Ondřej Šteffl: Podle sebe soudím všechny

čtvrtek 26. října 2017 ·

Každý to ví, lidé jsou prostě různí. Různě přemýšlejí, různě vnímají, mají různé zkušenosti, různě se učí, různě jednají. Každý to ví. Jsou ale místa, kde se s růzností lidí počítá méně, než by mělo, a někdy vůbec ne. Patří mezi ně často i škola a výchova dětí.

„Rád se držím toho, co se mi osvědčilo, a myslím si, že přesně tohle potřebují i děti. Proto od nich očekávám, že budou pracovat podle naučených postupů. Vadí mi ti žáci, kteří se nedrží zadání a polemizují se mnou o tom, že by to přece šlo udělat ještě jinak,“ říká jeden učitel.

„Mně vyhovuje, když mě nikdo nesvazuje a mohu si věci dělat po svém. Ve výuce proto očekávám, že žáci budou rozvíjet svou tvořivost, a vadí mi, když nechápou, co po nich chci, a v průběhu práce se pořád ptají, jestli to dělají dobře,“ říká jiný učitel.

Lidská rozmanitost je veliká a nepřehledná. Chci zde vysvětlit, jak se rozmanitost lidí – zejména učitelů a i dětí – projevuje ve vzdělávání a školství. Hlavně chci ukázat, k jakým neblahým důsledkům vede to, když tuhle rozmanitost ignorujeme. A že právě to je příčina nejen řady systémových problémů ve školství, ale také každodenních problémů dětí i učitelů a nakonec i rodičů.

Pro ilustraci jsem zvolil, a hodně zjednodušil, část typologie MBTI (Myers-Briggs Type Indicator). Vybral jsem si jí proto, že vznikla a v mnoha zemích se používá a osvědčuje právě ve vzdělávání. Rozlišuje čtyři základní nátury (někdy též temperamenty): hráče, strážce, idealisty a racionály. (Viz rámečky v článku na blogu!) Samozřejmě že nátura je pouhá konstrukce, nikdo není zcela vyhraněný, v různých situacích se může projevovat různě. Nátura také neodráží schopnosti jedince, jeho inteligenci, vzdělání, zájmy, vůli, morálku; stejnou náturu může mít ďábel i anděl.

Pro každou náturu jsou typické určité dovednosti a postoje, které jsou pro život v společnosti důležité a u kterých je dobré, když si je osvojí i ostatní nátury. Například bychom měli všichni usilovat o schopnost empatie (která je přirozená pro idealisty a slabá u racionálů), být schopni poradit si v nečekaných situacích (což nedělá problém hráčům), hledat možnosti zlepšení a pokroku (což umějí racionálové, ale není to silná stránka strážců) a mít v životě řád a být spolehliví a realističtí (tedy silné stránky strážců, ale slabší u racionálů) atd.

Vraťme se k příkladům ze začátku. První učitel se nejen chová jako typický strážce, ale navíc předpokládá, že i jeho žáci jsou strážci. Pokládá za samozřejmé, že všichni budou plnit jím zadané úkoly. To ale bez problémů udělá jen žák strážce. Žák hráč sice možná úkol plnit začne, ale nejspíš trochu jiný, než učitel zadal a úkol nedokončí, když ho přestane bavit. Žák racionál se do úkolu stěží pustí, pokud nebude znát jeho smysl (proč to mám dělat?) a žák idealista úkol rád vykoná, hlavně tehdy, pokud má s učitelem dobré osobní vztahy.


Učitelé jsou většinou strážci

V dospělé populaci tvoří strážci asi 38%. Kolik je jich mezi dětmi, není zcela jasné, jejich nátura nemusí být ještě upevněná a zřetelná. Odhaduje se ale, že mezi učiteli je strážců kolem 75 %. Jak by také ne, když vlastně, škola jako instituce je také strážce – jen si znova přečtete popisy té nátury v rámečku.

Například debata o povinné maturitě z matematiky či povinných přijímacích zkouškách: Většina učitelů (strážci), a jistě i mnoho dalších lidí včetně mnohých politiků, zastává názor, že nastavení laťky a povinnost ji překonat přiměje žáky k tomu, aby se více učili, a tedy že budou díky tomu víc umět.

Ano, tak to bude fungovat, ovšem jen u žáků s náturou strážci, což je menšina. U ostatních fungovat nebude a bude to mít řadu vedlejších negativních efektů. Vnější motivace na jiné nátury než strážce platí málo, pokud vůbec. Matematika se pro ně stane ztrátou času a nakonec se naučí méně – spíše se jim matematika znechutí. Když ve vzdělávání lidé hledají jednotné řešení pro všechny, aniž by brali ohled na různost nátur, nemůže z toho vzejít nic dobrého.

Podobně nesmyslnou debatu vedeme už dlouho o řadě dalších otázek ve vzdělávání: o tom, jak moc je „škodlivý“ dril a kolik ho ve škole má být; zda je nutné, aby žáci chápali smysl toho, co se učí (strážci to nevyžadují, pro racionály je to nezbytnost); o tom, do jaké míry dětem vyhovuje pevný řád (strážcům rozhodně, pro hráče je zdrcující); jaký je význam osobnosti učitele (velký pro idealisty), autority (velká pro strážce); jak řešit šikanu; proč některé děti rychle ztrácejí o školu zájem; proč se děti ve škole nudí, co s tím a je to vůbec problém; mají být domácí úkoly atd.

Většinou v takových debatách vycházíme především ze své nátury a téměř všichni nedostatečně reflektujeme, pokud vůbec, že děti jsou různé, mají různou náturu, budou reagovat různě a pro jejich učení jsou optimální různé podmínky…

…Aby nedošlo k mýlce, úkolem školy není přizpůsobovat se náturám dětí. Je velmi užitečné, když se děti hráči nebo racionálové naučí chovat tak, aby na ně bylo spolehnutí, plánovat, dodržovat termíny a chodit včas. Je to pro ně obtížné, mnohem obtížnější, než si strážci obvykle myslí, ale v životě se to hodí. Podobně je dobré, když se děti strážci učí objevovat a zvládat změny a neodmítat novinky, i když je to pro jejich náturu mnohem obtížnější než pro racionály. Právě proto, že v tradiční škole tak moc převažují formy výuky vyhovující strážcům, je Hejného metoda tak cenná – pro děti všech nátur. A pro strážce je nejcennější.

Důležité ovšem je vyjasnit si, že školská politika, všechna opatření a plošné zásahy ve školství dopadnou na všechny děti, tedy děti v principu velmi, velmi různé, a mj. i děti všech nátur. Ne nadarmo je ve školském zákoně napsáno: § 2 (1) Vzdělávání je založeno na zásadách b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce. Velký problém školství a vzdělávání netkví v tom, že lidé jsou různí, ale v tom, že tuhle různost ignorujeme.


Ve školství vládnou strážci

Všichni dospělí lidé mají se školou svojí vlastní mnohaletou zkušenost, většinou osmnáctiletou (!) – učitelé dokonce často celoživotní. Je to zkušenost dlouhá a hluboká. A tak mnozí věří, že je i obecná. Není! Stejně jako každá jiná zkušenost je i tato jen naše osobní. A to, co každému z nás z celé dlouhé školní reality zůstalo, je transformováno právě naší osobností, a mj. i naší náturou.

To, co si ze školy odnášíme, naše znalosti, zkušenosti i představy o správném či možném fungování školy jsou velmi, velmi různé. Navíc většinou už dost staré. Bohužel je zcela běžné zobecňovat singulární osobní zkušenosti na všechny dnešní děti, žáky či studenty, na všechny školy, ba i na celé školství. Dopouštějí se ho nejen rodiče, učitelé, úředníci, redaktoři, ředitelé škol a zaměstnavatelé, ale prakticky všichni, kdo se k otázkám vzdělávání vyjadřují či o něm dokonce rozhodují – poslance, ministry či prezidenty nevyjímaje…


Stabilní škola v rychlém světě

…Škola jako instituce je strážce stability, tradice a platných pravidel. Tak to bylo žádoucí a správné ve světě relativně stálých pravidel a relativně pomalých změn předminulého i části minulého století. Naprostá většina učitelů je také nátury strážce. V rychle se měnícím světě dvacátého prvního století ovšem po kvalitách nátury strážce klesá poptávka. Stačí se podívat do požadavků zaměstnavatelů, ať už jde o jejich průzkumy či třeba jen o inzeráty.

Ve studii Světového ekonomického fóra (WEF) je mezi dovednostmi pro 21. století uvedeno kritické myšlení, kreativita, komunikace, spolupráce, ale také zvídavost, iniciativa a adaptabilita. Svět bude potřebovat lidi, kteří se umějí a chtějí učit a zvládat nové věci, lidi kreativní a podnikavé, kteří budou přicházet s novými nápady a inovacemi. A nejde jen o poptávku trhu práce, ale i „poptávku“ běžného života. Od konce minulého století začíná být nátura strážci čím dál víc považována za nemoderní a „out“. Naopak „in“ je chovat se uvolněně (hráči), roste poptávka po inovátorech (racionálové) i schopnosti empatie, spolupráce a vedení lidí (idealisté).

Postupné oslabování řádu, společenských norem a morálních hodnot má ovšem i řadu velmi negativních důsledků jako např. rozpad rodin, rozmach individualismu, nezodpovědnost, mravní relativismus atd. O náturu strážci sice teď možná klesá zájem, ale o její důležitosti není pochyb.

Stejně jako evoluce nikdy nevrátí vyhynulé dinosaury, tak svět už nikdy nebude vypadat jako dřív. Vývoj světa a společnosti nelze zastavit, natož obrátit, i když často nevede k lepšímu. Už se sem hrne společnost 4.0, s umělou inteligencí, s roboty, s autonomními auty, se sdílenou ekonomikou, virtuální realitou, změněnými vztahy mezi lidmi. Dobře se v ní bude žít lidem, kteří se naučí spolupracovat, komunikovat, budou zvídaví, vytrvalí, kreativní, lidem, kteří se umějí a chtějí učit, lidem empatickým a laskavým.

Jistěže existuje řada progresivních škol orientovaných do budoucnosti, které podporují děti všech nátur, sám takové zakládám. Škola jako instituce si ovšem zatím neví moc rady ani se současností a budoucí vývoj či společnost 4.0 nevzala na vědomí. Jako tradiční stabilní instituce se mění příliš pomalu. Je pořád nastavena hlavně podle nátury strážce a podporuje výchovu strážců. Na rostoucí poptávku po rozvoji kvalit jiných nátur reaguje málo. A tak škola nedělá to, co po ní vývoj společnosti žádá. Tak ovšem bohužel ztrácí ve společnosti vliv a vážnost. Bez vážnosti ale jen těžko může dělat dobře to, co dělala dřív: být strážce pravidel, řádu a zodpovědnosti. Škola by se potřebovala změnit. Jenže škola je nátury strážce, a tahle nátura změny ráda nemá; je přece strážce tradice a stability.

A to je ta potíž.


Celý text s popisy typů si můžete přečíst ZDE.

0 komentářů: