Milan Zelený: Česká republika 2020. Jak bude, chce, měla by, může a „musí“ vypadat?

pondělí 27. srpna 2012 ·

Všichni si jistě umíme představit, jak bude Česká republika vypadat v r. 2020. Horší už je to s tím, jak bychom chtěli, aby vypadala, a už vůbec nejhorší, jak by vypadat měla. Jak by vypadat mohla – to nevíme nikdo a vědět nebudeme nikdy. Proto se zde budeme zabývat pouze otázkou, jak se společnost sama „snaží“ vypadat a jak jí v tom efektivně, kolektivně, politicky, společensky – a hlavně „po evropsku“ – bráníme.


Zdroj: Blog autora na Aktuálně.cz, 21. 8. 2012


Jak bude Česko vypadat za osm let, je nabíledni: politicky se dostane do výrazného područí politických stran, tj. nedemokratických společností s ručením výrazně omezeným. Staří politici, pohrobci komunistické strany, kteří zem přivedli do mafiánského stavu, budou i nadále pokračovat v devastaci hospodářské i politické kultury. Korupce se stane „normálou“, boj „proti korupci“ módou a „bojovníci“ sami nositeli korupce. Česko bude bankovním skanzenem Evropy, závislým na zadlužování obyvatelstva a vybíráním poplatků. Media zvýší svoji fixaci na „kauzy“ bezvýznamných osobností a jejich skandály, ztratí cit pro věci klíčové, systémové a strategické.

Naše závislost na Německu (a tím i na Číně) se prohloubí a ekonomika dále propadne následkem jejich útlumu. Přímá demokracie bude zdeformována na demokracii partajnickou, voleni budou bývalí komunisté, úředníci a účetní. Absence vrstvy národních kapitalistů bude i nadále omezovat naši autonomii. Národní konkurenceschopnost se bude snižovat s nárůstem cizích vlastníků našich statků a kapitálu. Vzdělávání si sáhne na evropské dno, díky své zastaralosti, bezperspektivnosti a nedostatku srovnávací kvality. Nechápeme dopad vzdělávání na hospodářskou výkonnost, „stabilizaci MŠMT“ a „novelu“ zákona považujeme za strategii, atp. Každý čtenář si jistě může doplnit další, nevyhnutelné charakteristiky české společnosti r. 2020 – dokonce lépe a přesněji než zde.

Výše uvedený scénář samozřejmě nikdo nechce. V našem kontextu je ale to, co chceme, irelevantní. Nezáleží na tom, co říkáme, ale jen na tom, co děláme. Jestliže kolektivně jednáme, rozhodujeme, preferujeme a volíme v rozporu s naším chtěním, pak nutně dosáhneme toho, co nechceme. Akce je důležitější než popis akce, znalosti jsou důležitější než informace. Vědět ještě neznamená umět. Informační společnost je, v kontextu dnešního světa, prostou komoditou. Stabilizovat a koordinovat ministerstva je v tomto stavu směšné…

Od informací ke znalostem. Již Einstein ujišťoval, že Informace nejsou znalosti. Bohužel, mnozí vlivní politici stále nechápou rozdíl mezi informací a znalostí, znalosti si s informacemi pletou, transformaci tak bezděčně brzdí a svoji společnost, podnik (i sami sebe) zbytečně ohrožují.

Přitom Znalostní společnost (Knowledge society) představuje jednu z klíčových transformací. Vědět dnes již nestačí, umět se musí. Mít informace již neposkytuje konkurenční výhody – znalosti a um se staly primární a nejdůležitější formou kapitálu, základem globální konkurenceschopnosti. Znalost je akce. Informace je symbolický popis akce.

Hodnotu znalostí lze měřit velikostí přidané hodnoty. Hodnotu informací poznáme až jejich použitím v akci, jako část přidané hodnoty znalostí. Měřit hodnotu informací, tj. kuchařské knihy, je jistě zcela odlišné od měření znalosti skutečného vaření či umění vařit.

Dnes nezáleží na tom, co lidé říkají, ale na tom, co skutečně dělají. Rozdíl mezi akcí a jejím popisem je stále větší, akce mluví sama za sebe. Namísto měření informací se podniky učí měřit akci samotnou, tj. ne to, co spotřebitelé říkají (data, informace, dotazníky), ale co opravdu dělají (akce v různých kontextech)…


Celý text najdete ZDE.

0 komentářů: