Už třetí ministr této vlády přichází s novou „sprchou“ nápadů, jak proměnit české školství. Ne že by to nepotřebovalo. Jaká jsou skutečně nejbolavější místa našeho vzdělávacího systému? O tom jsem si povídala s docentkou Janou Strakovou z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK, která se výzkumem školství zabývá více než 30 let.
Zdroj: www.idnes.cz 28. 8. 2023
„Pořád
pracujeme s předpokladem, který platil v minulém století, že s dovednostmi a
znalostmi, jaké děti získají ve škole, si vystačí celý život. Ale to už dávno
není pravda,“ říká v rozhovoru. Je pro rušení 9. třídy, jak navrhuje nový
ministr? Co si myslí o známkování? A proč by zrušila víceletá gymnázia?
Měla
jste jako dítě ráda školu?
Školu jsem měla ráda kvůli kamarádům. Byla jsem jedináček, takže vrstevníci pro
mě byli hodně důležití. Nejdůležitější vzpomínky, když se mě zeptáte na školu,
se proto týkají spolužaček a spolužáků.
Co vám na ní naopak nejvíc vadilo?
Vzpomínám
si spíš na konkrétní situace a předměty než na nějaké principy či pravidla.
Například mě vůbec nebavil dějepis, nebavilo mě učit se dějepisná fakta. Přímo
si ten pocit vybavuji ve vztahu k husitským bitvám, se všemi těmi konkrétními
daty. Výsledkem bylo to, že jsem se z dějepisu vůbec nic nenaučila, což mi teď
zpětně připadá jako velká škoda, protože by se mi nějaké dějepisné znalosti v
řadě životních situací hodily.
Máte ještě nějaký podobný postřeh,
kdy jste s odstupem času změnila názor?
Ano, ale už
je to případ z vysoké školy, kdy jsem měla pocit, že můj vedoucí diplomové
práce se o mě stará méně, než se starají vedoucí diplomových prací o mé
spolužáky. Tehdy jsem z toho byla upřímně nešťastná, bývala bych potřebovala,
aby mě vedoucí více vedl za ručičku a radil mi. Zpětně jsem to ovšem
vyhodnotila jako velmi užitečné. Naučila jsem se, že jsem schopná si poradit i
s velmi obtížnými problémy, pokud jim budu věnovat dostatečný čas a úsilí.
Tahle zkušenost byla pro můj další osobní i profesní život k nezaplacení.
Kdybyste
se stala ministryní školství, co byste na českém školství změnila? Co je jeho
nejbolavější místo?
Myslím, že
největší slabinou českého vzdělávacího systému je, že nedostatečně zohledňuje
potřeby dnešní společnosti a jejího rychlého vývoje. Tento nedostatek se
promítá do struktury systému a také do obsahu vzdělávání, tedy toho, co se děti
ve škole učí, čím se tam zabývají.
Co
myslíte tou strukturou?
Strukturou
myslím rozrůzněnost vzdělávacích drah, která je v českém vzdělávacím systému
vysoká, zejména ve středním vzdělávání, kde si žáci vybírají zhruba ze 300
oborů. Nutí mladé lidi k příliš časné specializaci, kterou často ani nevyužijí,
protože více než polovina z nich nastupuje hned po škole do jiné profese, než
kterou vystudovali. Což je velmi neekonomické, ale zároveň pro mladé lidi
nevýhodné, neboť na úkor vědomostí a dovedností, které nevyužijí, nezískávají
jiné, jež by jim umožnily se v průběhu pracovní kariéry efektivně učit novým
věcem. A to budou potřebovat všichni, i ti, kteří budou dělat to, co
vystudovali, protože se budou muset seznamovat s novými technologiemi, s novými
pracovními postupy, přizpůsobovat se nové organizaci práce…
Pořád
stavíme na předpokladu, který možná platil v minulém století, že s dovednostmi
a znalostmi, jež získají ve škole, si lidé vystačí celý život. Ale to už dávno
není pravda. Pracovní trh se rychle mění a mladí lidé si potřebují kromě
základů profese osvojovat i další, obecnější dovednosti, jaké jim umožní
přizpůsobovat se měnícím se podmínkám. Stačí se podívat na průzkumy
zaměstnavatelů, abychom viděli, jak se obsah vzdělávání s potřebami trhu práce
míjí. V současném systému navíc probíhá rozhodování o vzdělávací dráze v poměrně
útlém věku a je poměrně obtížné chybné rozhodnutí korigovat.
