Dana Hübelová: Quo vadis, vysokoškolské vzdělání?

pondělí 18. února 2013 ·

Dovolte mi úvodem objasnit motivy vzniku mého příspěvku. Čtrnáctým rokem působím jako vyučující v oblasti vysokoškolského vzdělávání, což mi umožňuje alespoň v tomto omezeném časovém období sledovat vývoj českého školství a především jeho studentů. O některé aspekty současného vysokého školství, které mě trápí a nutí k zamýšlení nad jeho kvalitou, bych se se čtenáři ráda podělila.

Svým příspěvkem nechci hodnotit naši společnost, koncepci školství ani samotné studenty, ale text předkládám jako svoji úvahu z pohledu jednotlivce zapojeného do procesu vzdělávání vysokoškolských studentů.

Pro vývoj celé společnosti současnosti – nejen v České republice – je růst vzdělanosti populace klíčovým faktorem. Vyspělé země světa se nacházejí ve fázi přechodu k postindustriální společnosti, ve které již není podstatná „práce svalů“, která byla nahrazena prací strojů, ale především „práce mozků“, kreativita a schopnost adaptace jedince na změny společenské, ekonomické nebo sociální. Tato kreativita a adaptace jedince by bez dostatečného vzdělání (a vzdělávání) nebyla možná a je podstatná k úspěšnému rozvoji celé společnosti v budoucnosti. Z tohoto důvodu je jistě pozitivním jevem rostoucí trend počtu studentů a absolventů vysokých škol. Růst počtu osob s dokončeným vysokoškolským vzděláním potvrzují i údaje Českého statistického úřadu. Podle sčítání lidu v roce 1991 bylo v české populaci 7,2 % absolventů VŠ, v roce 2001 to bylo již 8,9 % a v posledním sčítání 2011 narostl počet absolventů VŠ na 10,1 %.

Mimo uvedené pozitivum růstu vzdělanostních charakteristik obyvatelstva v České republice přináší množství studentů také svá negativa. Podobně jako rostou počty absolventů VŠ, rostou také počty studentů, což potvrzuje skutečnost, že v některých letech studovalo až 90 % (!) populace z ročníku dané generace. Jistě by bylo možné diskutovat o skutečnosti, že jednotlivé vysoké školy a jejich obory se liší svojí náročností a požadavky nejen u přijímacího řízení, ale také v průběhu studia. Nic to však stále nemění na celkových počtech studentů, kteří se s většími nebo menšími problémy mohou na vysokou školu „dostat“. Při pohledu na statistické rozložení hodnot IQ v celkové populaci, které je znázorněno graficky Gaussovou křivkou (obecně nám takto křivka ukazuje tzv. normální rozdělení pravděpodobnosti), musí být každému patrné, že samotné přijetí na vysokou školu neznamená její bezproblémové absolvování.

Snad jen drobnou připomínku – za průměrné IQ se považuje IQ v rozmezí 90–110 a této hodnoty dosahuje zhruba 50 % populace. Hodnoty nižší než 90 představují podprůměrný výkon, hodnoty vyšší než 110 nadprůměrný výkon. Pokud studuje až 90 % populace daného generačního ročníku, každý si snadno podle Gaussova normálního rozdělení spočítá, jaké je rozložení IQ studentů VŠ.

Růst vzdělanosti obyvatel naší země je bezesporu příznivým ukazatelem. Z pohledu jednotlivce (studenta i učitele) však může tento růst přinášet celou řadu problémů nebo překážek. Tlak společnosti a mnohdy také samotné rodiny na absolventy středních škol je značný a nutí je – aniž by o to někteří až tak stáli – k dalšímu studiu na vysoké škole. Zde pak představy studentů o náročnosti vysokoškolského studia často narážejí na zcela jinou realitu, která může některé dohnat až k psychickým problémům.

Značná část studentů je také nucena současně se studiem si alespoň částečně přivydělávat na finanční režii studia, což je okrádá o čas potřebný jak k průběžné přípravě, tak k přípravě na zkoušky nebo kvalitním zpracování závěrečných prací. Mnozí tak absolvují zkoušky až na více pokusů, jsou nuceni předměty opakovat nebo z nedostatku času prodlužovat studium, což se projevuje až znechucením ze samotného studia.

Ani úspěšné ukončení studia bohužel není v současné době zárukou odpovídajícího pracovního zařazení a uplatnění na trhu práce. Zvláště studenti humanitních oborů mnohdy pracují na zcela jiné pozici, než která by odpovídala jejich vzdělání nebo nemohou vůbec najít zaměstnání. Při pohledu do nabídek Úřadů práce není výrazná poptávka právě po těchto absolventech. Vyvstává tak otázka, zda množství studentů na VŠ není současně pro stát variantou krátkodobého odkladu růstu nezaměstnanosti v naší společnosti.

Také ze strany učitelů není situace mnohdy jednoduchá. Dávno jsou pryč doby, kdy si učitelé vysokých škol mohli pamatovat své studenty jménem a vést je celým průběhem studia jako své budoucí rovnocenné kolegy. V současnosti se počty studentů na celé řadě VŠ a oborů počítají v jednotlivých ročnících na desítky i stovky. Jaký pak může být přístup přednášejícího u zkoušky, pokud se setkával jednou týdně na přednášce s desítkami studentů, se kterými neměl a ani nemohl mít možnost osobní komunikace? Takové množství studentů často zcela znemožňuje například ústní zkoušení, což je podle mého názoru v rozporu se smyslem studia především v humanitních oborech.

Přestože nechci ve studentech vidět anonymní tváře, bohužel systém současného vysokoškolského studia mě k tomu mnohdy nutí. Chtěla bych se svými studenty diskutovat, znát jejich názor a rozvíjet jejich znalosti a dovednosti, které by pak smysluplně uplatnili pro rozvoj celé naší společnosti. V množství studentů, se kterými se prakticky denně setkávám, se však tento, domnívám se, logický požadavek učitele na vysoké škole stává naprostou utopií.

Je skutečností, že české vysoké školství prošlo a prochází celou řadou změn, a to kladných i záporných, a jejich hodnocení určitě nebylo záměrem mého příspěvku. Měli bychom však chápat vzdělání především jako významný stavební prvek naší společnosti v komplexním pohledu do budoucnosti, a proto bychom si měli vzdělání celoživotně vážit, ale současně bychom jím neměli zbytečně mrhat…

PhDr. Dana Hübelová, Ph. D.
Ústav demografie a aplikované statistiky FRRMS, Mendelova univerzita Brno

0 komentářů: