Petr Čornej: Karel IV.

Výčet faktů v učebnicích bývá poněkud povrchní, neboť dostatečně neobjasňuje širší souvislosti, ani nepostihuje osobnost zřejmě nejúspěšnějšího státníka pozdně středověké Evropy. V následujících řádcích budeme pátrat, jaký byl Karel člověk a z jakých pohnutek jeho pamětihodné činy vyrůstaly.

…Na prvním místě je třeba zdůraznit, že slavný Lucemburk byl hluboce zbožný a zároveň neobyčejně vzdělaný muž. Vzdělání vnímal jako hodnotu a zároveň je považoval za předpoklad politické úspěšnosti, podmíněné důsledným respektováním křesťanských principů. Ve 14. století již uměl číst a psát nejeden evropský panovník, Karel se však od nich výrazně lišil. Od dětství, stráveného na francouzském královském dvoře, ho zajímala filozofie, teologie i problematika státu a práva. Jeho zaujetí pro tyto obory nepramenilo pouze z vědomí povinností budoucího panovníka, nýbrž z vnitřní potřeby. Číst učené spisy a debatovat o filozofických a bohoslovných otázkách, mimo jiné s benediktinským opatem Pierrem de Rosieres (budoucím papežem Klimentem VI.), prince Karla vysloveně bavilo.

Ruku v ruce s tímto zaujetím rozvíjel nadaný kralevic, vzdělávaný zkušenými vychovateli a učiteli, i svůj nesporný jazykový talent. Kromě latiny, kulturního jazyka západokřesťanské Evropy, ovládal aktivně francouzštinu a češtinu, po odchodu z Paříže zvládl v Lucembursku němčinu a po více než dvouletém pobytu v Toskánsku a Lombardii také italštinu. Ještě v pokročilém věku při návštěvě Francie v lednu 1378 udivoval pohotovým tlumočením právnických textů z francouzštiny do němčiny. Na jazykovou průpravu kladl důraz rovněž při výchově svých dětí, zvláště synů. O Václavovi (IV.) je známo, že byl minimálně trilingvní (uměl latinsky, německy a česky), Zikmund pak v dospělosti hovořil ještě více jazyky, mimo jiné polsky a maďarsky. Karel tak s přibližně stoletým předstihem naznačil směr vzdělávání panovnických potomků, kteří museli plynně ovládat několik řečí…

…Historikové, kteří se životem a působením Karla IV. podrobně zabývali, se nedokázali shodnout na jeho lidském profilu. Část badatelů ho pokládá za vysoce inteligentního, leč pragmatického, cynického a vychytralého politika, téměř machiavellistického ražení. Jiní v něm zase vidí duchovně orientovaného muže, který svůj život i skutky podřizoval nejvyšším ideálům v souladu s názory svého oblíbeného myslitele sv. Augustina. Možná nejblíže pravdě mají vědci vycházející přímo z Karlových textů a ze znalosti jeho osobních vztahů.

Sám panovník se vyjádřil v listu slavnému italskému básníku Francescu Petrarkovi jasně: „Nemáte ponětí, jak obludné je vládnout!“ Poskytl tak přesvědčivý důkaz, že sám dobře vnímal podstatě neslučitelnou, leč nerozdělitelnou dvojroli, kterou musel přijmout – státnickou a soukromou. I jako šestkrát korunovaný vládce (král český, král italský, král burgundský, dvakrát římský král a jedenkrát císař) se obklopoval schopnými důvěrníky a rádci, k nimž měl blízko, s nimiž se cítil dobře a kteří mu pomáhali snášet jeho úděl. Vybíral si je podle schopností a charakteru…

Celý text s obrazovým doprovodem najdete ZDE.