Takže
myslíte, že na úkor odborného školství by se mělo prosazovat všeobecné
vzdělávání?
Ano, a má
to dva aspekty, posílení všeobecné složky vzdělávání v odborných oborech a
zvýšení přístupu ke gymnaziálnímu vzdělávání. Zdůrazňuji, že posílením
všeobecného vzdělávání v odborných oborech nemyslím učit se více „Boženy
Němcové“, což je rozšířený omyl, ale obecné dovednosti, jako je práce s
informacemi, týmová práce, práce s technologiemi a podobně. Spolu s tím by
mladí lidé měli získávat širší základ oboru, ale úzká specializace by měla být
posunuta do pozdějšího věku, třeba až na úroveň bakalářského stupně
vysokoškolského vzdělávání. Což znamená, že by středoškolských oborů mělo být
podstatně méně než nyní. Je potřeba vzít v úvahu, že velká část mladých lidí
pokračuje po středoškolském vzdělání na vysokou školu.
A
vysokoškolsky vzdělaných lidí u nás stále přibývá.
Ano, v tomto ohledu se situace značně změnila. Zatímco na konci minulého
století byl podíl mladých lidí ve věku 25 až 35 let s vysokou školou zhruba
12%, dnes už jich je 35 %. To je podle mého názoru dobře, ale i vysoké
školy se musí přizpůsobit situaci, kdy vysokoškolské vzdělání není tak elitní
záležitostí jako v minulosti. S vyšším podílem mladých lidí pokračujících do
vysokoškolského vzdělávání souvisí i požadavek navýšit kapacity gymnaziálního
vzdělávání. V uplynulých 30 letech se zásadně změnil podíl mladých lidí, kteří
nastoupili do maturitního studia, ale podíl gymnazistů vzrostl jen málo.
V současné
době tvoří gymnazisté asi čtvrtinu absolventů, čímž se Česká republika řadí
spolu s Rakouskem k zemím s nejnižším podílem všeobecného vzdělávání na úrovni
střední školy v rámci zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).
Navýšení kapacit gymnaziálního vzdělávání se ministerstvo školství dlouhodobě
bránilo, protože vycházelo vstříc požadavkům zaměstnavatelů na absolventy s
odborným vzděláním, takže ve strategických dokumentech dlouhodobě figuroval
závazek omezit gymnázia a posilovat učební obory. A to i tehdy, když se
ukázalo, že ani zaměstnavatelé, jimž vzdělávací systém tímto způsobem vychází
vstříc, o tyto absolventy, v té podobě, v jaké je učňovské školství produkuje,
vlastně nestojí.
Na druhou stranu si lidé stále
častěji stěžují, jak obtížné je sehnat řemeslníka.
Nevolám po
tom, aby mladí lidé neodcházeli do učebních oborů. Pro řadu mladých lidí
představuje učební obor preferovanou vzdělávací dráhu a možnost vykonávat
konkrétní práci velmi zvyšuje jejich motivaci ke vzdělávání.
I učňovské
vzdělávání je však potřeba koncipovat tak, aby bylo pro mladé lidi co
nejužitečnější, typicky aby se jeho absolventi byli schopni v budoucnu
rekvalifikovat a učit se novým věcem. Věřím, že do moderně koncipovaných oborů
budou mladí lidé nastupovat ochotněji a budou z nich vycházet kvalitnější
absolventi. Lidé si zpravidla nestěžují na to, že nemohou sehnat nějakého
řemeslníka, ale hlavně na to, že nemohou sehnat kvalitního a spolehlivého
řemeslníka. A opravdu si myslím, že není možné nutit mladé lidi omezováním
vzdělávací nabídky ke studiu v zastaralých oborech, o jejichž užitečnosti
právem pochybují.
