Bohumil Čiháková: Pohyb a vypnout od práce. Mozek musí odpočívat, říká neurovědec Stuchlík

sobota 18. května 2024 ·

Algoritmy sociálních sítí jsou postaveny na tom, aby nám aktivovaly mozkový systém odměny. Působí tedy podobně jako jiné příjemné aktivity, ale také jako návykové látky. A když nedostaneme to, co očekáváme, dopaminový pulz je negativní. To pak může aktivovat emoční oblasti mozku, které nám signalizují, že máme spustit nějakou negativní emoci, například úzkost, nebo se může rozběhnout i stresová reakce. Jak mozek na stres reaguje, zda si umí poradit s traumatem nebo se liší pohlavím, a co dělat, aby nevyhořel, prozradí v rozhovoru neurovědec a fyziolog profesor Aleš Benjamín Stuchlík.

 

Zdroj: Deník 9. 5. 2024

 

Přibližte nám v kostce, co je to mozek a jak funguje?


Nejjednodušeji řečeno, mozek je jedním z orgánů. Dnes jej medicína a věda pokládá za hlavní řídící orgán našeho těla. Komunikuje silně s tělesnou periferií, tedy zbytkem těla. Lidský mozek je poměrně hmotný, váží zhruba 1300–1400 gramů, což jsou v průměru dvě procenta lidské hmotnosti. Zajímavé je, že živin ale spotřebuje skoro 20 procent, jde tedy o orgán velmi náročný. A do velké míry enormně chráněný a vlastně i privilegovaný. A to třeba i z hlediska imunity. Lidský mozek obsahuje zhruba 86 miliard neuronů. Je zde ale velká variabilita. Zajímavé je, že větší polovinu tohoto počtu tvoří relativně malé neurony mozečku, který je v zadní části mozku. U primátů a zejména u člověka pak jsou z hlediska objemu dominantní asociační oblasti mozkové kůry, zejména čelní lalok a v něm prefrontální kůra.

 

Používáme ho každý den. Můžeme mozek takzvaně zavařit nebo ho vyčerpat?


Vyčerpat jistě ano, ale když pominu nějaká onemocnění nebo intoxikace, neumím si zavaření úplně představit. Myslím, že tady funguje jako dobrý hlídač naše pozornost. Když už danou úlohu nezvládáme, pozornost poleví nebo se vypne a necháme toho. V případě stresu ale mohou ty obranné systémy typu bojuj, nebo uteč selhávat, což platí hlavně pro plíživý, dlouhodobý chronický stres.

 

Existuje nějaká odlišnost mezi mozkem ženským a mužským?

 

Pohledy různých vědců se dosti odlišují. Já myslím, že subtilní rozdíly jsou. Tvarově se mozek mužů a žen samozřejmě nijak zvlášť neliší, říká se, že je monomorfní. Mužský mozek je objemově o něco větší než ženský, ostatně i muži jsou statisticky trochu hřmotnější ve své tělesné stavbě. S inteligencí to ale nesouvisí – ostatně třeba Albert Einstein neměl nikterak větší mozek. O tom, do jaké míry mozek podléhá vlivu odlišné skladby pohlavních hormonů u obou pohlaví, panují spory. Ale je pravda, že v mozku existuje například i pohlavně dimorfické jádro, které se u obou pohlaví liší. Myslím však, že nehraje roli v nějakých pohlavně specifických projevech.

 

Takže na biologické rozdělení je i věda krátká?

 

Celý výzkum je komplikovaný tím, že se do toho motají odlišné společenské role mužů a žen. Abyste zjistili exaktně jen a pouze biologické rozdíly, museli byste tento vliv izolovat, tedy biologické muže a ženy vychovávat v obou rolích. Což samozřejmě nejde. A z mého pohledu je ten výzkum komplikovaný také tím, že se jedná o poměrně kontroverzní a citlivé téma, náchylné k atakům z obou názorových stran, jak konzervativní, tak liberální.

 

Z pohledu rozdílu chování to měřitelné je?

 

Čistě statisticky, tedy za existence výjimek, asi ano, ale tady je to ještě více komplikované výchovou, prostředím a sociální rolí té samé osoby. Vlastně si myslím, že prakticky to úplně ani odlišit nejde, myslím ta biologická role a vliv prostředí. Občas se omluví o rozdílech v mužském a ženském leadershipu, o temné triádě psychologických rysů a taky o světlé triádě, kterou navrhl badatel Kaufmann. Statisticky vzato se mužské vedení popisuje jako transaktivní, zaměřené více na výsledky, a ženské jako transformativní, kladoucí důraz spíše na vztahy. Výjimky ale jistě jsou, jako všude.

 

A stres? Hraje ve výsledcích zásadní roli a zpracováváme ho dle pohlaví jinak?

 

Trochu asi ano, ale opět některé rozdíly mohou být dány prostředím. Řekl bych však, že i hormonální signály stresové osy mezi mozkem a nadledvinkami by mohly být nějak ovlivňovány složením pohlavních hormonů. Detailní studie si ovšem nevybavuji. Vím ale, že minimálně u zvířecích modelů se toto téma studuje. Tady je však třeba uvážit i rozdíly mezi modelovým systémem a člověkem.

 

Když stres neléčíme, jsme pod tlakem, což poznamená i náš výkon. Lze zabránit tomu, aby mozek vyhasl či vyhořel?

 

Když mozek vyloženě vyhasne, jde o mozkovou smrt. Ale pokud máte na mysli vyhoření, tak to se stává. Popsáno to bylo zejména u pomáhajících profesí. Nejedná se však o vyhoření mozku, ale o vyhoření daného člověka (burnout). Jde o stav, který já chápu trochu jako v analogické epizodě deprese, byť je to jiné. Nejsem psychiatr ani terapeut, takže si do toho kolegům netroufám moc mluvit. Typicky se mluví o ztrátě motivace, apatii, neschopnosti na něčem pracovat a dalších příznacích. A spouštěčem je pak chronický stres a to, že s ním daný člověk aktivně nepracuje.

 

Potkalo vás něco podobného?


Ano, prožil jsem to v roce 2015, trvalo to asi tři nebo čtyři měsíce a vlastně nevím, zda to bylo vyhoření, nebo depresivní ataka. Nikdy předtím ani potom jsem depresí již netrpěl.

 

Upracoval jste se, nebo sehrál roli stres?


U mě to bylo dáno určitě tím extrémním stresovým a pracovním nasazením. Tehdy jsem budoval kariéru a nic jiného než akademický výzkum jsem v životě neměl.

 

Pomohlo vám vypnout nebo přepnout mozek do klidnějšího módu?


Postupně jsem si našel a vybudoval i další kořeny, koníčky a kotvy. Lékař mi k tomu všemu doporučil hodně pohybu, dočasné odpojení od práce a antidepresiva. A také jsem začal pracovat sám na sobě.

 

Velkým tématem jsou také traumata. Jak je mozek zpracovává a mají na něj zásadní vliv?

 

Ano, a velký. Trauma se zásadním způsobem do mozku otiskuje. Může dojít až k rozvoji post-traumatické stresové poruchy. Vědci někdy mluví o „nepříznivých událostech v časném životě“ (early-life adversities), ty se do mozku, psychiky i chování doslova vepíšou. Na rozdíl od běžného stresu, i když i ten je vážný problém, trauma často nevyústí v nějakou adaptaci, nějaké přizpůsobení se situaci, ale spíše do psychopatologie, tedy nějaké poruchy. Objevují se záblesky (flashbacky), zesílí se vzpomínky na podněty spojené s traumatem, a naopak se zeslabí kontextové vzpomínky dávající zážitku nějaký širší rámec. Enormně se aktivuje stresová osa mezi mozkem a nadledvinkami a ve finále může dojít až k rozvoji nějakého onemocnění. Trauma je velmi vážná věc, která často vyžaduje odbornou péči.

 

Využívají se všechny tyto znalosti, které mi popisujete, k porozumění lidského myšlení?

 

Z mého pohledu nám to může pomoci, ale je třeba jisté zjednodušení těch poznatků a jejich podávání přístupnou formou. Dnes jde věda hodně do detailu. Když budete vědět, že například nějaká bílkovina v dané populaci neuronů ovlivňuje jinou bílkovinu nebo řídí nějakou funkci, k porozumění sobě samým vám to moc nepomůže. Takže jistě je to o určitém zjednodušení. Ale stále trvám na tom, a v tomto smyslu i popularizuji, aby to stálo vědecky nohama na zemi a nešířily se nějaké neuromýty.

 

Říká se, že je mozek nejsložitějším orgánem ve vesmíru. Souhlasíte s tímto tvrzením, nebo jde o mýtus?

 

Toto tvrzení je vědecky netestovatelné, protože nevíme, kam sahá vesmír, co je na jeho okraji a co vše se v něm ukrývá. Neznáme ani všechna zákoutí mozku a jejich fungování a nemáme ani jasné meřítko toho, co to znamená složitý. Takže nelze říct, že by bylo platné nebo neplatné. Já osobně jej často používám, ale rozhodně spíše jako bonmot a nikoli seriózní tvrzení, abych ilustroval jeho nesmírnou propracovanost. Hypotetickou otázku, zda někde ve vesmíru existuje složitější struktura, rád přenechám zkoumání a učení astrobiologů.

 

Učení je matka moudrosti. Co se v mozku děje při něm?

 

Převažující pohled vědy říká, že klíčem k učení a paměti je synaptická plasticita, tedy to, jak efektivně spolu neurony komunikují na svých spojeních, synapsích. Dominantně chemický přenos na synapsích se může zesílit i zeslabit, a to rozličnými způsoby. Synapse vznikají i zanikají a tato dynamická přestavba systému patrně bilionů synapsí je podkladem učení a paměti. V mozku v některých oblastech také vznikají i v dospělosti nové neurony a otázka jejich role v učení, ale třeba i odolnosti vůči stresu a depresi, se hodně diskutuje a není uzavřená. Existují i alternativní teorie, například Hameroff a Penrose přišli s teorií jakýchsi kvantových vibrací mikrotubulů, což je takové buněčné lešení, které přepravuje v buňce různé molekuly. Jedná se ale spíše o raritní a obecně hůře přijímanou záležitost.

 

Ty synaptické procesy mají několik fází, která je nejdůležitější?

 

Podle mě jsou všechny stejně důležité. Podnět nejprve vstupuje do senzorické paměti, což je jen jakási ozvěna po jeho ukončení. Následně se dostává do krátkodobé a procesem konsolidace se upevňuje v dlouhodobé paměti. Potom si vzpomínku buď vybavíme, nebo ji zapomeneme, nebo vyhasne.

 

Co myslíte tím vyhasne?

 

Vyhasnutí je takový zvláštní jev, kdy se mozek naučí, že daná věc už není relevantní, ale nezapomene ji. Zásadní jsou všechny procesy včetně zapomínání, což je vysoce adaptivní forma plasticity fungování paměti.

 

Máme ji všichni stejnou?

 

Myslím, že se liší. Určitě vzpomínkami, to zcela zásadně, osobní historii máme každý jedinečnou. Z hlediska obecných principů asi funguje obdobně, pokud tedy nemáme nějakou poruchu paměti, ale mohou být drobné rozdíly například ve schopnosti zapamatování nebo vybavení. Obecně není lidská paměť úplně přesným odrazem reality, často si v dané situaci zapamatujeme jen klíčové elementy a zbytek si mozek zkrátka dopočítá.

 

Ty elementy pak putují přes paměťové mapy, je to tak?

 

Pokud máte na mysli mapy v mozku, ve smyslu reprezentací, tak ty jsou právě podstatou paměti. Tvorba kognitivních map je způsob, jakým se ve velikých neuronových populacích našeho mozku reprezentují vzpomínky. Pokud jde o mentální mapy, které si člověk kreslí, to jsou taková vnější zhmotnění či lépe řečeno grafické vyjádření toho, jakým způsobem uvažujeme, plánujeme, rozhodujeme se… a asi i toho, co si pamatuje. Z mojí zkušenosti při jejich kreslení člověk ale někdy přijde na nové řešení, které přesahuje rámec jeho dosavadních vzorců. Takže tomu, kdo si mentální či rozhodovací mapy kreslí rád, je mohu rozhodně doporučit.

 

Hodně se teď kritizují sociální sítě. Mají zásadní vliv na mozek a naše myšlení?

 

Velmi ovlivňují naši pozornost. Berou nám náš čas. A vytváří jakousi závislost na potvrzení toho okolí prostřednictvím algoritmů, tedy lajků – že jsem a jsem viděn, což může mít dalekosáhlé důsledky na mentální fungování, které přesahují i tu oblast pozornosti.

 

Kromě vědy se věnujete také neuromentoringu, tedy aplikaci vědy na běžný život. V čem mi může pomoci?

 

Koučování, mentoring a rozvojové workshopy ve školách, firmách nebo pro veřejnost jsou mými koníčky. Lidé za mnou nejčastěji přicházejí, aby se naučili pracovat se stresem, lépe se učit, být celkově výkonnější, ale spokojenější, zvládat svůj denní režim, méně odkládat úkoly a rozvrhovat si svůj čas. Pak jsou i klienti, kteří poptávají přímo praktické seznámení s použitelnými znalostmi o mozku, což by se dalo označit jako pravý neuromentoring. Jde vlastně o soukromé lekce praktické neurovědy. A na workshopech a přednáškách dost často mluvím o motivaci sebe i ostatních, hledání smyslu v práci, zkrocení času a překonávání výzev.

 

 

 

 

______________________


Prof. RNDr. Aleš Stuchlík, DSc. přes dvacet let aktivně pracuje na poli neurovědy neboli vědy o mozku. Zabývá se především učením a pamětí, tedy tím, jak si ukládáme poznatky a dovednosti a jak jsme schopni zlepšovat své znalosti a chování. V roce 2017 byl jmenován profesorem na Karlově Univerzitě v Praze.

Jeho výzkum napomáhá porozumění mozku a chování a kromě poznatků přináší i aplikované výstupy. Dlouhodobě se věnuje výuce a školení středoškolských, vysokoškolských a postgraduálních studentů. Zabývá se i popularizací vědy a publikováním (působil např. jako odborný lektor překladu knihy „Od neuronu k mozku“, kterou vydala Academia).

V praxi využívá moderní poznatky o lidském mozku a propojuje je s motivačním přístupem a rovnocenným partnerstvím s klienty.

 

 


0 komentářů: