ale i on-line hry. Aplikace jsou vyvíjeny s tím, abychom na nich trávili ideálně veškerý možný čas.“
Sklenář varuje, že za velkými projekty, sociálními sítěmi, jsou
kohorty IT specialistů, marketérů, psychologů. Proti nim stojí dítě. „Tak si
představte, jaké vlastně čelíte přesile lidí, kteří jsou specialisté na on-line
prostor, na digitální technologie, kteří je vytvářejí s tím, abyste na
nich trávili veškerý čas. My, jako dospělí, to někdy zvládáme líp, někdy hůř.
Děti, ty se tomu brání velmi těžko.“
Vládní Zpráva o digitálních závislostech v České republice za rok 2022 mluví
o tom, že „sociální sítě užívá rizikově, to je čtyři a více
hodin denně, 25 až 30 procent žáků základních škol a 45 až
50 procent studentů středních škol.“ O víkendech je čas
strávený na sítích ještě delší.
V rychlosti projděme škodlivé důsledky, často jsou už docela
známé.
Vládní zpráva zmiňuje například tyto: „Narušení denního rytmu,
zanedbávání osobní hygieny, jídla, spánku, únava, bolesti hlavy, očí, zad nebo
jiných částí pohybového aparátu a zhoršená orientace v čase.“ Mezi
dlouhodobé dopady prý patří pokles fyzické aktivity, obezita, omezení
sociálních kontaktů mimo on-line prostředí. Ztráta přátel. Konflikty
v osobních vztazích. Zanedbávání jiných aktivit ve volném čase.
Nesoustředěnost a problémy ve škole.
„Děti a dospívající v riziku digitálních závislostí
dva- až šestkrát častěji než jejich vrstevníci uvádějí zanedbávání jiných
mimoškolních aktivit, problémy se spánkem nebo jídlem, problémy ve škole
(například horší prospěch) a dopady na čas trávený s kamarády
a rodinou. U dospívajících klientů se současně objevuje spojitost
s úzkostnými poruchami, ADHD, depresí, sebevražednými myšlenkami, ale
i s agresivitou a konzumací alkoholu.“
Děti, které
nevydrží číst
Dovolím si osobní vsuvku. Před pár dny jsem byl na třídních
schůzkách. Pedagožka, o jejíž kompetenci naprosto nepochybuji, na nás
apelovala, abychom se snažili naše prvňáky a třeťáky vést k četbě
knížek, dokud to jde. Jakmile je pohltí sítě, je to prý v mnoha případech
na několik dalších let prakticky nemožné. Roztříští jejich pozornost, připraví
děti o schopnost setrvat u jedné činnosti déle než pár minut.
Tato roztěkanost a nezpůsobilost vnímat souvislý prozaický
text je pro mě – který jsem v dětství a pubertě polykal knížky
jako svatební koláčky – jedním z nejsmutnějších vedlejších efektů
sítí. Modlím se, abych se pletl, ale úplně nevěřím, že humorné půlminutové
video na instagramu dokáže stimulovat pravou mozkovou hemisféru stejně jako
mnohahodinový ponor do Dvaceti tisíc mil pod mořem.
Což je problém. Pravá hemisféra odpovídá nejen za
prožívání emocí, je i sídlem kvalit, jakými jsou tvořivost, rytmus
a nadání pro hudbu. Pomáhá přemýšlet v souvislostech. Plodí
velké myšlenky, vynálezy a objevy. Vytvořila prý veškerá umělecká
díla a památky lidstva. Bydlí tam fantazie.
V branži se téhle nové formě nesoustředěnosti říká FOMO (Fear Of Missing Out), což je pocit strachu, že nám něco uniká ve chvíli, kdy nejsme on-line. „Kvůli digitálním technologiím se syndrom FOMO stává stále běžnějším jevem. Účinným způsobem, jak zabránit syndromu, je omezení času stráveného na sociálních sítích. Nicméně, ať už je řeč o sociálních sítích, či počítačových hrách, za používáním digitálních technologií kvůli zábavě stojí důvody, které jsou shodné i u jiných návykových látek – potřeba uvolnění, relaxace nebo odpočinku,“ konstatuje Ladislav Dékány, adiktolog a odborný garant Národní linky pro odvykání 800 350 000.
Změna vzhledu, změna sebepojetí
Než si řekneme, co s tím, připomeňme, proč speciálně
u dětí ve věku mezi 11 a 15 lety mohou být sociální sítě
potenciálně nebezpečnější než u dospělých.
„Časná neboli raná adolescence je často označovaná též jako
pubescence (11–15 let). Projevují se první změny, přičemž tělesné
dospívání se stává nejvíce viditelným. Nastává pohlavní dozrávání, puberta.
Změna zevnějšku se stává hlavním podnětem ke změně chování vůči okolí
a sebepojetí,“ píše například Helena Pavelek ve své práci Závislost
dětí na sociálních sítích a její prevence. Dochází
podle ní ke změně myšlení, kdy je dospívající schopen abstraktně uvažovat.
S dospíváním je spojen i emoční vývoj a prožívání emocí.
„Výkyvy emocí bývají u dospívajících velmi časté a můžou
ovlivňovat jeho rodinné či přátelské vztahy. Pubescent se začíná osamostatňovat
z vázanosti na rodiče, značný význam pro něho mají jeho vrstevníci,
s nimiž se snaží ztotožnit. Dospívající se v časné adolescenci
začínají zajímat o sociální sítě ve snaze udržet kontakt se svými přáteli.
U takových dětí se následně může objevit i touha stát se například
slavným youtuberem či tiktokerem. Důvodem bývá emocionální vývoj a hledaní
‚svého já‘, kdy jedinec obdivuje známé osobnosti na těchto platformách a přeje
si být jako on/ona,“ připomíná Pavelek.
________________________
Mezi mladými Čechy jednoznačně vede TikTok, následuje Instagram a YouTube. Facebook mají pouze kvůli komunikační platformě Messenger.
________________________
Léčení dětí závislých na sociální sítích je nyní „schováváno“ pod
příbuzné diagnózy, vlastní nemá (nebo ještě nedávno nemělo). Nejčastěji jde
o diagnózu F63.8 – jiné nutkavé a impulzivní poruchy.
Omezování
času na netu? Názory se liší
Z terapeutických postupů bývá nejčastěji využíván ten
kognitivně-behaviorální. Vychází z předpokladu, že u většiny
psychických problémů dojde ke zlepšení tím, že se odhalí a změní chybné
a porušené představy, myšlenky a chování.
Zjednodušeně řečeno jde o postupné přerámování myšlení,
uvažování nad problémem, v našem případě nad používáním TikToku,
Instagramu nebo YouTube. Dětský pacient je postupně veden ke zvládání
situací – v nichž se uchyloval k internetu – jinou formou.
Zvyšuje si tím pocit vlastní zdatnosti a sebevědomí. Postupně dokáže
problémy úspěšně zvládat bez sítí a přestává terapeuta potřebovat.
Primárním cílem není úplná abstinence od počítače,
telefonu, internetu. Což by byl v dnešním propojeném světě absurdní
požadavek. Jde o nalezení míry.
Tady je třeba říci, že názory, jak pomáhat dětem s návykem na
sociální sítě, se mění velmi rychle. Ještě vloni bylo doporučováno striktně
omezovat čas, který mohou denně strávit na počítači / telefonu. A na
sekundu trvat na jeho dodržení.
Dnes je to již zpochybňováno. Trvání na okamžitém vypnutí přístroje
po uplynutí daného termínu, ačkoliv má dítě „rozdělanou práci“, prý může vést
naopak k frustraci, vzteku, vzdoru. A cestu k uzdravení
zkomplikovat.
