Václav Trojan: Je třeba vyplout na moře, či jen odstranit balast?

Stalo se poslední dobou velice módní strefovat se do veřejného, zejména základního školství a pojmenovávat, co všechno nezvládá a neumí. Nepřipravuje děti do života, nerealizuje ty pravé (nejraději cool) aktivity, neumí děti zaujmout, a dokonce po nich občas také něco chce. Mnohdy je to jistě pravda, však v převážné většině otrávené šípy nepřinášejí ani náznak řešení.

…Fandím inovacím ve škole a bedlivě sleduji trendy nejen zvenčí, ale častými a důkladnými návštěvami ve školách, při rozhovorech s řediteli, učiteli, dětmi i rodiči. Jednou ze základních zásad správného řízení změny je to, že se nesmí (pokud to skutečně není pravda) u stávajícího týmu vytvořit pocit, že jeho dosavadní práce byla špatná či neúspěšná.

Zaujala mne v těchto dnech deklarovaná myšlenka, že je třeba podporovat veřejné školství, aby nedocházelo k dalšímu štěpení systému. Pokud to autoři tohoto prohlášení opravdu myslí vážně, a já jim moc fandím, budou pochopitelně muset také říci, jak ta podpora má vypadat a co by bylo potřeba udělat. České školy odrážejí situaci ve společnosti. Mnoho bylo napsáno o selektivitě, o vzdalování jednotlivých skupin obyvatelstva od sebe, o odcizování lidí navzájem, proto podpora škol bude potřebovat mnohem širší kontext…

…Čím to je, že musíme znovu a znovu objevovat a přemýšlet o tom, zdali cestou přes oceán objevíme novou cestu do Indie, jako to udělal před několika staletími Kolumbus? Snad ne proto, že bychom byli tak sklerotičtí, pohodlní či přímo líní. Jsem přesvědčen o tom, že základním faktorem (ano, viníkem) je postupné přidávání balastu, který nenápadně, leč vytrvale doléhá na české školy. Balast v podobě nesmyslné byrokracie, protichůdných požadavků ze všech stran, mediálních masáží od lidí, jejichž jediným smyslem je hledání černých míst ve školách a podpora rodičovské nespokojenosti (bohužel to není pouze skutečnost sociálních sítí). Knížecí rady ředitele spíše naježí a odradí. Budeme-li totiž hovořit o podpoře veřejných škol, musíme začít od toho, co už nyní dělají. Často je za nimi vidět moderní vynikající práce, která se ovšem povrchnímu pozorovateli může zdát běžná a obyčejná. Leč soubor neustále se opakujících změn a inovací nemusí být pro žáky a školy samotné to nejlepší řešení, některé změny je nutno usadit, zažít a s časovým odstupem reflektovat…

…O podpoře škol uvnitř toho bylo již napsáno mnoho – odstranění byrokracie, uvolnění rukou řediteli, jiný systém financování, dostatek připravených absolventů učitelství, pravidla pro zřizovatele, omezení stížností. Školy a jejich ředitelé ovšem potřebují podporu systémovou, společenskou i mediální. Přál bych si totiž, aby kterýkoli rodič chtěl zapsat dítě do základní školy nejbližší bydlišti dítěte, protože té škole a jejím učitelům věří. Na cestě k rozdělování dětí podle nejrůznějších měřítek jsme zašli příliš daleko a je třeba se vracet zpět. A nebát si přiznat výhody, ač jednotlivce nepotěší.

Škola je bez přehánění posledním místem, které umožňuje společný život dětí z různých sociálních skupin, různého nadání, různých osudů i předpokladů. Je nezbytné, aby tomu bylo i v budoucnosti, která bude očekávatelně složitá a nejistá…

…Ovšem píchnutí na závěr mého rozjímání. Podle Slovníku cizích slov je jedním z významů slova balast „zatížení u lodi nebo letadel na vyrovnání váhy nebo těžiště“. Je proto namístě klást otázku, co budeme tím balastem chápat, co je skutečně nepotřebné, a co by naopak mělo u správné školy zůstat. Možná právě pro to vyrovnávání těžiště, neboť škola bez ukotvení, bez pravidel, bez koncepce ovlivňovaná módními vlnami a krátkodobými přáními tím pevným bodem v tekuté společnosti nebude.

Celý text si můžete přečíst ZDE.