Narodily se s neobvyklými rozumovými schopnostmi. Přesto to mohou mít ve škole těžší než ostatní. Potíž je, že škola často jejich mimořádné nadání neodhalí anebo neví, jak ho správně rozvíjet, říká psycholožka Šárka Portešová. Takové děti pak mohou učitelům a spolužákům připadat divné, ocitnout se v izolaci nebo úplně ztratit o školu zájem.
Zdroj: Reportér magazín 11. 10. 2022
Jaké problémy řeší
nadané děti a jejich rodiče nejčastěji?
Souvisí to už
se samotným vývojem, který je často odlišný už od útlého dětství.
Rodiče si to mnohdy uvědomují, zejména maminky.
S jakými pocity
výjimečnost svých dětí přijímají?
Mísí se to
od radosti, že je dítě velmi chápavé a zvídavé,
až po určité obavy, že to kvůli své odlišnosti bude mít v životě
těžké.
Jak se vlastně
takové nadané dítě pozná?
Mezi vlastnosti, které
jsou pro tyto děti typické, patří extrémní otevřenost ke všemu
novému. Ty děti se neustále na něco ptají a chtějí věci poznat
velmi do detailu. Získané informace zobecňují a jsou schopny je
přenášet do jiného prostředí. Velmi brzy rozumí abstraktním pojmům
a jsou schopny je používat. Mívají vytříbený smysl pro humor
a také silný smysl pro spravedlnost a pravidla. A mají
intenzivní prožívání.
Co to znamená?
Spoustu záležitostí prožívají jinak
než jejich vrstevníci, což právě souvisí s těmi rozumovými schopnostmi.
Dělali jsme před časem výzkum dětských strachů a zjistili jsme, že už
kolem šesti let se nadané děti bojí úplně jiných věcí než jejich
vrstevníci.
Předpokládám, že děti
v šesti letech se obvykle bojí čerta nebo tmy…
Ano.
A u těch nadaných se ukázaly strachy, které nesouvisejí
s nimi samotnými, ale s věcmi, které mohou ovlivnit či ohrozit
celou společnost. Byly to obavy o životní prostředí, strach z virů
a bakterií, válek, zániku sluneční soustavy a podobně. Potíž ale je,
že nemají dost životních zkušeností na to, aby všechny tyto informace
emočně zpracovaly.
Takže se tím pak
trápí více než dospělí?
Mohou
se tím trápit na každodenní bázi. Neustále chtějí ty věci
rozebírat a vysvětlovat. To jsou věci, které u šestiletého dítěte
skutečně neočekáváte. Proto docela často narážejí u učitelů
na nepochopení, pedagogové si myslí, že je dítě třeba pod nějakým
zvláštním tlakem rodiny…
…kde se rodiče zbláznili a vykládají malým dětem
o válkách.
Přesně tak. Paní
učitelka pak rodičům říká: to musí mít od vás, takhle staré děti takové
věci neřeší. Podobně mohou mít nadané děti potíž s velmi rozvinutou slovní
zásobou. Používají komplikované výrazy neadekvátní jejich věku, což vede
i k tomu, že jim spolužáci ve škole či školce nerozumějí.
A připadají jim
„divné“…
Měli jsme tu
i případ dítěte, které si vypěstovalo jiný jazyk na doma a jiný,
zjednodušený, do školy, aby si rozumělo se spolužáky. Takové „divně
mluvící děti“ pak mnohdy učitelé považují za oběť příliš ambiciózních
rodičů. Je za tím ovšem nepochopení fungování toho velmi rozumově
nadaného dítěte, které prostě takové je.
Ty děti by asi
bez nových a nových informací o tom, co je zajímá, nebyly
šťastnější…
Ani to nejde, vychází
to přímo z nich. Mají motivaci se něco dozvídat, v něčem
se posouvat. Tomu nejde bránit a dělat z nich takzvaně
„normální“ děti.
Mají speciální potřeby
Předpokládám, že
projevy nadání mohou být velmi rozdílné.
Ano, některé ty děti
nevynikají slovní zásobou, ale třeba prostorovou představivostí. Například
umějí stavět z lega neskutečně komplikované konstrukce bez jakéhokoli
návodu. Jiné děti zase brzy a hodně čtou, zajímá je historie, příroda,
vesmír, obory mohou být zcela libovolné. A pak si to dobře
a dlouhodobě pamatují. Nevyhovuje jim sekvenční učení typu „teď si povíme
kousek a příště zase další“. Potřebují vidět ten celek a porozumět
mu.
Koreluje nadání
s IQ?
Děti, o kterých
mluvíme, jsou nadprůměrně inteligenčně vybavené.
Najdou se mezi
těmito dětmi i takové, které mají vysoké IQ, řekněme přesahující 135,
a přitom se od ostatních ničím podstatným neliší?
Je určité procento
dětí, které jsou velmi dobře sociálně přizpůsobivé. Jsou ochotné dělat úkoly
ve škole, mít všechno vypracované. Mám ale pocit, že čím je to intelektové
nadání extrémnější, řekněme IQ 140 a výše, tím více narůstají doprovodné problémy.
Ten rozdíl proti ostatním už je zkrátka příliš vysoký?
Pokud bychom
se podívali na dítě s lehkou mentální retardací, které bude mít
třeba IQ 70, tak každý pochopí, že z kolektivu vybočuje a že může mít
nějaké problémy. Snažíme se mu pomoci, posunout ho blíž k ostatním,
integrovat ho do kolektivu, aby ho ostatní přijali. A pak máme dítě
se stejně propastným rozdílem na druhou stranu a u toho
máme pocit, že žádné problémy mít nemůže, nebo že by si mělo nějak pomoci samo.
Může asi vzniknout
dojem, že je přece tak chytré, tak stačí, aby trochu ubralo, a bude si
s ostatními rozumět.
Jenže tyto děti už jsou tak jiné, že mají speciální vzdělávací potřeby.
Brzy je objevit
Jak mohou takovým
dětem pomoci rodiče a jak jim může pomoci škola?
Prvním důležitým
krokem je identifikace. Pořád je jich objeveno jen velmi malé procento. Proto
na naší katedře vytváříme screeningový text, který je na principu hry
a měl by ty extrémně nadané děti odhalit.
Jak ten test vypadá?
Je to krátká
počítačová hra, která obsahuje prvky věnované různým druhům nadání. Jsou tam
části věnované fluidní inteligenci, prostorové představivosti, paměťovým
schopnostem a tak dále. Dítě hraje tuto hru a ihned potom má rodič
i učitel ve svém profilu informaci, jak dopadlo. Je to samozřejmě jen
screening, nemůže to nahradit individuální vyšetření v poradně, ale může
to poskytnout první informaci, že se může jednat o dítě
v některém směru mimořádně nadané. Výhodou je, že se dá takto
testovat stovky dětí najednou, není to nijak omezeno časem ani prostorem.
Pro jak staré děti je
tento test určen?
Je to pro žáky
prvních až šestých tříd. Optimální ovšem je, pokud se škola
o nadaném dítěti dozví co nejdříve.
Protože pak může
včas zohlednit jeho specifické potřeby?
Bylo by potřeba, aby
škola měla propracovaný systém, jak s nadanými dětmi pracovat. Aby věděla,
co dělat s dítětem, které už do školy přichází s potvrzeným
nadáním z pedagogicko-psychologické poradny, i co dělat s dítětem,
které pak sama škola jako nadané odhalí. A pokud je tam školní psycholog,
je potřeba dítě podpořit také v sociálních a emočních otázkách.
Mají školy
o přizpůsobení nadaným dětem zájem?
Pro školy je to
velmi náročné. Zohledňují studijní potřeby dětí s různými druhy
znevýhodnění. Když k tomu mají ještě ve větším počtu brát ohled
i na nadané a mimořádně nadané, může toho být na školy
i konkrétní učitele hodně.
Můžete jim v tom
pomoci vy jako pracoviště specializované na tuto problematiku?
Vytvořili jsme spolu
s katedrou matematiky a katedrou výtvarné výchovy specializovaná
videa, která jsou určena pro matematicky nadané prvňáčky.
Takže když Pepíček
vyjde jako nadaný, nemusí se učitelka děsit…
Přesně tak. Může
pro něj mít rozšiřující učivo na tabletu, které mu dá a Pepíček
se nebude nudit při hodině, kde se spolužáci učí počítat
do deseti, což už on dávno umí. Bylo by ale dobré, aby takový program byl
ucelený pro všechny předměty a všechny ročníky. To ale nejde vytvořit
bez toho, že do toho zainvestuje stát. Pokud by byl takový servis
pro učitele k dispozici, velmi by jim to usnadnilo život.
Pokud jsou to
tři procenta dětí, jak se udává, mělo by se jednat o více
než čtyřicet tisíc dětí od první třídy do maturity. Nejde tedy
o nějaké pomůcky pro pár „nerdů“…
Prakticky každý učitel
se s takovým dítětem setká, spíše vícekrát. Ty děti se často
do školy velice těší. Představují si, co všechno se tam dozvědí
a kolik zajímavých věcí se tam bude probírat. A pokud pak
zjistí, že se tam skutečně učí jen počítat do deseti a číst
písmena, jsou pak zklamané a mnohé z nich na to oficiální
vzdělání de facto rezignují. To je hrozná škoda, myslím, že právě na začátku
je třeba jim ukázat, že škola může být obohacující i pro ně.
Takže by neměly
dostávat speciální látku navíc až ve chvíli, kdy už mají hotové to,
co ostatní spolužáci?
Takový přístup
pro ně není motivující. Nutil by je celou dobu pracovat pod svým
potenciálem a teprve jako kdyby za odměnu by měly dělat něco, co
jejich schopnostem odpovídá. Myslím, že takhle v nich škola opravdu nějaký
zápal nevyvolá.
Dá se říct, zda
je pro velmi nadané děti lepší individuální výuka doma, specializované
programy ve vybraných školách, nebo pobyt v běžné třídě, ale
s přizpůsobenou výukou?
Je to velmi
individuální. Jsou děti, které jsou introvertní a nevadí jim, že fungují
v běžné třídě třeba s knížkou a jedním kamarádem. Jiným zase
vyhovuje částečná akcelerace ve speciálním programu nebo zařazení
ke starším na nějaký předmět. Nedá se říct, že by byl jeden
model ideální pro všechny děti. Pokud bychom si řekli, že budeme všechny
nadané děti integrovat, nebo naopak všechny akcelerovat či všechny
zařazovat do speciálních tříd, nebude to fungovat. Ideální je, aby byla
nabídka možností a rodiče ve spolupráci se školou
a psychologem mohli vybrat tu, která je pro dané dítě nejlepší.
Neplánovat každou minutu
Tím jsme
se dostali od školy k rodičům. Jak mohou svým nadaným dětem
pomoci právě oni?
Rodiče jsou většinou první,
kdo poznají, že je jejich dítě jinde než jeho vrstevníci. Bylo by ideální, aby
ho v té jeho odlišnosti podporovali, často s ním diskutovali
a rozvíjeli s ním to, co ho zajímá. A aby zároveň měli díky
silné vzájemné komunikaci šanci zjistit, jak a o čem přemýšlejí,
a také co je trápí.
Mívají takové nadané
děti častá trápení?
Docela rozšířené jsou
v této skupině úzkosti, což souvisí s tím, o čem jsme mluvili.
Tedy se schopností získávat důkladné informace o různých jevech, ale
bez možnosti se na ně podívat očima dospělého. A podstatné
je, aby si i podporující rodiče pořád uvědomovali, že jde o dítě.
Co to znamená?
Někteří rodiče mají
tendenci vyplnit čas svých nadaných dětí samými smysluplnými aktivitami,
protože mají pocit, že by bylo škoda, aby to dítě svůj potenciál
nenaplnilo. Pokud mu ale naplánují všelijaké kroužky a aktivity každý den
od rána do večera, je to dost riskantní. Ty děti potřebují svou
autonomii, volnost, se kterou se samy rozhodnou, čemu se chtějí
věnovat. A rozhodně nepotřebují mít každou minutu svého života
„smysluplně“ naplánovanou a využitou.
Pořád to šlo samo
Nemůže být jedním
z problémů nadaných dětí i malá připravenost na neúspěch?
Když jim od mala jde všechno „samo“, může je později překvapit, že už
to najednou samo od sebe tak snadno nejde…
Ano, může to například
souviset se strategií učení. Každý z nás má nějaký svůj postup,
jak si zapamatovávat nové informace, jak si je dávat do souvislostí,
zkrátka jak se učit. Když mají ty běžné děti učivo, které odpovídá jejich
schopnostem, tak se zároveň naučí, jak pracovat s podnětovými
materiály, které jim škola dává, jak se vyrovnat s tím, když jim
něco nešlo… A vytváří si tak celý balík dovedností, který sedí přesně
na míru jejich schopnostem. To ti nadaní nepotřebují, do gymnázia to
jde samo a pak na vysoké škole často narazí a nevědí, jak
se začít učit.
Ono je těžké
se někdy v osmnácti dvaceti začít učit…
A i proto je
důležité, aby byly tyto děti identifikovány. Pokud budou mít už
na základní škole učivo odpovídající jejich schopnostem, naučí se, jak
zvládat věci, které pro ně nejsou snadné. Ještě komplikovanější pak bývá
situace u dětí s dvojí výjimečností.
To jsou jaké?
Například nadaní
dyslektici. Ti mají potíže se čtením a k tomu jim jde třeba
skvěle matematika. Výzkum, který jsme dělali, ukázal, že máme ve školách
tendenci se zaměřovat na to, co se jim nedaří. Čili je často
bezvýsledně drilujeme ve čtení a u matematiky s nimi nic
neřešíme, protože tam přece nemají problém. Jenže ono
se ukazuje, že je na to třeba jít obráceně. Pokud podpoříme jejich
rozvoj tam, kde vynikají, zlepší se pak snáz i v tom,
k čemu nemají předpoklady. Když jim dáme časopis o něčem, co je
zajímá, najednou jde čtení lépe. Se slabikářem a větami „máma mele
maso“ to nefunguje.
Platí to
i pro sociální vztahy? Pokud je rodiče a škola podpoří
v tom, v čem vynikají, budou mít i snazší soužití
s kolektivem?
Když dovedeme
využít jejich potenciál a nechat je prožít si úspěch, nebudou si ony samy
připadat divné. Nebudou také k okolí tolik vysílat signály ve smyslu
„já jsem jiný“ a ostatní děti je snáze přijmou. To se ale zatím
většinou neděje a spíše se stává, že je škola vypudí a ony pak
putují z jedné školy na druhou.
_______________________
Šárka Portešová: vystudovala psychologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Během studia absolvovala roční stáž na kanadské University College of The Cariboo. Při doktorandském studiu spolupracovala s Centrem pro talentovanou mládež v americkém Baltimoru.
Působí v Institutu pro výzkum dětí, mládeže a rodiny na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity a dlouhodobě se zabývá problematikou psychologie nadaných dětí.
0 komentářů:
Okomentovat