Šárka Štočková: Česká badatelská učebnice soudobých dějin slaví mezinárodní úspěch

Jaroslav Najbert je bezesporu učitel, který reprezentuje změnu ve výuce dějepisu. Učí s nadšením, jeho práce ho naplňuje a hlavně – učí jinak. Kromě toho je spoluautorem učebnice Soudobé dějiny pro žáky 9. tříd ZŠ a stejně staré studenty SŠ, která se na prestižní soutěži BELMA (Best European Learning Materials Awards) na knižním veletrhu ve Frankfurtu stala druhou nejlepší evropskou učebnicí. 

Zdroj: Perpetuum 5.12.2022

Jak se z člověka stane učitel dějepisu? 

 

Historie a školství mě bavily od začátku, takže jsem začal studovat historii na Filosofické fakultě UK současně s žurnalistikou na Fakultě sociálních věd UK. Díky tomu jsem si ověřil, že mediální svět je sice fajn, ale chybí tam osobní, bezprostřední zpětná vazba. Věděl jsem, že chci učit, byl jsem ten úkaz, který šel do školy proto, že ho to bavilo. Učím teď i na pražské pedagogické fakultě a překvapivě je tam spousta mladých lidí, kteří chtějí učit, nevolí si “pajdák” jako záložní školu, když se nedostanou jinam. Svítá naděje, že máme spoustu mladých lidí, kteří chtějí do školství a nedělají to kvůli penězům, a já jsem jeden z nich. 

 

Jaká byla tvoje první zkušenost s žáky, když jsi po VŠ nastoupil jako začínající učitel?

 

Začal jsem učit před 10 lety a přijde mi, že tehdejší generace už byla kulturně jinde, než je ta současná. Je zajímavé, jak se to mění, přitom výuka dějepisu má tendenci se moc neměnit, nebo být konzervativní, a to zejména na gymnáziích. Říkají mi to na seminářích i sami učitelé. Začínal jsem jako učitel, který si o sobě myslel, že má charisma a hodně znalostí, a někdy to na studenty fungovalo. Postupem času jsem ale došel k tomu, že pro řadu studentů bylo v mé výuce příliš mnoho informací. Překvapilo mě, že třeba o dějiny 20. století, které osobně považuji za nejzajímavější a nejdůležitější, studenti vlastně nejeví moc zájem. To byl pro mě svým způsobem iniciační zážitek, který mě vedl k tomu začít něco měnit. 

To často nebývá lehké. Mnohdy přeci nestačí jen chuť učitele, je k tomu také potřeba vstřícné školné prostředí.

 

Měl jsem štěstí, že jsem se dostal na Přírodní školu, kde je výuka postavená projektově a činnostním způsobem. Tady jsem si nemohl dovolit 45 minut jen něco vykládat. A jsem za to velmi rád. Jsem totiž přesvědčený, že máme v Česku pořád gymnázia, kde se kvalita výuky měří tím, kolik informací žákům předáme a kolik si jich zapíšou. A já o téhle cestě už přesvědčený nejsem. Proto se snažím ve škole i v ústavu (Ústav pro studium totalitních režimů – pozn. red.) prosazovat badatelskou výuku, tzn. problémově pojatou výuku dějepisu, která se nezaměřuje na to, že bychom jenom dětem pomáhali si zapamatovat historické informace, ale učíme je, jak s nimi kriticky pracovat a jak si utvářet vztah k minulosti.

Mění se podle tebe celkové pojetí výuky dějepisu, nebo je učebnice Soudobé dějiny teprve první vlaštovkou? 

 

Hodně záleží, kdo na konkrétní škole učí a zda je tam vedení, které podporuje inovace. Já jsem měl za dobu své dosavadní praxe štěstí na progresivní vedení, nicméně ještě před 10 lety jsme neměli k dispozici mnoho promyšlených podkladů k tomu, jak by měla vypadat moderní výuka dějepisu. Měli jsme informace ze zahraničí, třeba německé učebnice, ale chyběly odpovídající materiály. Přebíral jsem vzdělávací prezentace od starších učitelů, a přestože to byli dobří učitelé, byli hodně ukotvení v předávání množství historických informací. Zároveň jsem je málo viděl učit, a to byl tehdy velký problém, že se běžně nedělal náslech kolegů v hodinách, stejně jako tandemová výuka, kde by bylo možné vidět, jak učit jinak. Začal jsem tedy učit intuitivně. Ovšem když děláme výuku dějepisu intuitivně, často kopírujeme vzory z doby, kdy jsme sami byli studenti, nebo kopírujeme vysokoškolské vyučující, kteří přednášejí, ale neinteragují se studenty ani je jinak nezapojují. Jde o autoritativní styl výuky, učitel tam figuruje jako někdo, kdo toho hodně ví, studenti mohou klást dotazy, ale rozhodně nemají zpochybňovat, co učitel říká. 

