Jaroslav Kozlík: K poklesu a vzestupu vyspělosti našich školáků

čtvrtek 19. května 2011 ·

Nestor naší pedagogiky oslaví za několik dní 104. narozeniny. Ani jeho nenechávají výsledky vzdělávání lhostejným a přemýšlí o příčinách.


Výrazný pokles vyspělosti našich školáků, zjištěný nedávno mezinárodním porovnáváním, nutí k hledání příčin a k nástupu náprav tohoto překvapujícího a hrozivého jevu.

Úroveň vyspělosti žactva je zásadnější a hlubší problém, než jen reforma učitelského vzdělání s důrazem na procesuální složku vyučování, na didaktické umění kantorů. Pokles vyspělosti tkví v samotných základech naší společnosti, ve společenském systému a jeho neprofesionální aplikaci, která budí v lidech pocity nejistoty, obav, nedůvěry a bezmoci.

Je třeba si položit dvě základní a zásadní otázky. Které faktory mají negativní vliv na vyspělost školáků? Jsou to ty, které protěžují individualizmus, egoizmus a extrémizmus – tedy negativní vztahy mezi lidmi. A naopak, které faktory vyspělost zvyšují? Jsou to ty, které preferují empatii, toleranci, altruizmus, týmovou práci – tedy pozitivní vztahy mezi lidmi. Než přistoupíme k rozboru zmíněných faktorů, připomeňme si procesy, které probíhají v mysli dítěte a formují jeho život.


V čem tkví podstata poklesu vyspělosti žactva?

Jednoznačně v dlouholetém zanedbávání citové a mravní výchovy mladé generace! Připomeňme si prosím, že cit je schopnost, kterou dítě vnímá svět kolem sebe a sebe v něm. Zprvu jen smysly a později i rozumem. Cit inspiruje, usměrňuje a kontroluje nejen rozum, ale i vůli. Je strůjcem a nositelem pocitů, prožitků a nálad, je motorem života. Obohacuje a zjemňuje život člověka, zlidšťuje jeho chování, jednání a konání. Proto je naléhavé a nutné cílevědomě a soustavně vzbuzovat, rozvíjet a prohlubovat citlivost a mravnost mladé generace ve stávajících podmínkách uchvátané, přetechnizované a odlidštěné společnosti, zkomercionalizované kultury. Rozdíl mezi citovou a mravní výchovou vidím v tom, že citová výchova rozvíjí a zušlechťuje vnímání a prožívání, zatímco mravní výchova působí převážně na kontakty dítěte, na jeho vztahy v duchu hesla: „Co sám nechceš, nečiň druhému!


Které faktory mají zásadní vliv na vyspělost školáků?

Jsou to: dědičnost, atmosféra sociálního prostředí, vedoucí osobnosti a vzdělávací program.


1. Dědičnost

je schopnost dítěte rozvíjet a zdokonalovat své tělesné, duševní a sociální dispozice, získané od rodičů a předků. Jejich vývoj je věcí rodiny, školy, kulturních institucí. Zatímco rodina především vychovává, škola pak v rodině získané dovednosti a návyky využívá a upevňuje v procesu osvojování učiva a dalšími činnostmi za pobytu ve škole. Přitom by se měla soustředit na silné stránky osobitosti žáka, vyváženě v jeho cítění, myšlení a snažení.

Rodina a škola mají vést dítě tak, „aby se (řečeno slovy O. Pavla) radovalo ze všeho a nečekalo, že až v budoucnosti přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to přišlo právě teď a v budoucnu již nic krásnějšího nepřijde.“ Dítě má poznávat sebe a život kolem ze všech aspektů, aby se na základě tohoto poznání a prožívání mohlo realizovat, dosáhnout rovnováhy a spokojenosti. J. J. Rousseau: „Musíme dítě naučit, aby se uchránilo samo až doroste, aby snášelo rány osudu, aby opovrhovalo hojností a nedostatkem, aby dokázalo žít na ledových pláních nebo v palčivé poušti.“

Člověk se v životě zpravidla řídí těmi zásadami, pravidly a návyky, které si vštípil v dětství. A. Giljanov: “Etický postoj člověka není ničím vrozeným, co je dáno odjakživa. Je to výsledek dlouhé a vytrvalé výchovy a vzdělání, sebevýchovy a sebevzdělání, které začínají od narození a trvají po celý život.“

Pravidla chování si má osvojovat dítě v době vývojově k tomu nejvhodnější. Již v předškolním věku si má bezpečně navyknout pořádku, čistotě, kulturně se projevovat pohybem a slovem. Každé opomenutí se později obtížně napravuje, dá-li se vůbec napravit. Na základě zkušeností z výchovy svých dětí se domnívám, že je důležité, aby děti do 3 let si osvojily prvotní návyky sebeobsluhy, čistoty a pořádku, a to napodobením po ukázce a po výstižném výkladu. F. Kožík: „Nejpřednější stráží lidského pokolení je vždy kolébka.

Ve školním věku přistupuje návyk poctivé přípravy do školy, trvalé pomoci v domácnosti, pochopené a přijaté dítětem jako samozřejmost, o níž se nesmlouvá a která se neodměňuje jako cosi výjimečného. Povinnosti dítěte jsou prostředkem výchovy k pracovitosti, starostlivosti a odpovědnosti, ke smyslu pro tvůrčí práci, ke spolupráci a pomoci.

Vše, co rodiče dětem poskytují a co od nich požadují, má být smysluplné a uvážené. Rodiče by měli mít neustále na mysli poměr mezi tím, co dítě přijímá a co odvádí, co je schopno přijmout a co odevzdat. Měli bychom dávat dětem jenom to, co skutečně potřebují, oč se zajímají, co zasluhují. Vést je k realitě, ke správné životní orientaci. Požadavkem je vyvarovat se všeho, co může vést k nevšímavosti, povrchnosti, nestřídmosti a pohodlí. Tím jim dáváme mnoho pro budoucnost.


2. Atmosféra společenského prostředí

je vzdušný prostor, v němž se mísí a projevují pocity a nálada obyvatel, vyjadřující, v jakých podmínkách žijí, co prožívají. Většina lidí žije v obavách, v nejistotě a strachu z budoucnosti v podmínkách uchvátaného života, zkorumpované společnosti a zkomercializované kultury. To jsou kořeny a zdroje mravní bídy, ústupu od občanské společnosti, která předurčuje zároveň vyspělost žáctva. „Aký otec, taký syn“ neboli: „Jaká politika, taková rodina a taková škola.

Vyspělost žáků vychází z vrozených dispozic, které vyspělost formují nebo deformují. Podle toho, co vidí, slyší, prožívají, podle toho si pak vytvářejí představy o své budoucnosti, chovají se, konají. Pokud nedojde k politické, hospodářské a kulturní změně, nelze spoléhat jen na reformu učitelského vzdělání s důrazem na didaktické umění. Nezbývá, než neodkladně začít se změnou myšlení a snažení celé společnosti, a to ve všech oblastech života a to každý z nás, komu alespoň trochu záleží na únosnější životní situaci, na vyspělosti naší mladé generace.

Ke začít např. v oblasti politické? Měli bychom důsledně požadovat od politiků, aby nás pravidelně a věcně informovali o tom, oč usilují, s jakými výsledky, co jim brání, v čem bychom jim mohli pomoci. Stejně taky by měly činit společenské organizace, různá nezisková sdružení. Měly by podávat politikům kritické připomínky, návrhy, projekty. V tomto pojetí by se měly výrazněji projevovat, exponovat i významné vědecké a umělecké osobnosti a církve. Mám pocit, že nejúčinněji by měly k tomu přispět televize a další média, která, jak se zdá, jsou v rukou lidí, kteří volbou témat a jejich pojetím se stále častěji obracejí k dobře situovaným vrstvám společnosti. Preference nadbytku a přepychu nepřispívá ke společenské jednotě. Každá kulturní aktivita, budovaná na komerčním principu, vede k extrémům, které narušují rovnováhu člověka, společnosti. Do tohoto balíčku škodlivin života patří přemíra soupeření, soutěžení, a to ve všem. Přemíra atrakcí a efektů pak vedou k přemrštěným emocím, rizikům zdravotním, mravním, duchovním i hospodářským. Nepřispívají k vyspělosti druhých, tím méně dětí.


3. Vedoucí osobnosti

na všech stupních státní správy a samosprávy, v rodině, ve školách, na pracovištích mají vytvářet podmínky a předpoklady pro uspokojení tělesných, duchovních a sociálních potřeb a zájmů občanů. Mají svým vystupováním a chováním požívat všeobecnou úctu, respekt a důvěru, být příkladem a vzorem v soukromém a veřejném životě.

Aktivní a čestný člověk hýří vitalitou a aktivitou. Je neustále na cestě vpřed. Je přímý, vstřícný, podnětný, přičinlivý a činorodý, je strůjcem pokroku. Jeho životním krédem je: žít, tvořit a milovat v souladu se společností, s přírodou. Neuspokojuje své potřeby na úkor druhých, ale vždy tak, aby společnosti víc dal, než od ní přijal, aby po něm zůstalo cosi pozitivního, čímž přispěje k zajištění a posílení rodu, národa. Bývá dobrým organizátorem a hospodářem. Dělá především to, v co pevně věří, co je schopen dělat se zaujetím a zápalem. Nedělá nic, co za takové nepokládá. Sjednocuje lidi společného zájmu a plodné spolupráce. Mobilizuje síly spolupracovníků, udává jim směr a tón. Nikdy se však neprojevuje pohrdavě nad jakýmkoliv názorem, návrhem, neboť: „Nikdo nemůže být tak velký, aby mohl postrádat rad a návrhů druhých.“ Výsledky svého týmu bere za své, za svou výhru nebo prohru. Snaží se dobrou věc prosadit způsobem, který charakterizuje slušnost, korektnost, plnění povinností, ochotu postavit a za dobrou věc proti věci špatné. Pro svou profesionalitu a lidskost budí vynikající osobnost u jedněch obdiv, stává se životním vzorem, u druhých závist.

Za nynější svízelné hospodářské a mravní situace potřebujeme osobnosti horoucích srdcí, klidných hlav a čistých rukou, které svým chováním, charakterem a temperamentem strhnou lidi k mimořádné aktivitě, k osobnímu nasazení a profesionalitě ve všech oblastech života. Hledejme, získávejme a volme osobnosti, od nichž lze očekávat, že jsou schopni a odhodláni splnit tato poslání:
– Být nositeli idejí svobody, demokracie a spravedlnosti.
– Mít odvahu jít ve své práci novou nevyšlapanou cestou.
– Být práci oddaný a věřit jí.
– Tvořivě a odpovědně pracovat, být ke své práci kritický.
– Být neustále v kontaktu se spolupracovníky, s občany.
– Být skromný a na sebe náročný, zejména v oblasti mravní.
– Dbát rad a návrhů druhých, vychovávat své nástupce.

Kolik máme dnes politiků, kteří aspoň přibližně těmto kritériím odpovídají?


4. Vzdělávací program

má bezprostřední a významný vliv na vyspělost žáka a to tehdy, vychází-li učení z jeho nitra, zvídavosti, zájmu a poskytne-li učitel dost prostoru, aby žáci mohli své schopnosti, talent uplatnit a rozvíjet. Zdá se, že se příliš zdůrazňuje obsah a zanedbává proces a jeho osvojování. To je, v jaké atmosféře učitel žákům učivo předkládá, probírá, diskutuje, uzavírá a hodnotí, jak důmyslně přechází od tradičního direktivního pamětného učení k sebeučení, sebekontrole, k sebehodnocení. Pocit a zájem, to je recept. T.G. Masaryk: „Zájem je život. Bez lásky a zájmu není života.“ Nejde však o jakýkoli zájem, nýbrž o ten, který děti posiluje, zušlechťuje a sjednocuje. „Není užitečný ten, který mnoho ví a umí, ale ten, který v té či oné chvíli ví, co je třeba a umí to udělat.

V únoru mě navštívil ing. Arch V. Ustohal, kterého jsem před 80 lety učil na Pokusné škole ve Zlíně. Vzpomněli jsme také na to, jak někteří mí kolegové, přírodopisci, zeměpisci, fyzikáři, vycházeli v učení ze zájmu žáků a to tak, že na konci školního roku seznámili třídu s tématy učiva v příštím roce. Jednotlivá témata dva zájemci převzali, prostudovali a připravili se je přednést místo učitele. Dva proto, že před přednesem los určil, který z nich se stane referentem a který korektorem. Diskuzi vedl žák, který se na dané téma momentálně přihlásil. Do diskuze vstupovali další a další, emoce se stupňovaly. Téma se prohlubovalo, soupeřilo se v myšlení a vyjadřování, v umění diskutovat, hledat pravdu, dobro a krásno.

V učení tedy vycházíme z přirozeného zájmu člověka vědět, umět, konat; kulturně žít, tvořivě spolupracovat a oduševněle milovat, obohacovat vědomí, zušlechťovat svědomí, posilovat vůli. Předcházet ve vzdělávání situacím a vlivům, které svou nestoudnou reklamou a přemrštěnou emocionalitou strhují mladou generaci do nereálného světa konzumní pakultury, showbyznysu a sportbyznysu, k touze po předimenzovaných a až absurdních odměnách supermanů.


Závěr

Už po léta marně hledáme směr a cestu k občanské společnosti. Ke společnosti, která vykvétá z prožívané mravnosti a neformální slušnosti. Tkví v zázemí, atmosféře lidskosti, která je předmětem výchovně vzdělávacího procesu a osvěty, to je pozitivních vztahů mezi lidmi a k přírodě.

Vzdělání má výrazný vliv na vyspělost dětí, vychází-li z jejich pocitů, potřeb, zájmů, životních zkušeností. Zájem a úspěch v učení nezáleží jen na jeho obsahu, ale mnohdy víc na tom, jak učitel žáky motivuje, jak zajímavě jim učivo předkládá a zadává. Jak velký prostor jim poskytuje, aby mohli uspokojit svou zvídavost a touhu po samostatnosti, zájem o téma. Takovouto prací si žáci učivo trvaleji zapamatovávají, pohotověji vybavují a využívají, upevňují vztahy mezi učitelem a sebou i navzájem.

Prosím, abychom si neustále připomínali, že základním úkolem výchovy a vzdělávání je vyváženě harmonicky rozvíjet dítě v osobnost sociálního cítění, tvořivého myšlení a produktivní spolupráce. Chápejme a praktikujme proces učení jako proces, který má svůj vlastní obsah, odpovídající na otázku: „Co a proč?“, a proces, který odpoví na otázku: „Jak?“. Dosáhnout rovnováhy mezi „co a jak učit“ žádá reformu učitelského vzdělávání, svědomitou přípravu učitele na vyučování, jeho způsobilost pohotově reagovat na atmosféru a situaci ve třídě, schopnost vžít se do vědomí žáků, do jejich pocitů a prožitků.

Žiji v naději a očekávání, že se k problému vyspělosti dětí otevře konstruktivní diskuze.

Jaroslav Kozlík
Nedvědovo nám. 44
147 00 Praha 4
Tel.: 241 430 201, 721 583 657

7 komentářů:

BoBr řekl(a)...
20. května 2011 18:45  

Zdá se, bohužel, že se pan docent konstruktivní diskuze nedočká. Ona přitom ani není nutná. Není totiž o čem diskutovat. Vše, co píše, je neoddiskutovatelná pravda. Na tomto místě by v tomto okamžiku již mělo být nepřeberné množství vzkazů. Minimálně těch, které by vyjadřovaly obdiv a úctu k člověku, který kdysi patřil k prvním úspěšným reformátorům našeho školství a celým dlouhým sokolským životem nám ukazuje správnou cestu.

Pane Jaroslave Kozlíku, sám za sebe slibuji, že se budu snažit Vaše doporučení v mezích svých skromných možností dodržovat. Děkuji Vám.

Anonymní řekl(a)...
21. května 2011 11:32  

Panu docentovi bych ráda vysekla poklonu, když ve svém věku dokáže pregnantněji než kdokoli z mladších vyjádřit podstatu současného marasmu společenského, a tedy i školního. Pan Bořivoj má pravdu v tom, že není o čem diskutovat. Smutné na tom je, že je příliš málo lidí, kteří by tyto pravdy připustili, natož se k nim nahlas přihlásili, neřku-li podle nich jednali.
Přidávám se se slibem, že i já budu nadále usilovat, aby moje vlastní děti i děti (alespoň pár z nich), které vzdělávám a vychovávám jako učitelka, byly v dospělosti schopné nést tento prapor dál (ostatně, bez této naděje by se nedalo žít) a osobně se budu snažit ovlivňovat současné dění v duchu zde vyslovených pravd.
JP

Anonymní řekl(a)...
21. května 2011 11:39  

Dovolím si připojit pohled učitelky na příčiny oné nevyspělosti našich žáků a nebude nijak příjemný pro rodiče. Oni jsou totiž skutečně hlavním brzdícím faktorem ve vývoji svých dětí k zodpovědnosti. (Omlouvám se té menšině, o které to neplatí!)
Řekněte, kdo je méně vyspělý - žák ZŠ, který chce po rodičích uvolnit z vyučování, aby mohl se spolužáky odjet k Máchovu jezeru na několikadenní mejdan (samozřejmě bez dozoru dospělých), nebo rodič, který mu to umožní a ještě jeho absenci omluví jako nemoc? Stalo se minulý týden a těch "omluvených" bylo 5 z jedné třídy!

Anna S. řekl(a)...
21. května 2011 15:44  

Skvěle zformulovaný a sepsaný článek, připojuji se k předchozím komentářům s chválou a poděkováním autorovi.
Je naprosto potěšitelné, že pravdu lze stále ještě najít a vyjádřit, tak jednoduchými a přitom přesvědčivými slovy, vycházejícími z hlubokého přesvědčení ušlechtilého a životem poučeného člověka.
Díky za naději, že "pravda, kterou hledáme" a kterou Vy, pane profesore, sdělujete, platí - zřejmě - napříč desetiletími, napříč reformami...

Vl.Václavík řekl(a)...
22. května 2011 0:20  

Pan docent Kozlík má už přes 80 let představu o dobré škole. O kom jiném to můžeme říci! V roce 1998 vyšla jeho knížka "Směřování k základní škole zítřka", kde vysvětlil svoji představu o žádoucím průběhu naší transformace. Základem má být vytvoření národního kurikula. Takový dokument, který by popsal vzdělávání pro 21. století, nemáme. MŠMT se soustředí na dílčí problémy a tak se na vyspělosti mnoha žáků stále podílí jen mírně reformovaná socialistická škola. Špatné výsledky by proto neměly být překvapivé. Bohužel, na lepší časy se neblýská. Místo aby se řešil problém vzestupu našeho žactva z pohledu, který ve svém příspěvku doc. Kozlík naznačil, vymýšlejí se standardy a způsoby testování. Po podstatě problému se nejde. Například kolik učitelek a učitelů preferuje zvyšování vyspělosti žáků podporou empatie, tolerance, altruismu, týmové práce, jak k tomu nabádá doc. Kozlík?

Ondřej Šteffl řekl(a)...
22. května 2011 14:30  

Pan Kozlík je skutečně obdivuhodný. Napsat ve 104 letech tak pronikavě promyšlený článek – Klobouk dolů! S panem Kozlíkem jsem před chvíli mluvil (prosil jsem ho o souhlas s převzetím článku na svůj blog na aktualne.cz), jeho duševní svěžest je ohromná. Myslím, že se nebude zlobit, když mu zavolá (telefon je pod článkem) i někdo další, když jen proto, aby mu poděkoval. Navíc diskuse s ním má rozhodně smysl.

A malý příspěvek do diskuse: Souhlasím s panem Brdičkou. Diskuse spíše nebude, než bude. Kolikpak učitelů či ředitelů si článek přečte? 10, 20, 100…, ale učitelů je 120 000. A kolik ze čtenářů si ze článku odnese, že „„Děti jsou vlivem společenské atmosféry nevychované, a napravit to má rodina nebo stát““? I když v článku je první věta jen trochu a druhá vůbec ne.

Ale každý si hledáme to své. Mně se třeba líbilo: Vzdělání má výrazný vliv na vyspělost dětí, vychází-li z jejich pocitů, potřeb, zájmů, životních zkušeností. Nebo: Prosím, abychom si neustále připomínali, že základním úkolem výchovy a vzdělávání je vyváženě harmonicky rozvíjet dítě v osobnost sociálního cítění, tvořivého myšlení a produktivní spolupráce. Chápejme a praktikujme proces učení jako proces, který má svůj vlastní obsah, odpovídající na otázku: „Co a proč?“, a proces, který odpoví na otázku: „Jak?“.
A taky: Měli bychom důsledně požadovat od politiků, aby nás pravidelně a věcně informovali o tom, oč usilují, s jakými výsledky, co jim brání, v čem bychom jim mohli pomoci.

Z článku na mě dýchla malá ale přece naděje. Nikoliv v tom, že snad někdo něco napraví, ale že se mohou najít lidé, kteří se ve svém okolí, ve své třídě, ve své škole budou zlepšovat to, co zlepšit mohu, a přestanou čekat, že to někdo udělá za ně (neudělá) nebo že jim řekne, co mají dělat (neřekne).

Anonymní řekl(a)...
23. května 2011 9:33  

Rád bych pana Kozlíka ubezpečil, že existuje mnoho rodin, které připravují své děti do života právě v duchu empatie, tolerance, altruizmu a týmové práce. Jenom bohužel žijeme v epizodním období, kde je preferován jak médii, tak politiky život a výchova v duchu individualizmu, egoizmu a extrémizmu. Myslím, že toto období je dočasné. Trendy nám před 30 lety udávali veksláci před Tuzexem, nyní nám trendy servírují lidé stejného ražení, ovšem v politice a podnikání, které má dopady na celý národ. Nepreferuje se slušnost, ale hlad po ní v lidech stále zůstává a dokážou ji pořád rozlišit citem, nepotřebují k tomu až tak rozum. V současnosti chybí dětem vzory když vstupují do období vzdělávání, ale já zůstávám optimistou a věřím, že mezi pedagogy je stále mnoho těch, u kterých slova pana Kozlíka dopadnou na úrodnou půdu.