Jakub Švejkovský: Školní předměty v 21. století

čtvrtek 10. března 2022 ·

Zažívá to většina současných českých studentů na základních a středních školách – ve stejném systému tvořeném klasickými, pevně stanovenými předměty získávali vědomosti rovněž jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče… Rychle se měnící doba ovšem podle mnohých odborníků na vzdělávání potřebuje výrazné změny. Jak na nové společenské požadavky reaguje tuzemské školství a co doporučují vizionáři i praktici?


Zdroj: Reflex 24. 2. 2022


V letech 1848 až 1849 proběhla Exner–Bonitzova reforma. V habsburské monarchii byla v jejím rámci zřízena osmiletá humanitně zaměřená klasická gymnázia a sedmileté matematicko-přírodovědné reálky. Školní svět prostřednictvím této systémové změny získal rozdělení na zhruba deset až patnáct předmětů, které od poloviny 19. století víceméně v nezměněné podobě tvoří kostru tuzemského školního systému.



Reálné problémy s předměty i bez


„Nevidím potřebu říkat, jestli předměty patří, nebo nepatří do jedenadvacátého století,“ říká Tomáš Feřtek, ze společnosti EDUin, publicista zaměřující se na vzdělávání a spoluscénárista oceňovaného seriálu Ochránce z dílny České televize. „To rozdělení je pomůcka. Klíčové je, nakolik škola umí propojit výuku s děním mimo ni. Ta cesta je nechat děti co nejvíce řešit reálné problémy, zvláště to platí o druhém stupni základní školy. A jestli to bude v rámci některého předmětu, nebo nebude, to už není tak důležité.“


Feřtek pro zmíněné propojení studia se světem za školním plotem uvádí konkrétní příklad: „Kompetence (propojení znalostí, dovedností a postojů; pozn. red.) vznikají právě při práci na konkrétních projektech. Například v montessori sekci pražské ZŠ Na Beránku žáci každý den pracují na nějakém projektu. Vaří obědy pro ostatní, staví na dvoře letní kuchyň, a musejí si umět objednat materiál, spočítat, jestli jim nespadne střecha, musejí si to umět vytelefonovat a napsat obchodní dopis, protože si něco objednávají, a být vůbec schopni to postavit.“ Modřanská škola zároveň hlídá rámcový vzdělávací program – co žáci nezískají při praktických projektech, to se doučí jinde.


A potřebuje se české školství výrazněji inspirovat ze zahraničí? „Já proti inspiraci nic nemám,“ deklaruje Tomáš Feřtek. „Ale ten známý bonmot, že u nás nelze zavést vyhlášené finské školství, protože máme málo Finů, je dosti výstižný. A platí to i o jiných zahraničních systémech, protože ty jsou součástí kultury a mají kulturní povahu. To znamená, že k nám nemůžeme přenést ani ten německý, ke kterému máme relativně nejblíž, nebo rakouský, natož nizozemský, kde je úplně jiná, protestantská tradice. Severské systémy jsou zase založeny na velké důvěře občana ve stát. Pro nás je stát stále někdo, kdo nás prudí seshora,“ vidí publicista zásadní rozdíl oproti Česku – konkrétně v míře důvěry od vedení směrem k učitelům a od učitelů k žákům.



Dělení očividně nefunguje


„My v tomto systému žijeme přes 170 let. A už to samo o sobě nemůže být dobře,“ říká zakladatel a ředitel společnosti Scio Ondřej Šteffl. „Svět už není takto rozdělený, je čím dál složitější, přibyla spousta věcí. Dělení na předměty očividně nefunguje.“


Studenti na základních a středních školách se podle Šteffla učí řadu věcí, kterou naprostá většina z nich nevyužije: „Když se někdo učí fyziku, chemii, zeměpis nebo dějepis, devadesát procent těch věcí nepoužije, s výjimkou těch, kteří půjdou studovat historii, geografii, vědu. Ale kolik lidí půjde studovat fyziku? Jeden z dvou set, možná dokonce jeden z tisíce. Všichni ostatní se to učí úplně zbytečně.“


Odborník na vzdělávání poukazuje na to, že v jiných odvětvích je spousta nových zjištění: „Třeba poznatků z kongitivních věd úžasně přibylo a některé by byly pro život každého strašně užitečné. S těmi se ale ve škole vůbec nepracuje. Když se podíváte, co je koučování, jak se řeší konflikty, jak se chovat v partnerských vztazích, nebo třeba obyčejný time management – v tom je spousta nových poznatků, které jsou potvrzené, jsou jasné a lidé je potřebují. Lidé by se tolik nerozváděli, vybírali by si zodpovědněji partnery, kdyby věděli, jak na to. Někdo určitě řekne, že mu chci radit, koho si vzít za partnera – no to v žádném případě! Když učíme fyziku, také lidem neradíme, jestli si mají koupit elektrické auto, nebo benzínové, ale učíme je o energiích, aby tomu rozuměli. Zrovna tak můžeme lidi učit o partnerských vztazích, o řešení konfliktů a o dalších věcech. A to neděláme. Místo toho do dětí cpeme Pascalův zákon. Kdo potřebuje Pascalův zákon a kdo mu rozumí?“


Jako další důležitou, ale ve škole opomíjenou sféru, v níž došlo v posledních dekádách k zásadním zjištěním, uvádí behaviorální ekonomii – tedy obor zabývající se dopady sociálních a emocionálních faktorů na rozhodování jednotlivců nebo organizací. Za poznatky v jejím rámci dostal v roce 2002 izraelsko-americký psycholog Daniel Kahneman Nobelovu cenu: „A ani nic z toho ve školách neučíme, přitom jsou to věci, jež by byly užitečné každému. Vědět například, co jsou to kognitivní zkreslení (opakované chyby v myšlení, rozhodování či odhadech; pozn. red.), jak je rozpoznat a jak je omezit, to by využil denně každý, to není jako s fyzikou, že by to použil jeden z tisíce. Ale je to velice těžké zavést, protože na pedagogických fakultách se ekonomie takové věci neučí, tam o ní možná ani nevědí.“


Šteffl, který se nedávno stal poradcem ministra školství Petra Gazdíka, se ještě vrací k systému tradičních předmětů: „Četl jsem teď text od mezinárodně uznávaného odborníka Michaela Fullana, v němž se pracuje s pojmem posedlost akademickými znalostmi. To nás trápí – všichni jsou posedlí akademickými znalostmi právě v těchto třinácti předmětech. To slovo akademické navíc znamená, že to je pro školu, to jsou znalosti, které lidé vlastně nepotřebují. A začít přemýšlet o tom, co by se děti měly učit v nějakém jiném konceptu, je úžasně složité, protože všichni jsou zvyklí na ten současný, všichni jím prošli, všichni očekávají, že to budou děti umět. Učitelé, samozřejmě i rodiče, dále navazující stupně škol, vysoké školy… Všichni očekávají, že vzdělání bude rozdělené takto, do těch třinácti políček.“


V síti ScioŠkol, čítající čtrnáct škol základních, dvě střední a dvě tzv. expediční, je tak rozvrh rozdělen pouze na tři, někde na čtyři předměty – češtinu, matematiku a svět v souvislostech neboli space. V posledním zmíněném předmětu si třeba žáci spojené první až třetí třídy s průvodkyní studiem vyprávějí o stresu – jak se mu vyhnout a jak zvýšit odolnost.



Ubrat, zintenzivnit a diferencovat


„Současné děti budou ve svém nejproduktivnějším věku dávno za polovinou jedenadvacátého století, v době, kdy se školní vzdělání bude pravděpodobně využívat úplně jinak než dnes,“ říká Jiří Růžička, senátor a dlouholetý ředitel prestižního pražského Gymnázia Jana Keplera. „Mluvíme o tom dlouho, jak děti vlastně připravovat pro život v polovině jedenadvacátého století. A některým z nás učitelů a ředitelů je jasné, že je potřeba opustit tradiční středoevropské vzdělávání s deseti až patnácti předměty ve školním kurikulu a osnovami hluboko z devatenáctého století.“


Růžička zastává názor, že je nutné začít co nejdříve se změnami: „Jejich první rozměr, který reflektuje i ministerská Strategie 2030+, je ubrání učiva základní školy. Jakmile tam zůstane pouze ta nejpodstatnější část, bude daleko více času na to, ji dostatečně procvičit. V současných školách se stává, že to, co se děti naučí, se strašně málo procvičuje a aplikuje.“


Za zásadní nedostatek tuzemského školského systému považuje senátor nedostatečnou práci s chybou: „Nikdo z nás se nic nenaučil, aniž by dělal chyby, každý jsme si tím museli projít – a je to správné. Škola na tohle v podstatě rezignuje, protože honí deset zajíců najednou – chce probrat hodně učiva v mnoha předmětech a to tomu brání, takže je všechno povrchní. I v tradičních předmětech by dosahovali žáci lepších výsledků, kdyby bylo více času na procvičení a na práci s chybou.“


Na Gymnáziu Jana Keplera si žáci vybírají z desítek volitelných předmětů, což je na středních školách už relativně běžná praxe. Co ale není tolik obvyklé, je vybírání úrovně různých předmětů: „Máme ty nejlepší zkušenosti konkrétně s matematikou, kde si žáci po druhém ročníku už léta mohou vybírat úroveň výuky – normální gymnaziální výuku, vyšší náročnost a nižší. Kdysi se nám všichni smáli a odrazovali nás od toho, že prý jenom blázen by se chtěl učit těžší matematiku, když nemusí. Pravý opak je pravdou – máme přetlak v té nejvyšší skupině,“ říká Růžička, který zároveň uznává, že tento model na známém gymnáziu na Praze 6 funguje i díky množství talentovaných studentů zajímajících se o matematiku.


Možnost zvolit si úroveň v předmětu senátor dokresluje bonmotem: „Neučme rybu lézt po stromě. Rybu učme, aby lépe plavala, a na strom ať lezou ti, co k tomu mají předpoklady.“ Různé úrovně daného předmětu se na řadě škol využívají ve výuce jazyků – studenti pak pracují ve skupině, jež se může posouvat rychleji.



Nové trivium


„Součástí každého kurikula u nás i v zahraničí by měla být excelentní znalost mateřského jazyka, potom cizího jazyka a matematiky,“ říká Martin Mikuláš, pedagog z pražské Univerzity Karlovy, na níž vystudoval matematiku a angličtinu a pak se vydal do USA spoluvytvářet matematické učebnice. Volbu tří stěžejních předmětů rozvádí: „Znalost mateřského jazyka kvůli neporozumění, jež je nyní vidět například v mnohých televizních debatách – to plyne vysloveně z nedobrého používání češtiny. Cizí jazyk pak plní funkci toho, čemu říkáme lingua franca, to znamená univerzálního dorozumívacího kódu mimo Českou republiku. Tím je v současné době rozhodně angličtina. Ale stačí se podívat na naši maturitní zkoušku z angličtiny a její úroveň, která je výrazně nižší, než jak je tomu v zahraničí.“ Matematika pak podle Mikuláše představuje další komunikační kód spojující přírodní vědy, k tomu z ní vychází i informatika, , ekologie, sociologie a další oblasti: „Znalost a dovednosti plynoucí z matematiky získávají na důležitosti – největší procento našich studentů jde studovat na vysoké školy technického a ekonomického charakteru, kde je matematika základ. Potřeba dobré znalosti matematiky je tedy paradoxně vyšší, než byla dřív.“


Podle Martina Mikuláše je třeba klást důraz i na soft-skills neboli takzvané měkké dovednosti, v poslední době populární, jež tvoří komunikace, spolupráce a další: „Tam jde spíš o to, aby se sebeprezentace nezměnila jenom ve snahu o sebeprosazení, což studenti často mylně považují za asertivitu. Studenti musí umět odlišit svůj názor od pravdy. Tuto dost důležitou dovednost však často postrádají. Sdílejí na sociálních sítích názory a tak nějak předpokládají, že s nimi všichni musí souhlasit a že to je automaticky pravda. Ale mít názor ještě neznamená věci rozumět, a už vůbec to neznamená mít pravdu – tuto dovednost by potřebovala zdokonalit větší část naší populace. Každý může dnes velmi snadno vyjádřit svůj názor, ale málokdo ho podpoří objektivním zjištěním, objektivní skutečností, prací s literaturou, hledáním v primárních zdrojích, ověřováním toho, že ony zdroje jsou skutečně fundované a důvěryhodné. To teď, v době pandemie, vidíme všude.“



Postupka uprostřed základky?


„Důležité je umět si osvojit princip sebevzdělávání a vědomí, které musí přicházet už s rodinnou a školskou výchovou – totiž že vzdělávání rozhodně nekončí obdobím, kdy ukončím nějaký stupeň školního vzdělávání,“ říká Bohumil Kartous, publicista, odborník v oblasti rozvoje vzdělávání a ředitel Pražského inovačního institutu. „Je to otázka celého budoucího života, návyk, jako když se staráme o vlastní zdraví. A tento návyk bychom si měli vytvořit s ohledem na svůj vlastní seberozvoj do budoucnosti, do konce života. Že škola nemůže zdaleka pojmout vše, co komplexní život v jedenadvacátém století požaduje, v tom už, myslím, panuje shoda napříč spektrem, u progresivistů i konzervativců.“


Autor s naším tématem do velké míry související publikace No Future (2019) s podtitulem Na parním stroji do virtuální reality zároveň nabízí návod na poměrně rychlou a prostou změnu ve vzdělávání: „Já vždycky poukazuju na nejmarkantnější a nejdůležitější aspekt, a to je změna klíčových zkoušek. Každý vám potvrdí, že když chcete rychlou změnu ve vzdělávacím systému, musíte ji implementovat do zkoušek v klíčových bodech – ty vytvářejí zadání tomu, co se děje před přijímacími zkouškami. Proto se připravují děti zejména na český jazyk a matematiku, že to je obsah přijímaček na střední školy. Stejně tak maturita na střední škole i přijímačky na vysokou.“


Takovou vizi změny Bohumil Kartous doplňuje o jakýsi výsledný profil absolventa: „Cílový stav, k němuž chceme dojít? Absolvent, který je digitálně a informačně gramotný, je to vyspělý občan, má dostatečné základy matematiky, umí užívat svůj mateřský jazyk, umí anglicky minimálně na úrovni B2, má přehled v přírodních vědách a umí se vyjádřit prostřednictvím uměleckých nástrojů, ať už hudebních, nebo výtvarných. Ve prospěch tohoto cíle bych klidně přidal ještě nějakou zkoušku doprostřed základní školy. Tím vytvoříme zadání vzdělávacímu systému a nebudeme čekat dekády, než se změní generace učitelů.“


Nový ministr školství Petr Gazdík na začátku roku představil své priority a plánované změny, které chce prosadit v novém resortu. V jejich rámci zmínil i snížení objemu učiva a méně takzvaného biflování, rovněž plánuje do osnov implementovat progresívnější formy výuky. Zároveň by chtěl žáky mnohem více připravovat na svět po roce 2050, k čemuž by podle něj měla dopomoci zásadní dovednost každého absolventa, a sice učení novým věcem.


Blízká budoucnost ukáže, jestli Petr Gazdík zvládne alespoň část těchto svých vizí realizovat, anebo zda zůstane pouze u naděje plných slibů.




1 komentářů:

Zdeněk Bělecký řekl(a)...
11. března 2022 7:30  

Nejsilnějším motorem změny ovšem nebudou nesdílené a rozporné vize ministrů, poradců a publicistů, ale technologie.