 

Jak tedy vypadá alternativa k této formě tradiční výuky?

 

Nejen já, ale i další učitelé zapojení do programu Dějepis+ zkoušejí badatelskou, o historické zdroje opřenou metodu výuky, kde je rozhodující to, jak žáci analyzují a interpretují historické zdroje a informace, diskutují o tom, ve zdrojích hledají významy a velmi často dojdou k různým závěrům. Taková výuka skutečně nabízí žákům vhled do toho, co je historie. Je to pokus o rekonstrukci minulosti a často vidíme, že máme víc otevřených otázek než jednoznačných odpovědí. Zatímco dříve jsme mysleli, že existují jednoznačné odpovědi, stačí si je říct a zapamatovat. To je velký rozdíl z hlediska poznání, filosofie i z hlediska toho, jak vnímáme historii a společnost. 

 

Přes 10 let učíš na pražském Gymnáziu Přírodní škola, což je jedna z prvních “alternativních” středních škol v Česku, která vznikla v 90. letech a staví studium na projektové a blokové výuce. Jak ses tam dostal a jak vypadají tvoje hodiny dějepisu?

 

O Přírodní škole jsem před svým nástupem neslyšel, úplnou náhodou jsem se potkal s bývalou učitelkou a ona mi doporučila, že na Přírodní škole zrovna hledají učitele dějepisu. Osobně věřím na náhody. Hned první den na mě spadla suplovaná výuka dějepisu a nebyl čas si něco rozmýšlet, prostě jsem učil. Je to škola, která má podobnou DNA jako já – osobní a individuální přístup k dětem, hodně aktivit a činností, časté výjezdy ven, měl jsem od začátku jasno, že tam patřím. Přírodní škola mi jen pomohla to objevit a pojmenovat, uvědomit si, že tohle jsou moje silné stránky. Měl jsem možnost odejít, ale vrátil jsem se. Momentálně si neumím představit, že bych učil jinde. 

 

Čím je Přírodní škola jiná?

 

Přírodní škola je v pedagogických kruzích známá, i její ředitel František Tichý, který o jejím fungování napsal několik knih, zvou ho na kulaté stoly a řada škol se jeho přístupem inspiruje. Nemám rád, když se o nás mluví jako o alternativní škole, podobně jako je třeba montessori nebo waldorfská pedagogika. Řekl bych, že využíváme běžné pedagogické postupy a činnostní výuku a opravdu ji děláme. Hodně věcí nám ale usnadňuje velikost školy – máme jen sto žáků ve čtyřech třídách – a malý učitelský kolektiv, kde se všichni znají, jsou přátelé a fungují jako jeden tým.

 

A jak se systém nastaven z pohledu žáků?

 

Většinu školního roku máme běžné hodiny, jen děti studují v trochu jiném režimu. Říká se mu podmínkový systém a je trochu podobný kreditnímu systému na vysokých školách. Studenti mají určitý počet povinností, které musejí splnit, to znamená, že si do značné míry volí individuální cestu. Nezažijí u nás třeba přepadovou písemku nebo nedostanou pětku, která nejde opravit, to je z mého pohledu pedagogický zločin. Na vysvědčení dostávají známky, které doprovázíme slovním komentářem. Dále máme tematické středeční programy, kdy třeba uspořádáme dva vyučující dějepisu ještě s učitelkou výtvarky exkurzi do Anežského kláštera, děti smícháme do různých věkových skupin a máme společný program věnovaný středověku. Šest týdnů ze školního roku trávíme na výjezdech a výjezdových projektech. Největší badatelské expedice probíhají v červnu, kdy si děti vyberou dle vlastního zájmu skupinu a výzkumné téma. Co nejblíže reálnému životu pak pracují na různých výzkumech a rozvíjejí svoje kompetence. V tom jsme asi nejvíc unikátní. Navíc jde o vrstevnické učení, takže starší pomáhají učit se mladším. 

  

Jak na takovou výuku reagují tvoji studenti? Osloví i ty, kteří o dějiny tolik zájem nejeví?

 

O naši školu je zájem, musíme odrazovat uchazeče. Bereme jich 25 do třídy. Náš styl výuky je obecně lákavý pro rodiče i děti, musejí být ale skutečně rozhodnutí, že u nás chtějí studovat. Máme pro ně různé aktivity v rámci přijímacího řízení a nebo mezi kvartou a kvintou mají osobnostní programy, kde si ujasní, jestli je Přírodní škola pro ně správnou volbou a jestli by nebyli spokojenější na nějaké jiné škole. Z tohoto pohledu je motivace dětí studovat u nás velká. Nicméně i tady jsou studenti, které to nebaví, nechtějí studovat všechny předměty a nemají vždy skvělé známky. I u nás se najdou trojkaři z dějepisu. Pomáhají nám ale s různými aktivitami, jsou tu spokojení, mají možnost zažít aspoň v nějaké oblasti úspěch. Je pro ně také důležité zažít „kulturní šok“ při setkání s jinou školou a porovnat své zkušenosti. Naše škola  nemá dobré vybavení ani vlastní budovu, v tomhle nikdy nebude bohatá a vybavená, ale snaží se to vynahradit vzdělávacím programem a vztahy mezi lidmi. Řada dětí pak dojde k závěru, že právě toto je pro ně důležitější než prvotřídní moderní učebny. Nás zajímá, jaký mají názor. Chceme, aby se každý rozvíjel. Nehodnotíme je podle toho, co si dokážou zapamatovat, ale co dokážou vytvořit. 

 

Učebnice Soudobé dějiny pro žáky 9. tříd, jejímž jsi spoluautorem, získala 2. místo  v prestižní evropské soutěži BELMA (Best European Learning Materials Awards). Jedná se o tzv. hybridní učebnici postavenou na badatelském přístupu k výuce dějepisu, kterou vytvořil tým didaktiků a historiků z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a vydalo ji nakladatelství Fraus. Inspirovali jste se při její tvorbě v zahraničí? A jedná se o první učebnici tohoto druhu v Česku?  

 

Učebnice je určená 9. třídám základních škol a kvartám víceletých gymnázií, používá se i na některých středních školách. Studovali jsme, v čem jsou existující učebnice nedostatečné a měli jsme celkem velký přehled o tom, jaké učebnice vycházejí v zahraničí. Inspirovali jsme se kanadskou nebo americkou didaktikou a jejich přemýšlením o historii, v němž se také zaměřují na práci s prameny. Česká didaktika dějepisu byla vždy orientovaná na Německo, takže jsme zohledňovali i to, jak vypadají německé učebnice dějepisu. Badatelský styl výuky spočívá v tom, že si na začátku položíš jednu problémovou otázku a odpovědi na ni se snažíš zjistit z různých zdrojů. Nakonec získáš více odpovědí a můžeš o nich dále přemýšlet. Aktivní poznávání usnadňuje zapamatování „faktů“ – historických informací a kontextu, který často žáci dostávají podle potřeby při řešení úkolů. Je to rozdíl oproti stále rozšířenému výkladu, který pasivně poslouchají a jediné, co si mohou v dějepise procvičit, je paměť. Vznikl tak celkem unikátní model, který zohlednil jak zahraniční inovace, tak i naši dlouholetou zkušenost.

 

Jak vůbec vznikl nápad na učebnici?

 

Na počátku našeho snažení v ÚSTR nebyl hned nápad vytvořit učebnici. Oslovilo nás nakladatelství Fraus, které podporuje alternativy ve vzdělávání asi nejvíce ze všech nakladatelů v České republice. S jeho podporou a podporou širokého konsorcia dalších partnerů jsme vytvořili digitální vzdělávací aplikaci HistoryLab, na kterou jsme dostali grant z Technologické agentury ČR a která měla vykrýt nedostatky existujících učebnic přeplněných textem. Teprve později jsme dostali nabídku právě od Frause vytvořit papírovou učebnici s tím, že dodáme pouze obsah a celá redakce už půjde za vydavatelstvím. 

 

Takže šlo všechno hladce?

 

Protože jsme přistoupili k inovativní metodě, kterou jsme chtěli mít ověřenou, pilotovala se učebnice dvakrát ve školách, druhá pilotáž trvala celý rok, ale byl to bohužel rok covidu, kdy jsme podle učebnice učili, ale řada hodin probíhala online. Pro učebnici jsme vytvořili vlastní teoretický model a podle toho nyní ministerstvo školství realizuje s Národním pedagogickým institutem svůj projekt Dějepis+. Do důsledku jsme promýšleli vzdělávací cíle a chytré badatelské otázky, spojili jsme to s pracovním sešitem, kde dětem pomáháme na otázky odpovídat pomocí postupných kroků, a navíc máme metodickou příručku s kritérii hodnocení pro učitele, což je zcela zásadní. Protože když chtějí učit jinak, nekontrolují jenom znalosti a dovednosti, ale potřebují kritéria hodnocení různých úrovní a ta jsme rozpracovali. 

 

Takže by se dalo říct, že je to taková „učebnice 2.0“…

 

Podle mého názoru tak vznikla unikátní učebnice, která kombinuje papírovou formu s digitální aplikací. Dokonce máme informace o tom, že naše učebnice je unikátní nejen v českém prostředí, ale že by mohla mít zajímavý mezinárodní přesah. Ve srovnání s německými učebnicemi máme hodně promyšlený problém medializace minulosti skrze různé prameny, jako jsou pamětníci, digitální technologie nebo pomníky, hodně pracujeme s analýzou populární kultury včetně filmů. Několik ukázkových kapitol nyní překládáme do angličtiny.

 

Chystáte podobné učebnice i pro jiné ročníky? A jak se daří učebnici implementovat do praxe?

 

Jsem spoluautor celé koncepční řady těchto učebnic. Fraus tento rok pilotuje učebnici pro 6.  třídu, to znamená nejstarší dějiny, a začíná se pracovat i na učebnicích pro 7. a 8. třídu. Předpokládáme, že do tří až čtyř let by měla být k dispozici celá řada. Učebnice nicméně vzešla ze soukromého nakladatelství, takže ministerstvo nemůže nařídit, aby podle ní všechny školy učily. 

 

Do jaké míry se tedy podle nich bude učit?

 

E-learningovým kurzem, který Fraus vytvořil, už prošla pětistovka učitelů. V projektu Dějepis+ je 55 komunit po celé ČR, to je dalších více než 400 učitelů a učitelek, kteří badatelskou metodu výuky intenzivně ověřují. Do projektu se zapojily běžné základní a střední školy, tudíž máme ověřená data, že tato metoda na běžných školách funguje, nicméně děti, které na činnostní výuku nejsou zvyklé, v ní nemají zpočátku  optimální výsledky. Obecně jsou lepší výsledky na školách, kde se učí podle metod kritického psaní a myšlení i v jiných předmětech, nebo kde mají děti rozvinutější prekoncepty. Je to metoda organizačně i metodicky náročná. Vyžaduje po žácích i učitelích, aby historicky přemýšleli a diskutovali, vytvářeli podložené odpovědi, zaujímali historickou perspektivu nebo rozvíjeli svou empatii. Na druhou stranu máme data i ze škol, ve kterých je řada dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí nebo se specifickými vzdělávacími potřebami. I zde výuka postavená na práci se zdroji dává žákům možnost být aspoň v něčem úspěšný. 

 

Jak se progresivní metody výuky dějepisu daří prosazovat do Rámcového vzdělávacího programu? 

 

Pedagogická teorie u nás i v zahraničí už se shodla na tom, že by se měla uplatňovat metoda pedagogického konstruktivismu, což je přístup, který předpokládá, že děti nedostávají hotové poznatky a informace, ale konstruují je, spoluvytváří je v procesu učení. Využívají svoji předchozí zkušenost, přetváří ji, dostávají nové impulsy, zajímavé otázky nebo zdroje. A velmi často se stává, že výsledkem tohoto učení není to, že všichni žáci vědí stejnou věc, kterou rychle zapomenou, ale že rozvíjí to, co už sami ví. Tohle je nějakým způsobem obsaženo i v RVP. Programy vznikaly před více než 15 lety a kdo chce, tak to tam vidí, a kdo nechce, učí „postaru“.

 

Můžeme to ještě trochu rozvést?

 

Třeba k výuce dějepisu je v RVP uvedeno, že by měla být o kladení otázek, ale očekávané výstupy jsou postaveny na znalostech nebo porozumění historickému obsahu. Úplně stejně je to např. u občanské kompetence, která je vysvětlená tak, že by měla vést žáky k tomu, aby byli aktivními občany, kteří se zajímají o své okolí. Zároveň se ale po nich v očekávaných výstupech požadují převážně znalosti. Nepracuje se s kontroverzí, které jsou společnost i historie plné, výuka je postavená na konsensu, na tom, že bychom dětem neměli moc plést hlavy složitými věcmi a problémy. Jsem zastáncem toho, že problémy by se měli žáci naučit řešit, jen se musejí přizpůsobit jejich věku. V současnosti probíhá reforma kurikula, jsem členem  pracovní skupiny pro dějepis a podílím se na tom, jak budoucí výuku dějepisu naformulovat a přizpůsobit moderním trendům a potřebám. 

 

 

 

 

___________________________

 

PhDr. Jaroslav Najbert, Ph. D. (1987), didaktik, historik, SŠ učitel je rodákem z Poličky, v současné době žije v Praze. Vystudoval bakalářské studium žurnalistiky na FSV UK, současně historii na  FF UK, kde navázal postgraduálním studiem zaměřeným na téma vyrovnávání se s komunistickou minulostí v historickém vzdělávání. V současné době působí jako učitel dějepisu, občanské výchovy a společenských věd na pražském Gymnáziu Přírodní škola, kde se věnuje také přípravě a vedení uměleckých a badatelských projektů.

Od roku 2011 je aktivní v Ústavu pro studium totalitních režimů, v němž působí jako lektor a koordinátor projektového vyučování. Od roku 2018 se věnoval v Národním ústavu pro vzdělávání a nyní v Národním pedagogickém institutu revizi RVP pro předmět Dějepis.