Nejdříve základní školy ve Středočeském kraji bojovaly s kapacitou základních škol, nyní se silnější populační ročníky hlásí k přijímacím zkouškám na střední školy a situace se opakuje. Podle radního pro oblast vzdělávání a sportu Středočeského kraje Milana Váchy jde o lokální problém v oblastech, kde počet žáků přerostl kapacity škol zamýšlené do značné míry ještě pro tzv. Husákovy děti. „Otázce, z čeho platit infrastrukturu spojenou s bytovou výstavbou, se vyhýbáme už třicet let. Vnitřní dluh už je obrovský a netýká se jen školství, to jen kolabuje jako první,“ říká Milan Vácha.
Zdroj: EDUin 2. 5. 2023
V posledních měsících je v Praze a okolí hodně diskutované téma kapacita středních škol. Ministerstvo školství říká, že míst je dost, přesto si děti a rodiče zoufají. Jak to tedy je?
Dalo se této situaci předejít?
Kdybychom po revoluci nastavili
legislativu více po vzoru západních zemí a k nové zástavbě budovali infrastrukturu,
předejít se tomu dalo. Místo toho jsme odešli od centrálního plánování a
nechali jsme na obcích, aby si schvalovaly svůj územní plán, aniž bychom
vytvořili nový systém. Nyní máme 6300 obcí a každá má ze zákona povinnost
zajistit základní vzdělávání pro „své“ děti, ať už smluvně, nebo ve své škole.
V malých obcích, odkud chodí do školy čtyři nebo pět dětí, přitom není logické
školu provozovat. U střediskových obcí se ale nepočítalo s tím, že by měly
zajistit místo ve školách pro děti z okolních obcí.
Kdo za to ale může? Stát, kraje,
obce?
Svým dílem k tomu přispívají
všichni. Obce a města ve svých územních plánech připustily masivní bytovou
výstavbu bez zajištění odpovídající (nejen) školské infrastruktury, kraje je v
tom důsledně nekorigovaly. Stejně tak tento nárůst obyvatel vyžaduje budování i
středních škol, speciálních škol, dětských domovů, za které je zodpovědný kraj,
aniž by na bytové výstavbě jakkoliv participoval. No a k tomu všemu ani stát za
celou dobu nenastavil legislativu, která by zajistila systém financování
veřejné infrastruktury. Je to prostě fatální selhání veřejné správy jako celku.
Proč tedy systém nezměníme? Co
potřebujeme k tomu, abychom mohli lépe plánovat, lepší data?
Nejde ani tak o data, jako o to, že
nejsou systémové peníze na dostavby a není na ně ani jednotný pohled. Z pohledu
Středočeského kraje a Prahy by se školy měly stavět tam, kde jsou nyní potřeba,
protože se tam stěhují rodiny s dětmi, ale to je jen jeden úhel pohledu.
Periferní kraje nechtějí, aby se dotovaly výstavby tam, kam se hromadně stěhují
lidé často právě z jejich krajů. Vychází z toho, že když v Praze a Středočeském
kraji bude nedostatek škol, tak lidé zůstanou v jejich krajích. Takže spíše
chtějí finance na zlepšení vlastních škol. Dalším problémem je, že si příprava
velkých projektů vyžádá často i 8 až 10 let a během této doby se v jednotlivých
městech a obcích mění nejenom priority, ale i celé politické reprezentace, a
tak často v řadě obcí dochází síly dříve, než v něčem uspějí.
Co pro to, aby se situace v
prstencích velkých měst zlepšila, může udělat stát?
První podmínkou je předvídatelnost a
také aby všichni aktéři brali nedostatečnou kapacitu jako prioritu, včetně
alokace dostatku finančních prostředků. Ministerstvo financí vypsalo výzvu za
300 milionů a přišly projekty za dvě miliardy, výzva ale nebyla určena jen pro
navyšování kapacit, ale také na rekonstrukce. Teď s velkou pravděpodobností
bude vypsán z Ministerstva pro místní rozvoj jiný dotační titul, který bude ale
primárně zaměřen na základní umělecké školy. Vzdělání tohoto typu je bezpochyby
také důležité, ale my nemáme pro čtyřleté děti zajištěná místa v mateřských
školách, což je zákonná povinnost obcí. Dětem, které jdou do první třídy, pak
určujeme nejbližší školu i
Druhou podmínkou je odpovědět na
základní otázku, kdo a z čeho má financovat veřejnou infrastrukturu vyvolanou
bytovou výstavbou. Této odpovědi se vyhýbáme už třicet let. Vnitřní dluh už je
obrovský a netýká se jen školství, to jen kolabuje jako první.
Můžeme se inspirovat někde v
zahraničí?
Příkladů je celá řada. Pro obce u
nás je typický pasivní přístup – obec změní územní plán, majitelé zemědělských
pozemků se zaradují, že cena jejich pozemků raketově vzrostla a čeká se na
developera. V Holandsku v rámci územního plánování obce připraví nejenom
optimální návrh využití celého území, ale sami i často staví, a dokonce jsou
oprávněny pro tento účel pozemky vyvlastňovat. To si u nás nedovedu představit
a ani by to nebylo žádoucí. V Mnichově se více než třetina částky využije na
budování infrastruktury včetně například sociálního bydlení. Ve Švýcarsku to
mají provázané s katastrem nemovitostí. Když se z pole stane stavební pozemek,
určí se znaleckým posudkem rozdíl hodnoty před a poté a minimálně 20 procent,
ale spíše 30 až 50 procent z rozdílu se odvede do fondu, ze kterého se platí
třeba právě výstavba nové školy nebo čistírny odpadních vod. Český majitel
vydělá na prodeji pozemku výrazně více než švýcarský. Developer postaví a prodá
dům a na čistírnu odpadních vod nebo školu se pak těžce shání evropské nebo
národní dotace. A když žádné nejsou, obec nemá nástroje, které by jí umožnily
na stavbu nové infrastruktury odpovídající finanční prostředky získat.
My víme, kolik například na tisíc
obyvatel potřebujeme oddělení v mateřských školách, tříd v základních školách,
míst ve speciálních třídách. Umíme spočítat, kolik bude stát stavba nemocnice
pro sto tisíc nových obyvatel, kolik potřebujeme sociálních bytů nebo knihoven,
ale nemáme nástroje, které by nám umožnily tyto prostředky získat. Pokud
nechceme zatížit stavebníky, kteří by si po započítání těchto nákladů museli za
bydlení připlatit v řádu stovek tisíc korun, musí se financování
infrastrukturního fondu vyřešit jinak. Například tím, že do něj stát bude
vkládat část vybraného DPH z bytové výstavby. Je to samozřejmě nepříjemné téma
– bude to stát hodně peněz a výsledek se ukáže až za dlouhou dobou, ale nějaké
řešení už je nutné po třiceti letech zvolit.
Jak efektivní při plánování a
financování takových projektů může být místní samospráva, která je rozdrobená
do tisíců malých obcí?
V rámci teorie veřejné správy se
hledá optimální velikost obce, a i když se ukazuje, že pro každý typ činnosti
je to trochu jinak, v Evropě se odborná veřejnost kloní k tomu, že hranice je
kolem pěti tisíc obyvatel. U školské infrastruktury je to ovšem 30 tisíc
obyvatel, některé práce uvádějí i kolem 100 tisíc, což celkem dává smysl
zejména u našich relativně úzce zaměřených, samostatných a specializovaných
středních odborných škol. Česká republika má v průměru 1600 obyvatel na obec,
podobně je na tom Slovensko nebo Francie. Na druhé straně Dánsko má po reformě
veřejné správy celkem 98 obcí. Mnoho starostů s tím asi nebude souhlasit, ale
obce tak rozdrobené jako u nás nemohou smysluplně řídit, rozvíjet a plánovat
školskou infrastrukturu.
Je podle vás cestou větší spolupráce
nebo dokonce slučování obcí?
V tomhle ohledu nejsem moc velký
optimista, neochota spolupracovat na vesnicích je ohromná a do značné míry
vychází ze vzpomínky na necitlivé slučování v 70. letech minulého století. Tam,
kde k reformě došlo, jsou ale spokojení. Například Švédsko má za sebou první
fázi a po příkladu Dánska připravují další. Ve Francii ke slučování nedošlo,
ale stát spolupráci mezi obcemi motivuje finančně. U nás se hledají alespoň
dobrovolné modely spolupráce.
Jak by mohl stát více motivovat obce
ke spolupráci?