Internet je
skvělý, otázka je, jak často
Navíc, a to je nezpochybnitelné, internet jako takový dětem
neškodí. Naopak, je-li adekvátně používaný, je skvělý. I sociální sítě
mohou dětem pomoci. Dozvídají se tam přitažlivou formou spoustu užitečných
informací, zlepšují si angličtinu. Leč to je téma na jiný článek.
Vědkyně a matka Michaela Slussareff, autorka knihy Hry, sítě, porno
odpověděla v polovině dubna Deníku N na otázku „Jaké předsudky a mýty mají
rodiče, se kterými děláte výzkumné rozhovory, v hlavách?“ takto: „Je jich
spousta. Třeba že řešením všech možných digitálních nebezpečí je časový limit.
A že skoro všem dětem v on-line světě hrozí závislost,
dřív nebo později. A že televize je v pohodě. Když se rodičů
ptáme na obrazovky, televize jim obecně vadí nejméně, přitom tam
také děti mohou narazit na nevhodný obsah. Naopak nejvíce
dospělým vadí obraz dítěte civícího do mobilu, to je pro naši
a starší generaci v jakékoliv situaci ‚špatně‘. Ale opravdu to tak
je? Co když na něm třeba hraje šachy? Na první
pohled to vypadá děsivě. Ale nemusí být.“
Přidržme se na moment časového limitu. Slussareff dodala, že „je
jistěže fajn nějak časový limit nastavit, ale rozumně. Z některých her
například není jednoduché vyskočit přesně ve chvíli, kdy mi uplynul limit. Může
to přivodit zbytečné konflikty. I na to je dobré myslet. Čas
strávený on-line není jediný ukazatel, je dobré se možná až tolik
nesoustředit pouze na čas, ale i na jiné
proměnné. Co dítě sleduje, jaké k tomu má motivy, proč
ho to baví, jak se chová v jiných životních situacích
a podobně.“
Míní, že u teenagerů je maximum hodina a půl denně.
Mít iPhone,
po třešních nelezu
Vraťme se k dětem, které mají se sítěmi problém. Nesmysl je
jim školometsky vykládat, jak jsme v jejich věku za průtrže mračen na
sídlišti stavěli kalným potůčkům do cesty miniaturní přehrady ze štěrku
a bahna. V létě se na venkově u prarodičů hodiny cachtali
v cukrovarském rybníku, lezli po třešních nebo tloukli špačka (ano, ještě i já jsem se
o prázdninách této oldschool hře s kamarády s radostí oddával).
A jak jsme později, s prvním akné, ve ztichlé zahradě
pragmaticky osázené okurkami a rajčaty, za tři hodiny fascinovaně přečetli
My, děti ze stanice Zoo, abychom zbytek podvečera věnovali mámivému poslechu
tajně zkopírované desky The Cure. Dokud se kazeta značky Emgeton ve walkmanu
definitivně nezašmodrchala.
Jsme snad proto lepší? Ani omylem. Mít před čtyřiceti roky
v kapse iPhone, věnovali bychom se bezesporu stejným aktivitám jako dnešní
teenageři. Nostalgické moralizování působí leda tak trapně.
Přesto si myslím, že my, rodiče, máme v rukou zásadní lék.
Prakticky každá forma terapie dnes hledá příčiny psychických potíží pacienta
v jeho (zapomenutém) dětství.
Holky a kluci, kterým je jedenáct, neřku-li patnáct, už na
rozdíl od batolat zcela jistě nepřebírají stoprocentně vzorce chování rodičů. Ale
pokud od malička vidí mámu s telefonem přilepeným k dlani a otce
zírajícího hodiny do monitoru, přijde jim to logicky jako běžné, správné
a prospěšné chování. Proč by to jinak, proboha, rodiče dělali?
Možná by nejlepší prevencí a léčbou dětské závislosti na sociálních sítích bylo, kdybychom my, dospělí, přestali bez ustání civět do displejů. Příklady táhnou.
0 komentářů:
Okomentovat