Velká část letošních deváťáků byla
však naopak nucena slevit ze svých požadavků při výběru střední školy. Mnozí se
na vysněné studium kvůli velkému zájmu nedostali. Učební obory nebo odborné
školy prý z nouze volili i uchazeči o gymnázia. Proč k tomu došlo, když právě o
gymnázia dlouhodobě roste zájem?
Jak již
jsem zmiňovala, poptávce po gymnáziích nebylo záměrně vyhověno ve snaze vyjít
vstříc zaměstnavatelům a zachovat tradiční strukturu vzdělávacího systému. Ale
s populačním boomem problém doslova vybublal na povrch, protože se dotkl všech
sociálních skupin a začalo být zřejmé, že je potřeba jej řešit. Nyní je opravdu
velká naděje, že v systému středního vzdělávání budou provedeny žádoucí změny,
tedy platí, jak se zdá, že všechno zlé je pro něco dobré.
Jaká
konkrétní řešení máte na mysli?
Otevřít
podíl gymnaziálního vzdělávání většímu počtu žáků a zároveň odborné vzdělání
více stavět na všeobecných vědomostech a dovednostech. A přitom koncipovat
systém tak, aby byl flexibilnější, tedy aby mladí lidé mohli v budoucnu svá
rozhodnutí opravovat. Tím myslím nejen změnit obor, ale flexibilně se
rozhodovat, zda chci pokračovat k získání maturity, nebo naopak směřovat k
výučnímu listu s tím, že cesta k dalšímu vzdělávání mi zůstává otevřena.
Myslím, že by bylo výborné, kdyby se podařilo odstranit pocit jakési fatálnosti
rozhodnutí o výběru střední školy a s tím spojené paniky kolem přijímacích
zkoušek, což by mohlo významně pomoci i základnímu školství.
Co je
podle vás potřeba změnit v základním školství?
Základní škola by měla všechny děti vybavit základními vědomostmi a dovednostmi
a objevit a rozvíjet jejich silné stránky, čímž je bude motivovat k dalšímu
vzdělávání. To vše by mělo probíhat v klidu. V situaci, kdy je zásadní nesoulad
mezi poptávkou a nabídkou ve středním vzdělávání a zároveň se jeví volba
střední školy jako zásadní z hlediska budoucnosti dítěte, ztrácí vzdělávací
funkce základní školy na významu a začíná převládat funkce selektivní.
To vede k
řadě nežádoucích jevů, například k tomu, že zvýšená pozornost školy je věnovaná
žákům aspirujícím na maturitní studium, obsah učiva je zúžený na přijímací
testy a podobně. Teprve když se situace kolem středních škol uklidní, je možno
v klidu přemýšlet o tom, jak má vypadat kvalitní základní vzdělávání.
Základnímu vzdělávání by také prospělo, kdyby došlo k omezení víceletých gymnaziálních
programů s cílem využít vzniklé kapacity ve čtyřletém studiu, což je jedna z
cest k navýšení celkové kapacity gymnaziálního studia.
Osmiletá gymnázia jsou třeskuté
téma. Proč myslíte, že je nepotřebujeme?
Myslím si,
že je dobré, když děti navštěvují základní školu společně, tedy v přirozeném
vrstevnickém kolektivu. Základní škola je unikátní místo, kde se setkávají
různé společenské skupiny a může zde docházet nejen ke vzájemnému poznávání,
ale i k jakémusi sjednocování společných hodnot a pravidel. To mi připadá
mimořádně důležité. V současnosti o tento potenciál základní školy postupně
přicházíme.
Máme řadu
výzkumných dokladů o tom, že víceletá gymnázia neslouží primárně ke
kvalitnějšímu vzdělávání nadaných dětí, jak si mnozí myslí, ale že slouží
zejména jako nástroj sociální selekce. Děti ze vzdělaných a dobře ekonomicky
zajištěných rodin mají významně vyšší pravděpodobnost, že je rodiče ke studiu
přihlásí a že budou přijaty, než stejně talentované děti s méně příznivým
rodinným zázemím.
Musím ovšem
říci, že k sociální selekci dochází nejen existencí víceletých gymnázií, ale v
poslední době čím dál tím více také vznikem rozmanitých výběrových tříd a škol,
kde děti vyrůstají ve společnosti vrstevníků se stejným nebo podobným rodinným
zázemím. Řada těchto výběrových tříd vzniká v systému veřejného školství, kde
si rodiče připlácejí na to, aby se tam jejich dětem dostávalo kvalitnějšího
vzdělávání, což je mimochodem jev, jaký je ve většině vyspělých zemí naprosto
nepředstavitelný a je z mého pohledu daleko nebezpečnější než víceletá
gymnázia.
Jenže část rodičů, třeba ta s velmi
nadanými dětmi, bude bojovat za zachování víceletých gymnázií.
Je možno
uvažovat o různých řešeních. Jedním z nich je například posunutí selekce do
vyššího ročníku, tedy například ponechat pouze gymnázia šestiletá. Touto cestou
se ve snaze prodloužit společné vzdělávání vydávají některé spolkové země
sousedního Německa.
Proč podle vás vznikají ve veřejném
školství výběrové třídy?
Mám pocit,
že mezi rodiči panuje čím dál tím větší nedůvěra ve vzdělávací systém, a tak
mají pocit, že si musí vzdělávací dráhu pro své děti zajistit sami již při
vstupu dítěte do povinného vzdělávání. To je velký problém, o němž se málo
mluví. Poptávku po nějakém „nadstandardním“ vzdělávání může bez problému pokrýt
soukromé školství, kde je situace zcela přehledná a naprosto v souladu se
zákonem. Ale to, že rodiče zakládají spolky a připlácejí na vzdělávání svých
dětí ve veřejných školách, je velmi nežádoucí jev, ke kterému by nemělo
docházet, i když se to vždycky nějak „navlékne“, aby to bylo formálně v
pořádku.
Ale každý rodič chce pro své dítě to
nejlepší a ne každý má na soukromé školné.
Ano,
všichni chceme pro své děti to nejlepší. Myslím si však, že přeceňujeme to, že
rodiče skutečně vědí, co „to nejlepší“ je. Věnujeme se výzkumu mezi rodiči,
kteří si vybírají pro své děti výběrové školy, a vidíme, že představy těchto
rodičů se mění, nejsou stabilní. V nějaké fázi školní docházky svého dítěte si
rodiče třeba myslí, že by škola měla dětem dát více svobody a méně je omezovat,
ale pak mají zase pocit, že si děti ve škole jenom hrají a že by se měly více
učit, aby se dostaly na střední školu…
Myslím, že
většině rodičů by stačilo, kdyby měla základní škola rozumně postavený studijní
plán, chovala se k rodičům a k žákům vlídně a byla schopná vysvětlit a
dostatečně sebevědomě obhájit své cíle a postupy. Uznávám, že jsou a budou
rodiče, kteří chtějí pro své dítě například bezbřehou svobodu, ale ty by
dokázalo dobře saturovat právě soukromé školství.
Řada rodičů volá po modernizaci
školství v tom smyslu, aby se děti neučily zbytečnosti, aby ubylo takzvaného
biflování. Je vůbec možné objektivními metodami posoudit, co z toho učiva,
které se memorují nazpaměť, je a co není zbytečné?
Není, musí
to být vždy otázkou nějakého odborného konsensu a různí učitelé i rodiče na to
mohou mít velmi různý názor. Myslím, že požadavek, aby se děti učily některé
věci zpaměti nebo aby získaly v určitých předmětech, jako je například
matematika, nějakou rutinu, je zcela legitimní. Zodpovědnost za rozhodování, co
je a co není moc, by měla být podle mého názoru ponechána do značné míry na
učiteli, stejně jako objem domácích úkolů, kolem něhož se také vede velká
diskuse. Jsou věci, do kterých bychom jako veřejnost škole nemuseli zasahovat.
Jinak si
ovšem myslím, že při vyjednávání národního kurikula, tedy toho, co by se
všechny děti měly naučit na základní škole v jednotlivých předmětech, by mohly
sloužit znalosti učitelů všech předmětů. V kurikulu by měly figurovat ty, na
nichž se učitelé všech předmětů shodnou, že jsou důležité, a v ideálním případě
je také mají. Myslím, že je sporné a do jisté míry pokrytecké požadovat po
dětech třeba v dějepisu znalosti, jaké prokazatelně nemá jejich učitel
matematiky nebo češtiny jako autorita a odborník s vysokoškolským vzděláním.
Třetí ministr školství této vlády
Mikuláš Bek přišel s novým reformním nápadem, a to zrušit 9. třídy. Co si o tom
myslíte? Potřebujeme devátou třídu?
Podle mě je
úplně jedno, jestli základní škola bude mít osm, nebo devět ročníků. Otázkou
spíš je, jestli máme nějaký dobrý důvod to právě teď měnit, protože s tím budou
spojeny i nemalé náklady. Počtu ročníků musí být samozřejmě přizpůsobeno
kurikulum. Jak jsem již zmiňovala, mělo by být postaveno tak, aby si je všechny
děti mohly důkladně osvojit, nesmí být přehuštěné. Případná redukce ročníků
tedy musí být provázena redukcí kurikula.
Velké téma zejména na prvním stupni
základních škol je známkování. Objevují se názory, že by se mělo zcela zrušit a
nahradit slovním hodnocením. Je to podle vás dobrý nápad? Sice možná ubude
stresu, ale není nějaká míra stresu přece jen nutná pro budoucí život, kdy ho
budou děti také zažívat?
Myslím, že
forma hodnocení není tak strašně důležitá. Důležitá je funkce, jakou ve
vzdělávání plní. Hodnocení by mělo pomoci dětem si uvědomit, co se již naučily
a kam a jak by měly ve svém učení postupovat dále. Tuto informaci samotná
známka nést nemůže, takže je zpravidla potřeba nějakého slovního komentáře. Jak
by měl slovní komentář vypadat při jakých příležitostech, by mělo být podle
mého názoru ponecháno na rozhodnutí jednotlivých škol. V každém případě by bylo
výborné, kdyby spolu s posilováním formativního hodnocení ve školní práci
pozbylo na důležitosti hodnocení založené na srovnávání. To v kombinaci s
úzkostnou snahou učitelů provádět je spravedlivě podle mého názoru brání
rozvoji individuálního potenciálu jednotlivých žáků a i jinak znesnadňuje
proces vyučování a učení.
____________________
doc. RNDr. Jana Straková (63), Ph.D.: působí na Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty UK. Zabývá se zejména výzkumem zaměřeným na nerovnosti ve vzdělávání.
Koordinovala českou
implementaci řady mezinárodních výzkumů vědomostí a dovedností v žákovské (IEA
TIMSS, OECD PISA) i dospělé populaci (OECD PIAAC) a působila v mezinárodních
orgánech souvisejících s těmito výzkumy.
Pravidelně publikuje v
českých a zahraničních časopisech a editovala několik knih zabývajících se
vzdělanostními nerovnostmi. Úzce spolupracuje s českými nevládními
organizacemi, připravuje analytické podklady týkající se rozmanitých aspektů
českého vzdělávacího systému rovněž pro zahraniční organizace.
0 komentářů:
Okomentovat