Tak například by mohl obce začít
postihovat za neplnění povinností. Když dnes obec nezajistí „svému“ dítěti
místo ve školce nebo ve škole, informuje o tom kraj, který podle rejstříku
hledá nejbližší volné místo. Rodiče si pak stěžují na kraj, že dítě musí do
školy vozit. Kdyby obec v takovém případě byla sankcionována, vedlo by to k
tomu, že by obce své povinnosti braly vážněji. Zatím jsou nevymahatelné a to
vede k nicnedělání. Čekáme, kdy přijde první žaloba na obec za to, že
neumístila dítě starší tří let do školky a ani kraj nebyl schopný najít pro něj
místo v dojezdové vzdálenosti. Příkladů ze Středočeského kraje, kdy obce
odmítají spolupracovat a finančně se podílet na zajištění kapacit formou
například svazkové školy, je bohužel mnoho. A paradoxně obce, které na hranici
svých možností školské budovy vystavěly a často se i zadlužily, trpí dále,
neboť se k nim fiktivně hlásí rodiče a děti, které prostě školku a školku
potřebují.
Peníze, které obce dostávají pro
školy v rámci rozpočtového určení daní (RUD), nestačí?
V rámci nového RUD byla v roce 2013
zavedena a následně i navýšena částka na žáka v mateřské i základní škole, za
kterou se dá škola dlouhodobě udržovat, ale na navyšování kapacity škol to není
dost.
EDUin ovšem před časem zpracoval
analýzu, podle které obce tuto částku nevyužívají jen pro školy…
Do jaké míry se navýšení koeficientu
na dítě projevilo v konkrétních třídách a školách, nevím. Je pravda, že se i po
letech potkávám se starosty, kteří nevědí, že o tom mají takto uvažovat. Jinde
to ale mají spočítané, ví, že například opravili střechu a že to vyčerpalo
peníze, které dostanou z RUD na pět let dopředu, a do školy proto budou posílat
jen provozní příspěvek. Opravdu by si ale po navýšení RUD žádná obec neměla
stěžovat, že nemá na opravu střechy. To byl i důvod, po kterém jsme jako obce
volaly, zrušit dotace a dát nám prostředky do RUD. A stejně se dnes žádá o
dotace na ministerstva na opravu topení.
Zřizovatel je do určité míry
odpovědný nejen za to, aby do školy nezatékalo, ale také za kvalitu výuky. Má
například vliv na výběr ředitele školy nebo na výši jeho odměny. Jak dobře může
takovou úlohu zastávat?
Vztah mezi zřizovatelem a ředitelem
školy je mnohdy složitý, i vzhledem k tomu, že zřizovatel kompetentní v oblasti
pedagogiky je spíš shoda okolností. Zřizovatel by měl vytvářet podmínky pro to,
aby mohl ředitel naplňovat svou pedagogickou vizi, a pomoci mu se zajištěním
provozu školy a nastavit mu odměny podle toho, jak se mu daří školu rozvíjet
pedagogicky – například za to, že se mu podařilo do výuky zavést např. nějakou
inovativní metodu. Takto to samozřejmě vždycky nefunguje. Můžeme vytvořit co
nejlepší podmínky a doufat, že je ředitel využije.
Jeho výběr ale zřizovatel ovlivňuje…
Nově má v konkurzní komisi menšinu a
zpravidla jmenuje ředitele na doporučení komise. Případy, kdy se zřizovatel
rozhodnutí konkurzní komise vzepře, nebo nejmenuje prvního v pořadí, jsou spíš
výjimečné. I v případě, že se zřizovatel řídí výsledky konkurzního řízení, se
ale může ukázat, že ředitel například během pár měsíců rozložil pedagogický
sbor a místo řízení začal škole vládnout. Dokonce jsme si říkali, zda by
zřizovatel neměl mít možnost u nově jmenovaných ředitelů v prvním funkčním
období vyhlásit předčasně nový konkurz, pokud se něco takového obnaží. Někdy zkrátka
i výborný učitel jako ředitel selže. Obecně si ale myslím, že by bylo
vhodnější, kdyby toto řídil někdo s větší kompetencí ve vzdělávání. Tak trochu
tady doufám v nově vznikající střední článek MŠMT.
Právě v oblasti pedagogického vedení
ale střední článek tak, jak byl pilotován ministerstvem školství, příliš velké
ambice nemá.
Je mnohem lepší začít s tím, že
střední článek bude dodávat relevantní informace a pomáhat přetíženým ředitelům
se spoustou povinností, které jako statutární zástupci mají. Věřím, že pokud se
ředitelé odbřemení, tak budou mít čas se věnovat pedagogice. V následné fázi,
až se vybuduje partnerská důvěra, tak může přijít čas pro integraci pomoci v
pedagogické oblasti. Středočeský kraj zvolil u středních škol stejný přístup. V
pedagogické oblasti nepřikazujeme, ale snažíme se motivovat a podporujeme
ředitele například při zavádění formativního hodnocení. V tom máme jako
zřizovatel lepší podmínky než starosta malé obce, který nemá na svém úřadě
odborný aparát a místní správě se věnuje po večerech při svém civilním
zaměstnání.
Pak je otázkou, proč je kvalita
středních škol nevyrovnaná nebo proč máme třeba právě ve Středočeském kraji
takovou strukturu oborů na středních školách, která neodpovídá zájmu deváťáků a
jejich rodičů.
Má to několik rovin. Jako kraj
bychom měli usilovat o zlepšování kvality vzdělávání a to nově děláme přes
autoevaluace a evaluace. Nově jsme také schválili systém hodnocení ředitelů s
důrazem na pedagogiku a kritéria kvalitní školy, jak je při své činnosti sleduje
Česká školní inspekce. Když se ale vrátím k podstatě, pro nás je závazný
dlouhodobý záměr vzdělávání na úrovni České republiky, na jehož základě
vytváříme krajské dlouhodobé záměry, které musí být kompatibilní a naplňovat
politiku státu.
Určuje politika státu, že máme mít
velké množství specializovaných oborů? V poslední době se hodně diskutuje o
posilování lyceí a s tím i všeobecného středoškolského vzdělávání. Bylo by
podle vás cestou posílit pozdější specializaci na úrovni střední školy, třeba
podobně jako to mají americké high schools?
My máme historicky jinak postavenou
školskou infrastrukturu. Kdybych dnes stavěl novou střední školu, byla by to
centralizovaná škol pro třeba dva tisíce žáků, která by umožňovala prostupnost
oborů. Ve škole, která má čtyři třídy v jedné budově a další tři v budově na
kopci, ale campus umožňující takové sdílení tak lehce nevytvoříte. A to je
typický model v naší zemi. Budovaly se samostatné střední školy, kdy každá měla
své zaměření, ale školy nad 1500 žáků, což je spíše menší „high school“, jsou v
naší zemi spíše výjimkou. Já spíše vidím trend obecnějších kompetencí na všech
typech středních škol.
Co tedy máte v plánu, aby se situace
posledních dvou let, kdy zájem o všeobecné vzdělávání ve Středočeském kraji
přesahuje možnosti středních škol, neopakovala?
Předně není pravdou, že by byl ve
Středočeském kraji výrazně větší přetlak na školách výslovně všeobecných.
Mnohdy je zájem i o obory odborné. Spolu s Prahou a Národním pedagogickým
institutem chceme projít oborovou strukturu a připravit funkční nabídku, která
by co nejvíc odpovídala poptávce uchazečů a zároveň i odbornému předpokladu,
jak by mohl vypadat trh práce, až budou dnešní děti odcházet ze škol.
Není to jednoduché, v poptávce jsou
ve Středočeském kraji velké rozdíly – někde jsou top maturitní obory, jinde
jsou nedostupné obory nematuritní. Ve středních Čechách jsou gymnázia na 5.
místě, někteří ředitelé gymnázií by preferovali při navyšování kapacity spíše
třídy technického lycea s nabídkou takových předmětů, jako je kybernetická
bezpečnost nebo robotika. Když se rozhodneme zrušit některé úzce specializované
obory, budou nespokojené cechy. Jen pro představu, v našem kraji máme ze 40
tisíc žáků jen 12 budoucích kominíků a podobné je to u řezníků. Bez ohledu na
to, jak bude oborová struktura středních škol v budoucnu vypadat, ale
potřebujeme obecnější kompetence i u toho, kdo se bude vzdělávat v oboru bez
maturity. Řemeslník bude muset být nejen zručný, ale také bude muset být při
své práci schopen využívat jako asistenta umělou inteligenci. Pouze
kompetentní, odborně a manuálně zručný pracovník bude s velkou pravděpodobností
moci těžit ze změny, kterou nám umělá inteligence v nejbližší době přinese.
Milan Vácha bude o kapacitách škol
mluvit na konferenci Lepší škola jaro 2023. Celý program a možnost registrace ZDE.
0 komentářů:
Okomentovat