Jana Hrubá: Co mě napadalo na tiskové konferenci UK

Jak asi čtenáři vědí, hodně pamatuji. Učitelských aktivit usilujících o změny ve vzdělávání se účastním od roku 1990. Snad si tedy mohu dovolit přičinit pár poznámek.

Okamžitě mě napadlo „Konečně!“ A vzápětí: „Proč až nyní?“ Pokud se dobře pamatuji, takto oficiálně a proklamativně se naše nejstarší univerzita (ani kterákoli jiná) jako instituce k úsilí o systematické zlepšování vzdělávacích aktivit a posilování moderních pedagogických přístupů zatím nepřihlásila.

Ne že by se neúčastnili jednotliví příslušníci akademické obce – hráli ve formulování představ o budoucnosti vzdělávání velmi významnou roli. Ale tíhu pokusů o realizaci nových myšlenek nesli od počátku především učitelé z praxe. Teprve postupně tyto ideje prosakovaly do vzdělávacích institucí a oficiálních dokumentů ministerstva (hodně pod vlivem evropských a světových trendů) a často zůstávaly na papíře. Jednotlivci, byť zapálení a nadšení, nemohou systém změnit. Proto často vyhoří. Musí se to opravdu odehrávat oficiálně, společně a koordinovaně a velmi důležitou roli hraje vysvětlování záměrů odborníků učitelům, rodičům, politikům i ostatní veřejnosti.

Proto oceňuji jako důležité cíle think tanku iniciovat a moderovat diskusi a vysvětlovat veřejnosti, co je to kvalita vzdělávání a jak ho proměnit. Čím více známých a uznávaných osobností s těmito myšlenkami se objeví v médiích, tím lépe. Je však potřeba také přesvědčovat učitele a hlavně je na moderní výuku včetně zvládání ICT a navazování dobrých vztahů s žáky, studenty a rodiči, připravovat na fakultách. Tady mají univerzity velké pole působnosti (a velké dluhy). Především učitel (s podporou svého dobrého ředitele) je ten, kdo může školu a výuku skutečně změnit. Musí být ale připraven, dostat dobré podmínky a nesmí zůstat sám. Statut pokusného ověřování ve školském zákonu stále chybí. Slibovaná záštita univerzity by věci velmi prospěla.

V novém tink tanku mi proto chybí aspoň jeden či dva učitelé z praxe, kteří o své výuce již dávno přemýšlejí a zkoušejí nové přístupy. Mnozí publikují a je tedy z čeho vybírat. Zastoupení také nemají odborné školy, jejichž problémy jsou hluboké a specifické. Veřejné i odborné diskuse by se neměly vyhýbat odlišným názorům a měly by hledat společné průniky a východiska. Škoda, že se taková dlouhodobá, otevřená a odborně moderovaná diskuse neodehrávala během uplynulých 30 let – mohli jsme být mnohem dál.

Forma popularizace témat, vysvětlování záměrů a souvislostí a uvádění příkladů dobré praxe musí být srozumitelná i laikům – akademický jazyk odborných periodik k tomu opravdu není vhodný. Tady by se hodila spolupráce think tanku s osvědčenými publicisty se zaměřením na vzdělávání, kterých už je dnes naštěstí řada. Přitažlivě a poučeně psát už dovedou i mnozí učitelé, což se nám v začátcích příliš nedařilo.

Na tiskové konferenci několikrát zazněla slova jako „propojení“, „v synergii“, „společně“. A to je klíč: Jedině společnými silami můžeme vzdělávání změnit.

A ještě poznámka pod čarou: Univerzita by měla pro pedagogické fakulty vytvořit zvláštní status. Jejich hlavním posláním je připravovat dobré učitele a nikoli „produkovat“ vědu a projekty.