Zuzana Tichá: Kvalifikační předpoklady učitelů v historii

středa 10. června 2009 ·

Někteří lidé se domnívají, že jakékoli ohlédnutí do historie je zbytečné, nedůležité. Je možno se setkat také s názorem, že studium historie nás zdržuje od řešení mnoha důležitých aktuálních problémů.

Nejinak je tomu v případě zkoumání historických faktů v oblasti školství. I zde je historie spíše opomíjena a přehlížena. Přesto v ní najdeme mnoho dokladů, které svědčí o tom, že o mnoha věcech, aktuálních a typických pro současnost, uvažovali již dávno před námi naši předkové. Mnohá ohlédnutí do historie svědčí o tom, že určité věci byly realizovány již dříve. Mnohdy dokonce lépe, systematičtěji a rychleji.

Následující text přináší ohlédnutí za tím, jaké byly předpoklady pro výkon profese učitele. Je stručným připomenutím toho, že v minulosti existovaly určité stupně kvalifikovanosti učitele. Podle míry jejich naplnění byli učitelé zařazeni v kategoriích provizorního učitele nebo definitivního učitele.


Studium na učitelských ústavech


Učitelskou způsobilost nabývali kandidáti učitelství studiem na čtyřletých učitelských ústavech. Nařízením ministra záležitostí duchovních a vyučování ze dne 31. 7. 1886, č. 6031 byl vydán „Organizační statut ústavů ku vzdělání učitelů a učitelek veřejných škol obecných v Rakousku“ (jehož součástí byly tehdy české země). Šlo v pořadí již o třetí Statut, kterému předcházely statuty z let 1870 a 1874. Dosavadní dvouleté učitelské ústavy byly nahrazeny ústavy čtyřletými. Zřizovat tyto ústavy mohl stát na základě návrhu zemských školních úřadů. Ústavy zřízené státem byly veřejné a ve své době byly učitelské ústavy jedinou školou, kde se neplatilo školné.

Praktické schopnosti nabývali kandidáti učitelství ve cvičné škole, která byla součástí každého učitelského ústavu. Paragraf 2 zmíněného Organizačního statutu vymezuje předměty, které mají být na ústavu vyučovány. Pro přípravu učitelů bylo vyučováno náboženství, pedagogika s praktickým cvičením, vyučovací jazyk, zeměpis, dějepis, matematika, kreslení geometrické a kreslení od ruky, přírodopis, polní hospodářství, krasopis, hudba, tělocvik. Pro přípravu učitelek odpadal předmět polní hospodaření, který byl nahrazen ručními pracemi. Žákyně měly být poučeny rovněž o organizaci školy mateřské, žákům se pak mělo dostat poučení o metodách výuky dětí slepých a hluchoněmých a o výchově dětí mravně zpustlých.

Ke studiu na ústavu mohl adept učitelství nastoupit po dosažení 15 let věku, jestliže byl zdravotně způsobilý, bez mravní úhony a úspěšně složil přijímací zkoušku. Ze stanovené věkové hranice mohl ve zvláštních případech ministr prominout nejvíce šest měsíců. K přihlášce bylo nutno doložit rodný list, poslední školní vysvědčení a vysvědčení o tělesné způsobilosti vydané úředním lékařem.

Přijímací zkouška se skládala z předmětů vyučovaných na nižších reálkách nebo na nižších gymnáziích, s výjimkou zkoušky z jazyků. Musela být vykonána z takových předmětů jako vyučovací jazyk, zeměpis, dějepis, přírodopis, počty, nauka o tvarech měřických, náboženství a tělocvik (u uchazečů – mužů). Přijímací zkouška byla písemná pouze v počtech a vyučovacím jazyku, v ostatních předmětech probíhala ústní zkouška. O přijetí ke studiu rozhodovala učitelská porada pod vedením ředitele ústavu. Jestliže více uchazečů dosáhlo stejného výsledku, měli přednost uchazeči splňující podmínku zákonného věku.

Celý způsob výuky na učitelských ústavech vycházel ze základního poslání těchto ústavů. Proto vyučování mělo být vzorem toho, jak budou žáci jako potenciální učitelé vystupovat v praxi. Důraz byl kladen na metodiku vyučování a mezipředmětové souvislosti. Statut výslovně zakazoval pouhé přednášení látky, memorování učiva zpaměti či jeho pouhé diktování. Naopak učitel měl žáky vést k samostatné reprodukci probraného učiva. Úkolem učitele bylo nejen učit, ale „vší silou působit k tomu, aby se žáci skutečně naučili“. Pravidelné opakování v teoretických předmětech následovalo vždy po probrání určitého tématického celku nebo většího oddílu, koncem školního roku a samozřejmě v závěru studia. Písemné opakování mělo rovněž svá pravidla, např. v jednom dni mohla být žákům zadána pouze jedna školní práce většího rozsahu.

Učitelé museli přísně dbát na jazykové vyjadřování, prohřešky proti spisovnému jazyku byly přísně stíhány.

Zvláštní pozornost byla věnována knihovně. Obsahovala knihy vztahující se k pedagogice a metodice vyučování. Při pořizování nových přírůstků bylo dbáno, aby šlo o knihy obsahující co nejvíce praktických ukázek a cvičení. Stejně tak byly pořizovány odborné pedagogické časopisy. Samozřejmě nebyla opomíjena ani literatura z jiných oborů tak, aby ji učitelé využívali k dalšímu sebevzdělávání a žáci si mohli rozšířit vědomosti získané v jednotlivých předmětech. Součástí knihovny byly rovněž knihy a učebnice používané na veřejných obecných školách.

Zkouška dospělosti byla jakýmsi vyvrcholením studia na učitelském ústavu. Jednalo se o komisionální zkoušku. Zkušební komisi tvořil zástupce zemského školního úřadu (předseda komise), ředitel a učitelé vyučující ve IV. ročníku. Zkouška se skládala z části písemné, praktické a ústní.

Písemná zkouška sestávala z klausurních prací z pedagogiky, vyučovacího jazyka a matematiky. Písemná práce z každého předmětu mohla trvat nejdéle čtyři hodiny bez použití jakýchkoli pomůcek. Počet úkolů pro klausurní práce navrhovali učitelé příslušných oborů a odevzdávali je v zapečetěné obálce řediteli ústavu nejpozději šest týdnů před koncem školního roku. Ředitel je předložil zemskému školnímu inspektorovi, kterému byl učitelský ústav podřízen. Inspektor zpracoval úkoly pro klausurní práce a zaslal je zapečetěné zpět na učitelský ústav.

Praktická zkouška měla prokázat metodickou způsobilost studenta a konala se ve cvičné škole. Úkoly pro praktickou zkoušku byly adeptu oznámeny den předem. Kdo ve 4. ročníku absolvoval předmět speciální metodika a praktická cvičení s prospěchem chvalitebným, byl závěrečné praktické zkoušky zproštěn. Pro účely praktické zkoušky mohla být zkušební komise rozšířena o učitele cvičné školy. Ústní zkouška se vztahovala k povinným předmětům na ústavu vyučovaným.

Absolvování učitelského ústavu bylo podmínkou pro ustavení tzv. provizorním učitelem. Po dvou letech praktického působení ve škole mohl tento učitel složit zkoušku učitelské způsobilosti, aby pak byl jmenován učitelem definitivním.

Zkoušky učitelské způsobilosti upravovalo nařízení ministra záležitostí duchovních a vyučování ze dne 31.7. 1886, č. 6033, které vstoupilo v platnost v listopadu 1886. Zkoušky se měly konat dvakrát za rok, v květnu a listopadu.


Zkoušky učitelské způsobilosti

Při všech ústavech ku vzdělání učitelů a učitelek (dále jen učitelské ústavy) byly zřízeny zkušební komise ke konání zkoušek způsobilosti pro školy obecné a měšťanské. Členy a předsedy těchto komisí jmenoval ministr vyučování na návrh zemského školního inspektora. Většinou se jednalo o ředitele a učitele ústavů učitelských, školních dozorce a definitivní učitele obecných škol. Funkční období komise bylo zpravidla tříleté. Ministr vyučování rovněž stanovil, pro který vyučovací jazyk je ta která komise určena. Komise byly bezprostředně podřízeny příslušnému zemskému školnímu úřadu.

Ke zkoušce způsobilosti pro obyčejné školy obecné se kandidát přihlašoval prostřednictvím správy školy, kde působil, u okresního školního úřadu. Svou žádost musel doložit životopisem, přehledem dosaženého vzdělání, vysvědčením dospělosti a dokladem o dvouletém působení v praktické službě. Na základě těchto předložených dokladů rozhodl okresní školní úřad o povolení vykonat zkoušku způsobilosti a všechny podklady postoupil příslušné zkušební komisi. Pokud však bylo praktické působení kandidáta shledáno nedostatečným nebo neuspokojivým, byla mu žádost vrácena s doporučením obnovit svou žádost později. Stejně tak zkušební komise, která již obdržela spisy žadatele, mohla splnění některých podmínek shledat nevyhovujícím. Jejím právem bylo takovému kandidátu neumožnit zkoušku, ale v případě takového rozhodnutí musela požádat o rozhodnutí zemský školní úřad, nadřízený školnímu úřadu okresnímu.

Zkouška způsobilosti pro školy obecné byla rázu praktického a skládala se z části písemné, ústní a vlastního učebního pokusu. Kandidát musel prokázat, že je důkladně obeznámen se zásadami školní kázně, školní hygieny a vyučovacími metodami. Rovněž musel osvědčit svou zkušenost v otázkách výchovných a prokázat znalost učiva obyčejné školy. Zkouška se vztahovala k pedagogice, zejména k metodice povinných předmětů, k učivu těchto škol a školským předpisům.

Písemná zkouška se skládala ze tří částí a byla poměrně časově náročná. Kandidát nejprve vypracoval pojednání na dané téma z oblasti pedagogiky, poté řešil 3 zadání z počtů a geometrie a nakonec následovaly 3 otázky z tzv. reálií (zeměpis, dějepis, přírodopis). Každá z těchto částí písemné zkoušky mohla trvat nejdéle čtyři hodiny, používání jakýchkoli pomůcek bylo zakázáno.

Ústní zkouška byla veřejná, opět maximálně v délce čtyř hodin. Vztahovala se ke speciální metodice povinných předmětů obecné školy, učivu těchto škol a školním předpisům. Přitom se vycházelo z učebnic a učebních pomůcek používaných při vyučování na obecných školách. Důraz byl mimo jiné kladen na verbální projev zkoušeného kandidáta.
Praktický pokus probíhal na některé obecné škole. O předmětu svého praktického vystoupení byl zkoušený informován ředitelem zkušební komise den předem.

Po skončení všech částí zkoušky rozhodovalo se o známkách z každého předmětu zvlášť na základě hlasování členů zkušební komise. Do protokolu se zapisoval výsledek hodnocení komise. Prospěch se hodnotil známkami „výborně, chvalitebně, uspokojivě, dostatečně, nedostatečně“. Známka z každé jednotlivé části se stanovila na návrh examinátora většinou hlasů. Při rovnosti hlasů platila známka nižší. Na vysvědčení bylo v příslušné kolonce označeno celkové hodnocení o způsobilosti učitelské stupni „způsobilý s vyznamenáním“, „způsobilý“ nebo „nezpůsobilý“. Způsobilost s vyznamenáním znamenala, že kandidát byl hodnocen jen známkami výborně a chvalitebně. Na vysvědčení pak bylo vyznačeno, ve kterém jazyku je způsobilý vyučovat.

Podobně tomu bylo i v případě zkoušky způsobilosti pro školy měšťanské. Přihláška ke zkoušce způsobilosti pro školy měšťanské musela být doložena životopisem a přehledem dosaženého vzdělání, vysvědčením o způsobilosti pro školy obecné a dokladem o nejméně tříletém praktickém působení na obecné škole.

Kandidát si mohl vybrat jednu ze tří skupin předmětů, v nichž pak konal vlastní zkoušku. Mohla to být skupina mluvnicko–historická (s předměty vyučovací jazyk, zeměpis, dějepis); skupina přírodovědecká (s předměty přírodopis, matematika nebo rýsování); skupina matematicko–technická (s předměty matematika, kreslení od ruky a krasopis, přírodopis nebo rýsování). V každé z uvedených skupin byla vždy zkoušena pedagogika.

Jestliže kandidát nabyl způsobilost pro jednu skupinu předmětů, mohl vykonat v některém následujícím období zkoušku pro další skupinu předmětů. V tom případě se již nemusel podrobit zkoušce z pedagogiky.

Celá zkouška způsobilosti pro školy měšťanské se opět dělila na část písemnou, ústní a praktickou. Písemná zkouška trvala nejdéle čtyři hodiny. Při zkoušce bylo přihlíženo nejen ke znalostem vztahujícím se ke školství, ale nebyla opomíjena ani psychologie a její uplatnění v učitelské praxi.

Cílem tohoto článku bylo přinést stručný historický pohled na kvalifikační předpoklady učitelů na přelomu 19. a 20. století. Jde o období, které je charakteristické tím, že učitelé a všichni, kteří se na správě a řízení školství podíleli, si velmi dobře uvědomovali, v čem spočívá umění učit. Chápali, že nejde jen o vytváření sumy poznatků, ale že dobrý učitel respektuje celou osobnost žáka, tedy nejen jeho paměť, ale také fantazii, rozum, vůli a srdce. Příprava na učitelské povolání odpovídala tehdejšímu všeobecně uznávanému názoru, že odborná připravenost, povahová a intelektuální kvalita učitele je důležitější než zdokonalování učebnic a metod výuky. Tomu také odpovídaly stupně kvalifikovanosti učitele, které bylo nutno nabýt nejen studiem a určitým počtem let praxe, ale zároveň bylo nutné je fakticky prokázat.

Z mnoha historických pramenů je více než zřejmé, že v minulosti byly jako klíčové podmínky pro práci učitele považovány dvě zcela základní věci – dobrá kvalifikace a odpovídající materiální podmínky. Je to pochopitelné, neboť odpovídající vzdělání je podmínkou toho, aby člověk mohl své povolání vykonávat. Dobré materiální podmínky pak každého z nás motivují, aby ve svém povolání setrval.


Prameny

MÜLLER, V. Právní základ národního školství v Čechách. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1911.

Organisační statut ústavů ku vzdělání učitelů a učitelek spolu se Statutem kursů pro učitele škol měšťanských a Předpisem o zkouškách způsobilosti pro obyčejné školy obecné a měšťanské. Praha: C. k. školní knihosklad, 1886.

VOROVKA, K., RATOLÍSKA, J. Poučení o zkouškách učitelské způsobilosti pro školy obecné a měšťanské. Praha – Smíchov: Knihtiskárna a litografický ústav V. Neuberta, 1897.

PhDr. Zuzana Tichá, Ph. D.
Ústav pedagogiky a sociálních studií PdF UP Olomouc
zuzana.ticha@upol.cz

0 komentářů: