Druhé aktualizované vydání zajímavé knihy obsahuje také kapitolu, která líčí vývoj polistopadového českého školství. Můžeme se s ní ohlédnout.
Zdroj: Tomáš Feřtek – Co je nového ve vzdělávání (2. vydání, Nová beseda 2019, str. 89–92)
Prvních deset let po roce 1990 byla většina opatření víceméně chaotická. Změnil se systém financování, začalo se školám platit na hlavu každého žáka, stát povolil zřizování soukromých a nestátních škol. Nevzniklo jich nijak závratné množství. Po třiceti letech od změny režimu je ze zhruba 4 200 základních škol 240 nestátních, z 1 308 středních zřizují soukromníci, církve nebo obecně prospěšné společnosti 331 škol – od gymnázií po odborná učiliště. U základních škol je v posledních letech patrný silný růst, u středních škol naopak mírný pokles počtu nově zakládaných škol.
Další změny? Stát povolil nové učebnice, už netrval na jednotných osnovách, později se staly zřizovateli škol ne školské úřady, tedy detašované složky ministerstva, ale kraje (střední školy) a obce (základní školy). Stát uvolňoval systém, ale státní dozor nenahrazoval podporou a dopomocí těm, kteří to potřebovali. Liberalizace nebyla v principu špatný krok, ale problém byl, že po ní nic nenásledovalo. Návod a pomoc, jak učit v nových podmínkách, aby to děti bavilo? Nic. Jak se vyrovnat s měnící se mentalitou dětí a rodičů? Nic. Jak se vyrovnat se stále jasnější ztrátou monopolu na vzdělávání a informace? Nic. V prvních deseti, patnácti letech vlastně všechny inovativní programy vznikly mimo státní instituce a do školství je přinesly učitelské iniciativy a neziskové organizace. A dosah jejich působení byl jen omezený.
Velmi podobně se stát zachoval po spuštění reformy. Ta dala školám a učitelům, kteří chtěli dělat věci po svém, mnoho prostoru. Někteří ho uměli využít, ale po deseti letech od spuštění reformy to bude těžko víc než deset procent škol. Přesné statistiky neexistují. Ti ostatní učitelé si v novém systému připadli a připadají ztracení a žádné podpory ze strany státu se nedočkali. Přitom nárazy vnějšího světa jsou rok od roku silnější.
Z této atmosféry ohrožení, uvláčení nevyhovujícími podmínkami, nízkými platy a nulovou podporou, vznikla mezi učiteli a částí veřejnosti touha po návratu do časů jasných příkazů a omezené odpovědnosti. Jejím projevem jsou snahy zavést znova tvrdá pravidla, státní přijímačky, centralizovanou státní maturitu, nějaké jasné síto, které odstraní ze škol ty žáky, s nimiž si učitelé nevědí rady. Proto se u nás tak zabydlela tvrzení, že máme příliš mnoho maturantů, příliš mnoho vysokoškoláků a málo přísnosti, byť z hlediska čísel to pravda není (1). V celé populaci je z historických důvodů a silné průmyslové tradice stále velká převaha vyučených. Vysokoškoláků i maturantů máme výrazně méně než třeba Francie, Británie či Jižní Korea. A i v populačních ročnících nepřesahuje počet studujících v Evropě obvyklá čísla.
Patnáct let připravované zavedení státní maturity (poprvé v roce 2011) skončilo zklamáním. Po deseti letech existence maturita jakž takž funguje, ale rozhodně sama o sobě žádné zlepšení vzdělávání, které si od ní veřejnost slibovala, nepřinesla. Propadne u ní každé jaro pětina až čtvrtina studentů, ale dnes už i zástupci této selekce netvrdí, že tudy vede cesta k zlepšení vzdělanosti. Rozhodně ještě ale není samozřejmé poznání, že vzdělání není tím lepší, čím větší počet „průměrných“ se nám z něj podaří vyloučit a odklonit mimo maturitní studium.
Podobně rozpačité jsou výsledky zavedení jednotných přijímacích zkoušek na střední školy. Od nich si především zástupci průmyslu slibovali, že zamezí odchodu části absolventů základních škol na maturitní studium, aby se více žáků věnovalo technickým a manuálním profesím. Zavedení jednotných přijímaček formou testů z matematiky a češtiny v roce 2017 ale rozložení zájemců o maturitní a nematuritní studium prakticky nezměnilo. Faktickým důvodem kritického nedostatku pracovníků nejen v manuálních oborech totiž není ani tak nezájem o techniku a upřednostňování humanitních oborů, což je téma často zdůrazňované zástupci průmyslu, jako spíš dramatický pokles počtu žáků v populačním ročníku, který nastupuje do prvních tříd, ze 200 000 v roce 1990 na 108 000 v roce 2019, přičemž v dlouhodobém výhledu nás žádný zásadní nárůst nečeká.
O něco úspěšnější, i když také mnohem dramatičtěji diskutované, bylo zavedení nového financování společného vzdělávání. K tomu došlo v září 2016 a ve veřejné debatě se objevovalo jako „zavedení povinné inkluze“. I to je nepřesné, povinnost běžných základních škol přijmout i dítě s handicapem, pokud o to rodič požádá, je v zákoně už od roku 2004, nově se měnil způsob financování tak, aby opravdu každá škola, která takové dítě přijme, měla nárok na finanční podporu a případně asistenta. Debata okolo této změny byla a stále je dramatická, svůj zásadní nesouhlas zpočátku vyjadřovala i velká část pedagogické veřejnosti, a to přesto, že se ani v nejmenším nepotvrdily obavy z příchodu desetitisíců nevzdělavatelných žáků ze speciálních a praktických škol, kteří rozvrátí výuku. Ve skutečnosti v celém systému přešlo z jednoho do druhého typu škol jen několik set žáků, více jich ale nastupuje do prvních ročníků.
Změna společného vzdělávání proběhla v zásadě poklidně a je provázena spíše praktickými organizačními problémy a omezenými zdroji na financování podpory učitelské práce, ale pořád jde o velmi citlivé téma. Ve školách chybí jak kvalifikovaní asistenti, tak speciální pedagogové a školní psychologové a učitelé mají pocit, že i v tomto případě je stát nechal bez pomoci. Ukazuje se, že právě v tomto směru – ochotě přiznat každému dítěti právo na podporu v běžné škole, byť se v nějakém parametru vymyká normě – se česká veřejnost nejvíce liší od toho, co je běžné v západní části Evropy.
Jak tedy dopadlo třicet let změn a jedna velká reforma? Rozpačitá politika státu, střídání ministrů a ministryň školství, kteří ve funkci v průměru vydrží zhruba rok a půl, změna koncepcí a záměrů s každým novým politikem ve funkci. Vzdělávací systém se fakticky rozpadl na jednotlivé školy, někdy dokonce na jednotlivé třídy a každá se snaží sama dospět ke svému cíli. Několik tisíc pionýrů vzdělávání pádluje svoji kánoi (2).
_________________________
(1) Použijeme-li nejobvyklejší ukazatel, tedy podíl aktuálně studujících k počtu všech obyvatel ve věku obvyklém pro studium daného stupně školy, pak se v počtu studujících vysokoškoláků blížíme průměru EU. Naopak poměrně nízký je celkový počet lidí s vysokoškolským vzděláním. Podle údajů EAG 2019 je v ČR podíl vysokoškoláků 24 %. Průměr v EU je 35 %. Průměr OECD 38 %. Pokud jde o podíl maturantů, i tam se průměru EU teprve blížíme.
(2) Měřeno výsledky PISA jsou některé regiony ČR (Praha, Liberecký kraj) na úrovni vyspělých zemí jako Británie či Francie, jiné (Karlovarský či Ústecký kraj) jsou na úrovni Malajsie či Bulharska. Jde o konkrétní doklad faktického rozpadu vzdělávacího systému. Podrobněji ve zprávě nadačního fondu Eduzměna: Analýza výzev vzdělávání v ČR. Dostupné na www.eduzmena.cz [cit. 12. 9. 2019]
Tomáš Feřtek: Třicet let a jedna velká reforma
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (75)
- dětská literatura (22)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (35)
- informační technologie (186)
- inovativní vzdělávání (148)
- názory (19)
- NÚV (1)
- odborná literatura (639)
- pedagogické asociace (96)
- pozvánky (3)
- PR článek (1)
- profese učitele (386)
- projekty (21)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (165)
- školství v regionech (95)
- školství v zahraničí (66)
- výchova (213)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (324)
- výzkum a hodnocení (529)
- vzdělávací politika (760)
- zajímavé tipy (656)
- zaujalo nás (829)
Archiv
- ► 2024 (245)
- ► 2023 (337)
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ▼ 2019 (311)
- ► 2018 (302)
0 komentářů:
Okomentovat