Robert Čapek: Velké téma

sobota 12. prosince 2020 ·

Jedna z kapitol knihy Uč jako umělec. Tato nevelká kapitola bude o pedagogickém přístupu učení velkým tématům. 


Už jsem výše popisoval typ učitele, který nám přede dveřmi třídy na otázku „Co jdeš učit?“ odpoví: „Přemyslovce.“ Hlava učitelů je prostě zaměřená příliš „učivově“. To potom vede k předávání pouhých poznatků a dat, namísto nabídky smysluplné práce. Správně by totiž učitelé neměli učit „vedlejší věty“, stejně jako instalatér nepřijde pouze „utáhnout šrouby“. 


To, co by měl učitel žáky učit, je velké téma


Každé takové velké téma si zaslouží velkorysý přístup. Pokud učitel učí v zeměpise Afriku, nezajímá ho (a ani jeho žáky) pouze geografický aspekt. Učit jen řeky, pohoří, státy, zemědělství… Proč? Jestliže pedagog chce – a to by měl – prezentovat tento kontinent v celistvém pohledu, musí při vzdělávacích aktivitách využít i jiné obory: biologii, ekologii, historii, antropologii, sociologii a mnohé další. Představuje kulturní i přírodní artefakty, primární prameny, buduje pohled na tento kontinent jako ojedinělou a exkluzivní cestu svých žáků. 


Možná si nyní někdo říká: co je špatného na tom, učit například zmíněné řeky? Vůbec nic! Je to ohromně zajímavé – pokud výuku uděláme zajímavou pro naše žáky! Principem velkého tématu se nám to určitě podaří. Srovnáme různé řeky po celém světě, seznámíme se s biotopem české řeky, zaujme nás chemické složení, upoutají nás ekologické problémy, rybolov, vodácký sport, budeme o řece skládat verše a malovat její soutok. Jako třída můžeme na březích řeky rýžovat nugety, hledat perlorodky anebo brigádou přispět k její čistotě. Pak do ní žertem hodíme i našeho učitele a zažijeme tak dramatizaci komiksu Swamp Thing (Bažináč).


„Dobře,“ namítla jedna kolegyně. „Ale jak mám tohle napasovat na vedlejší věty? V zeměpise nebo dějepise je to lehké.“ To sice není, ale je to ta nejlepší cesta. A v českém jazyce? Řekněme, že jedno z velkých témat by mohlo znít „Být novinář“. Co by se v něm žáci učili? Aktivit a činností se pro něj opravdu najde mnoho. Možná tolik, že by bylo co dělat minimálně dva měsíce. Co musí umět novinář? Pracovat s texty. Přijdou nám vhod metody na podporu čtení s porozuměním. Také musí umět filtrovat informace. Musí připravit vhodný titulek – žáci se mohou učit titulkovat různé události. Ale žádný bulvár, milí žáci! Novinář musí umět také psát perexy, tedy poutavý úvod článků. Měl by znát základy grafiky. Mít povědomí o korekturách a redakční práci. Můžeme vydat i jedno číslo třídních novin, kde se tyto dovednosti spojí. Naučíme se dělbě práce a přijetí zodpovědnosti za své texty. Také přijde na řadu tvůrčí psaní. Aby byly texty čtivé, je dobré vytvářet složené věty. A vida, už tu máme i ty slavné věty vedlejší!


Velké téma je způsob, jakým učitel reaguje na izolovanost poznatků. Je to vlastně takové waldorfské epochové vyučování v malém. Mnoho učitelů v mnoha předmětech se podílí na tom, aby společně se žáky zpracovávali jedno téma. Téma epochy by například mohlo být středověk. V zeměpise se tedy seznámíme s mapou Českého království v období středověku, v matematice si žáci hrají s abakusem, dějepis je jasný – středověk ve všech podobách, v hudební výchově posloucháme medieval folk metal nebo v žácích ožijí trubadúři, v pracovní výchově razí mince nebo se naučí tkát plátno. Ve výtvarné výchově budou žáci kreslit hrady a v biologii pěstovat proso tak, jako to dělali naši předkové. K tomu všemu si budou psát epochový sešit, který se jim plní poznatky o středověku ze všech oborů. Učitelé chodí do hodiny s pergameny, udělují žákům rytířské tituly, ti si kreslí erby a zdobí si třídy cimbuřím, školní jídelna se promění ve středověkou krčmu. 


A co si moderní učitel počne ve škole, která není zrovna proslulá epochovým vyučováním? Ten toto všechno dělá sám ve svém předmětu. 


Velké téma odpovídá i požadavku, aby žák uměl řešit problémy komplexně a učil se vidět věci z celkového pohledu – a ne izolovaně jako nějaké cvičení z učebnice na straně 36. Komplexně může znamenat i kontinuálně! Školní činnosti by měly být spojeny vnitřní logikou. 


Chceme například žáky na střední odborné škole daného typu naučit, jak se tvoří webové stránky. Což znamená, že v úvodu si musíme o zdařilém webu vytvořit základní představu, třeba že od něj očekáváme uživatelskou přívětivost. To zahrnuje určité základní principy, například že návštěvník rychle rozpozná, k čemu web slouží. Uživatel také nesmí být zmatený: pokud jsme zvyklí přihlašovat se vpravo nahoře, není důvod to měnit. Takových detailů je mnoho a žáci je mohou vyvodit z vlastní zkušenosti. S tím jde ruku v ruce schopnost použít nástroje na tvorbu webu. Smysl, účel, nástroje. Pro začátek učitel nechá žáky vytvořit statickou stránku. V rámci kontinuálního učení teprve poté přicházejí na řadu úkoly na tvorbu dynamické stránky s uživatelskou interakcí, kde se návštěvník může například registrovat. V další úrovni si stránka pamatuje předchozí uživatelská nastavení, historii nákupů a podobně. Využívá se databáze. Pokud učitel chce učivo žákům zatraktivnit, mohou vytvořit stránku na téma, které je baví. Anebo ještě lépe, mohou naprogramovat hru. 


Jejich první stránka je v podstatě snaha o design, ale jak žáci do tvorby webu postupně pronikají, je to pro ně čím dál zajímavější. Stránka už uživatele registruje jako postavu rytíře, přiřadí mu portrét a charakteristiky, vypočítá jeho boje se skřety, uloží výsledky, nabídne příběh a na pozadí hraje hudba. To, co se žák naučí, jeho vlastní stránku zkvalitňuje a dává tomu všemu účel a smysl. Kromě toho by měl žák umět od produktu „odstoupit“ a popsat svou práci na něm, odůvodnit funkčnost, sepsat dokumentaci. To vše je tak praktické, že praktičtější už to být ani nemůže. A zábavné! A dokonce zcela reálné – popsal jsem totiž skutečný příklad z praxe brněnské střední školy. 


Srovnejme to s přístupem učitelky českého jazyka, která „učí romantismus“ tak, že žákům předává pasivní formou (třeba pomocí powerpointové prezentace) informace o autorech a jejich dílech. Žáci se je na testy musí naučit zpaměti. Proč? Po romanticích přicházejí na řadu realisté. Kde je však kontinuita? Spočívá snad v chronologii? V časové posloupnosti? Ale proč by měla mít nějakou úlohu pro dovednost interpretace textů, pro podporu čtení nebo posílení lásky k literatuře? Jak touto formou rozvíjíme zmíněné dovednosti a postoje? Vůbec nijak. Jaké velké téma se nabízí tady? Což takhle velké téma „redaktor“? Úkolem by mohlo být sestavit sborník ukázek textů „Romantismus 19. století“. Jiný žák by měl za úkol sestavit sborník moderní poezie nebo dějiny komiksu či výběr světového hororu nebo cokoliv, k čemu ho srdce táhne. Sborník má také nějakou obálku, grafiku včetně fontů, ilustrace, předmluvu… To vše na sebe navazuje, vytváří se celé dílo, je to smysluplné a komplexní. 


Velké téma je opakem školometského pohledu na učivo, osvobozuje proces učení pro učitele i žáky a klade důraz na opravdu důležité věc.



Na co nezapomínat, když jdeme do třídy?


– Nenechme se omezovat svým předmětem. 

– Nepoklonkujme učivu. 

– Předávejme žákům témata komplexně. 

– Neučme látku, učme velká témata!





_________________________


Robert Čapek (*1967), učitel, psycholog a didaktik, vyučoval postupně na všech typech škol, od zvláštní po vysokou. V současné době se věnuje postgraduálnímu vzdělávání pedagogických pracovníků, vede semináře na školách, přednáší na konferencích a tvoří sérii moderních učebnic. O nových pedagogických metodách píše kromě knih také blog a spravuje facebookovou stránku Líný učitel.



0 komentářů: