Monika Stehlíková se ve své praxi setkává s nadanými dětmi, s nimiž rodiče přicházejí z mnoha důvodů. Nejčastějším zadáním je, aby nadané dítě pochopilo a přijalo svoji odlišnost a zlepšilo se tak jeho sebevědomí. Někdy přichází i kvůli problémům v chování. Přichází na to, že jejich chování mnohdy pramení z pocitů nepochopení a nespravedlnosti z okolí. „Říct dítěti, že jeho chování není přijatelné, můžeme i empaticky,“ říká Monika Stehlíková.
Zdroj: Magazín EDUzín 4. 8. 2023
Jste autorkou knih o
nadaných dospělých i dětech, právě na ně se také specializujete ve své
poradenské a terapeutické praxi. Vyskytují se u nich některé problémy více než
u ostatních dětí?
Svým způsobem by se to
tak dalo říct, zároveň však platí, že každé dítě je jedinečné a potřebuje
individuální přístup. Ale to, co se objevuje velmi často a uvádí to také mnoho
autorů, je hypersenzitivita nadaných dětí. A opět je velmi individuální, jak si
s tím to které dítě poradí. Problémy mohou nastat už ve velmi nízkém věku, ve
třech nebo čtyřech letech. Mohou mít těžký nástup do školky už proto, že jsou
velmi citlivé na hluk. Citlivost ale může být také emocionální, což pak
způsobuje, že pokud je v místnosti nějaká negativní nálada nebo je tam vyloženě
negativní člověk, tak je dítě nesvé. Zvýšeně citlivé může být ale také na
nespravedlnost. A takto bychom mohli pokračovat dál. Z toho pak po nástupu do
školky i školy mohou vyplývat problémy.
My se setkáváme na
konferenci Mensy zaměřené na vzdělávání. Co byste poradila učitelům, pokud mají
nadané dítě ve třídě?
Nastudovat si co
nejvíce – ideálně nekomerčních – zdrojů o nadání. A vytvořit spravedlivé a
bezpečné prostředí. Základem je být empatický a respektující. Tím nemyslím, že
bychom měli omlouvat jakékoliv chování, ale když dítě poruší nějaké pravidlo,
můžeme k tomu přistupovat tak, že je to prostě dítě. A že může být i velmi
citlivé. Říct mu, že jeho chování není přijatelné, můžeme i empaticky. Nadané
děti jsou třeba už i ve dvou letech extrémně vnímavé na tón řeči. Další
důležitou věcí je, dát dítěti důvěru. Když ji dítě dostane a vidí, že ho
opravdu vnímáte a vidíte takové, jaké je, bez jakýchkoliv předsudků či
stereotypů, cítí to a začne se chovat úplně jinak. Znám případy extrémně
citlivých dětí, které bez tohoto vůbec nejsou schopné ukázat, co v nich je.
Neukáží svůj potenciál.
Proč myslíte, že se ve školách nedaří nadané děti
identifikovat?
To je jednoduché. Vytvořil se obří systém, do kterého se
mají všichni zařadit, ale nadaný člověk je z principu antisystémový. Navíc
představa, že by se mohlo podařit je identifikovat všechny, není podle mého
reálná. Když to řeknu s nadsázkou, jsou moc chytří na to, aby se nechali
„chytit”. Nicméně i ty, které o sobě nechtějí dát vědět, mrzí, že je nikdo
nevidí. Učitelé se mě velmi často ptají, jak je mají poznat. Ale pokud to
nevidí, znamená to, že nevidí to dítě samotné. A teď to nemyslím jako kritiku.
Vzhledem k počtu dětí a dalším podmínkám se to dá i pochopit.
S čím k vám rodiče často přicházejí?
Například se přicházejí zeptat, co dělat, když se jejich
dítě ve škole chová neadekvátně a křičí. Rodič se to dozví od učitele a vyděsí
se, že jeho dítě takové je. Já nerozporuji, že křičí, ale zkoumám proč. A ptám
se konkrétně, jestli se to děje i v jiném prostředí; kam ještě chodí, a jak se
tam chová. A oni si často uvědomí, že chodí na spoustu kroužků, má kamarády,
kteří ho navštěvují, a nikde jinde se takto nechová. A pak třeba od dítěte
zjistím, že má ve škole učitele, který se chová povýšeně nebo k žákům mluví s
despektem, což mu coby citlivému dítěti přijde nespravedlivé a bojovně na to
pak reaguje. Takový učitel ztratí jeho důvěru a on se pak na zbytek hodiny
zcela uzavře a není schopen pracovat. A nebo třeba naopak začne
vykřikovat.
Slýcháte takové
zkušenosti s učiteli často?
Bohužel musím přiznat,
že ano. Takový typický případ je, když se dítě na něco ptá a učitelka mu s
despektem opravdu nepříjemným tónem odpoví: „Týká se to češtiny? Netýká! Tak
mlč!“ Pokud se takto nebo i hůř s osobními invektivami učitel chová delší dobu,
tak nadané děti, citlivé na spravedlnost a rovnost, už mohou vyletět a ohnat se
rukou nebo něco říct. A to je pak oheň na střeše a rodiče musí do školy. Dítě
dostává výchovná opatření, ale nikdo se už neptá, co za tím bylo. Já nejsem
člověk, který by hlásal, že by děti neměly mít hranice. Neuznávám kult dítěte,
ale takové chování opravdu není fér.
Když mluvíte o
hranici, neměly by mít nadané děti hranice o něco dál?
Podle mého pozorování
ano. Když bych to přirovnala třeba k velkému hřišti, které je ohraničené
plotem, tak pro nadané dítě by hřiště mělo být mnohem větší. Možná by však ten
plot okolo měl být pevnější. Právě s tím také často pomáhám maminkám, většinou
tedy chlapců, které výchovu chtějí zvládat lépe. Ne proto, že by nevěděly, co mají
říct, ale nemají na to vnitřní sílu. Ne takovou, jako má to dítě. Bojí se mu
něco zakázat, něco po něm chtít, bojí se ho vychovávat. Nenastavují hranice, z
čehož pak v budoucnu mohou vznikat různé problémy. Takže hranice možná
trochu širší, ale o to pevnější.
Můžete být konkrétnější? Co mají rodiče dělat?
V rodině by mělo vládnout respektující chování a
spravedlnost. Je v pořádku, aby mělo dítě úplnou svobodu v tom, co chce ve
volném čase dělat. Jestli si bude stavět lego nebo malovat. Ale ve chvíli, kdy
rodina domlouvá program na víkend, nemělo by to být vždy jen to, co chce dítě.
I rodič by měl být osobností, která vyjádří svoji potřebu. Vždy je dobré si
uvědomit, že dítě vychováváme příkladem. A není dobré, když mu matka říká či
svým chováním ukazuje, že na ní nezáleží. Stejně tak není dobré, když bude zvyklé
na to, že mu všichni vždy vyhoví. Pak strašně tvrdě narazí, bude nešťastné a
bude říkat: „Proč mě ostatní neposlouchají? Proč nedělají to, co já chci?“ To
hrozí především v určitém věku, hodně je to u nadaných chlapců v pěti šesti
letech.
Vy jste na své přednášce zde zmiňovala, že velmi
pomáhá, když má nadaný člověk projekt, na kterém se může realizovat. Že pak
mizí velké množství psychických problémů. Platí to i pro děti?
Ano, funguje to jak u dětí, tak u dospělých. Někdy je to až
neuvěřitelné. Jednou jsem pracovala s klukem, který měl velké záchvaty za
různých situací, nefungoval ve vztahu s různými lidmi – s rodiči, sourozencem,
kamarády. A po třech měsících to zcela ustalo. Více o tomto případu říct
nemůžu, ale bylo to opravdu jasně viditelné. A nemusíte obvykle nic vymýšlet,
nadaní přicházejí s různými projekty velmi často sami, oni mají ty své projekty
a vize.
Znamená to, že bychom
měli dítě podpořit, ať se jedná o jakýkoliv projekt? Na přednášce jste
například mluvila o tom, že jeden klient psal knížku o nutnosti zrovnoprávnění
zvířat s lidmi…
Já myslím, že to je
něco, na co ostatní lidé moc nemají vliv, dokonce ani rodiče. Ani on sám nemůže
úplně změnit to, pro co se autenticky nadchne, co mu dává smysl a k čemu je
veden vnitřním kompasem. Prostě cítí, že je nutné změnit smýšlení lidí o
zvířatech. A napíše knihu. Jestli se mu povede změnit společnost, nikdo neví.
On tím však v tuto chvíli zmírňuje svoje negativní stránky, jako je nízká
sebedůvěra, pocit vlastní zbytečnosti, nadměrné soutěživosti se sourozencem,
škodlivé porovnávání s vrstevníky, pochybnosti o sobě samém a další, které se u
něj projevují z neuspokojení potřeby seberealizace.
A co se stane, až tu
knížku napíše a zjistí, že mu ji například nikdo nevydá a zůstane mu v šuplíku.
Nevrátí se mu psychické problémy?
Nelze se úplně vrátit,
on se zrealizuje, rozvine se a pak není cesta zpět. Ale samozřejmě zklamání
nebo zahořklost nelze vyvrátit, hodně nadaných dospělých zahořkne. Nadaní lidé
potřebují společnost, ale obvykle se jim nedostává pozornosti a oni pak ztrácí
jistotu a nevěří si. Ve své praxi dlouhodobě pracuji s tím, aby si opravdu
věřili, a k tomu vede někdy dlouhá cesta. Protože než si začnu věřit, musím
přijmout i to, že jsem jiný, pro někoho možná trochu divný. Ale to zapálení a
ten projekt mu pomáhá tu svou jinakost víc přijmout.
Teď myslíte, že si
nevěří děti, nebo dospělí?
Bohužel všichni. U
dospělých si říkáte, že vyrůstali v určité době a tak nějak to tomu přičtete.
Ale já dnes potkávám zmasakrované děti se stejnými problémy. A to první, na čem
je třeba pracovat, je, aby přijaly samy sebe. Aby věděly, že jsou v pořádku. A
tady jim hodně může pomoci právě ten učitel, který na ně nebude koukat přes
papíry a razítka, ale uvidí v nich člověka. A i když není třeba jako oni, bude
se je aspoň snažit pochopit.
Přijmout sebe sama je
velký úkol. Jak často se to povede, když k vám takový člověk přijde?
Nevedu si statistiky,
ale často. A je krásné, když mi pak ti lidé píší. Ale samozřejmě ten člověk
musí chtít. Nemůžete klienta k něčemu nutit. A obvykle je to tak, že trošku
chce, ale hodně nechce, protože to bolí. On si začne uvědomovat, že celé roky
sám sebe potlačoval, vidí zpětně sám sebe, jak ustupoval, jak se přetvařoval,
aby zapadl, a často pak přichází pláč. Teď to vidí a je mu to líto a potřebuje
podporu, že je v pořádku být sám sebou.
A jak dál? Pokud se
dosud přetvařoval, aby zapadl, je nyní součástí nějaké skupiny. Má z ní odejít?
Nebo se dál přetvařovat, jen už vědomě?
To se takhle nedá
říct. Každý rozhoduje o svém životě sám a jakákoliv rada by byla hrozně
zobecňující. Mají žít svůj život v souladu se sebou a svými hodnotami. Pokud je
pro něj důležité ve skupině zůstat, zůstane a bude se snažit vycházet ostatním
vstříc. Může dělat kompromisy, aniž by se vnitřně potlačoval. Může nechat
proběhnout své emoce, myšlenky a názory, ale nemusí je nutně říkat nahlas. I to
je velký pokrok, protože předtím, než dokázal sám sebe přijmout, je potlačoval
a nedovoloval si prožívat to, co je v něm autentické. A jestli ostatním řekne,
co prožívá a co si myslí, je jen na něm. Není třeba říkat všechno a někdy se to
ani nehodí. To, že je člověk sám sebou a věří si, však neznamená, že se nemůže
pobavit s člověkem, se kterým třeba nemá vůbec nic společného. Vše je o
flexibilitě.
Chodí k vám na terapie
a kurzy více děti, nebo dospělí?
To se mění. Jsou doby,
kdy chodí více dospělých, jindy zase více dětí. Teď asi možná více dětí. Co se
ale nemění nikdy, je, že přichází více kluků než holek. Protože u nich se více
projevují ty problematické stránky. Určitě tak pracuji s výrazně větším počtem
chlapců než dívek. Což je ale velká škoda, protože problémy dívek zatím skrytě
narůstají, a jakmile přijde dospívání, už mají velké problémy a poměr se otáčí.
_______________
Monika Stehlíková je autorkou knih Život s vysokou inteligencí,
průvodce pro nadané dospělé a nadané děti a Nadané dítě, jak mu dopomoci ke
štěstí a úspěchu. Působí jako psychoterapeutka ACT a konzultantka pro nadané
děti a o problematice také přednáší odborné i laické veřejnosti.
0 komentářů:
Okomentovat