Příběh druhý: Dělat dobře svoji práci

pátek 2. listopadu 2018 ·

Další příběh ze života – jak dopadl učitel, který se pokusil učit jinak.

Zdroj: Nechte nás sakra učit dobře


Jsem učitel, 45 let. Učím dějepis a němčinu na gymnáziu na maloměstě. Moje výuka dějepisu spočívala v tom, že jsem se snažil nutnou a zásadní historickou faktografii obohatit. Chtěl jsem žáky trochu do dějin ponořit, pokoušel jsem se o to, aby skrze emoce prožívali dilemata historických postav a zaujmout je pomocí historických příběhů, které jsem se snažil vykládat napínavě a dramaticky. Stávalo se, že mi žáci viseli na rtech a já vždy s určitým potěšením svůj výklad přerušil a přešel do – z mého pohledu – vědecké roviny, když jsem zavelel otevřít sešity a zapsat všechnu důležitou faktografii. Třeba přiznat, že té faktografie bylo hodně, ale v té době jsem to považoval za správné, protože jsem se stylizoval do role tzv. náročného učitele.

„Pane učiteli, proč si toho musíme tolik psát? Proč nám radši více nevyprávíte?“ ptali se často žáci, když už je bolely ruce z psaní.
„Dějiny nejsou jenom příběhy, dějepis je věda, kterou musíte znát,“ odpovídal jsem nekompromisně a dále diktoval.
„A proč pane učiteli?“
„Abyste se z historie poučili! Kdo nezná svou historii, je nucen si ji zopakovat,“ s chutí jsem využíval profláklé citáty a žáci sklapli, protože jsem měl, jako jeden z mála chlapů na gymnáziu, určitou přirozenou autoritu, na které jsem si dost zakládal. Měl jsem na škole dobrou pověst a myslel jsem si, že jsem skvělý učitel.

Můj pohled na sebe jako pedagoga však prošel radikální proměnou. Co čert nechtěl, stalo se, že mi selhalo zdraví a já trčel půl roku v nemocnici. Rozhodl jsem se využít volný čas sebevzděláváním. Uvědomil jsem si, že pořád kážu žákům o vzdělání, ale moje vzdělávání se smrsklo na několik málo seminářů o bezpečnosti práce či školním právu. Začetl jsem se do různých pedagogických knížek, zhlédl celou řadu přednášek a rozhovorů o vzdělávání na Youtube, procházel různé webové stránky a prošel jsem docela silným šokem. Tak trochu jsem si uvědomil, že jsem vlastně většinu života asi učil poněkud blbě. A asi i jsem učil i trochu proti školskému zákonu, protože když jsem si poprvé podrobněji pročítal dokumenty takzvaného Rámcového vzdělávacího programu, zjistil jsem, že „předepsané učivo k zapamatování“ vlastně už vůbec neexistuje.

Teď když to píšu, tak to působí, jako že jsem dosáhl náhlého osvícení, ale byl to delší – a trochu bolestný – proces, kdy jsem se musel vyrovnávat se svým egem. Nakonec jsem zjistil, že je prostě blbost, abychom chtěli po žácích takové množství odborné faktografie, když pro život a pro opravdu hluboké myšlení je třeba něco úplně jiného.

Vzpomněl jsem si na každodenní situace suplování:
„Já jdu za tebe suplovat fyziku / matematiku / dějepis, ale je to pro mě absolutní španělská vesnice – doufám, že máš pro mě přípravy.“
„Jasně, nemůžeme všichni umět všechno.“
Ale po žácích to chceme? Proč je na každý předmět specializovaný učitel, když žáci musí umět všechno? Jak to, že učitel dějepisář nechce učit matematiku, když středním vzděláním prošel a měl by to všechno umět?

Pln elánu jsem se vrátil do školy rozhodnut, nacpaný Pettym, waldorfskými příručkami, moderní didaktikou, daltonskými přístupy atd. učit – velice zjednodušeně – především myšlenkové nástroje namísto odborné faktografie k zapamatování. V kabinetě jsem vyhrabal řadu DVD Ústavu pro studium totalitních režimů (kdo ví, kde se tam vzaly, nikdo na ně nikdy nesáhl) a začal učit jinak.

Psaní do sešitu nahradila práce žáků na jednotlivých úkolech a zadáních a moje dramatické vyprávění bylo nahrazeno diskuzí a aktivitou samotných žáků. Mluvili více oni než já. Namísto učebnice multimédia, oproti poslání sekerky z pravěku po třídě tvorba vlastních projektů.
Reakcí žáků bylo masivní nadšení, až mě to překvapilo.

Pokusil jsem se popsat, co dělám, svým dvěma kolegyním dějepisářkám. Tvrdě jsem nepochodil – dlouho jsem se jim to snažil vysvětlit, ale nedokázaly přijmout, že cílem výuky nemá být „vědět učivo, které je napsáno v sešitě či učebnici.“ Trochu jsme se porafali.

Zanedlouho si mě zavolal ředitel.
„Podívej, jsem rád, že ses uzdravil a my všichni ve vedení oceňujeme, žes přišel s určitými alternativními trendy,“ začal ředitel, „na druhé straně si myslíme, že by ses měl trochu zkrotit.“
„Proč?“
Ředitel si povzdechl.
„Jde o to, že ty žáky neučíš to, co mají umět na maturitu.“
„Ano, poslal jsem ti přece návrh změny maturity, aby…“
„Maturitu měnit nebudeme, nezlob se. Bavil jsem se s kolegyněmi a byl jsi prý přehlasován v předmětové komisi. Přesto pořád pokračuješ v tom neučení toho, co máš.“
„Hele, když se podíváš do RVP, vždyť jsem ti psal mailem…“
„Asi takhle: máme tady určitý zavedený systém, co žáci mají umět v jednotlivých ročnících, zhruba to odpovídá těm učebnicím, které psali daleko větší odborníci na dějepis, než jsi ty. Po tobě se chce, abys dělal dobře svoji práci – jako jsi to přece dělal celou dobu.“

Rozhovor mě vykolejil. V hodinách jsem však pokračoval podle výstupů z RVP. Před koncem školního roku si mě opět zavolali.
„Víš, usoudili jsme, že by bylo lepší, kdyby sis od příštího roku vzal hlavně ty němčiny. Dějepis převezmou kolegyně,“ začal ředitel.
„Nemají ty zápisy v sešitech, že?“ začal jsem pěnit.
„Ano. Prostě neděláš dobře svoji práci,“ pokrčil rameny ředitel.

Vybuchl jsem. Nedokázal jsem udržet nervy na uzdě. Už toho bylo na mě moc, před nějakou dobou se mi začala vracet nemoc a v ten okamžik jsem ředitele poslal někam, zařval svým nejsilnějším autoritativním hlasem, že dávám výpověď a třískl dveřmi. Doma jsem se rozklepal jako osika stresem.

0 komentářů: