Jitka Gobyová: Jaké je naše školství a co si o něm myslíme

pondělí 7. prosince 2009 ·

Tématem listopadového kulatého stolu Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV) a SVP PedF UK byly názory české společnosti na stav našeho školství. V podtitulu zazněla otázka, zda jsme s naším školstvím právem spokojeni. Účast nebyla příliš vysoká, mezi přítomnými byli převážně zástupci odborných pracovišť, pedagogů ze škol bylo jen několik.


RNDr. Jana Straková, Ph.D., ze Sociologického ústavu AV ČR prezentovala výsledky výzkumů, které se zabývaly pohledem různých aktérů na české základní školství. Tyto výzkumy byly realizovány v roce 2009 pro MŠMT agenturami STEM/MARK (výzkum sledující strukturu postojů a očekávání veřejnosti k oblasti školství, výchovy a vzdělávání) a FACTUM INVENIO (analýza předpokladů a vzdělávacích potřeb pedagogických pracovníků pro zkvalitňování jejich pedagogické práce).

Hlavní zjištění výzkumů lze formulovat následovně:
– Velký význam přikládaný vzdělání ze strany žáků a jejich rodičů.
– Všeobecná spokojenost.
– Obavy ze zhoršování disciplíny a ztráty autority učitele .
– Rozpornost ve vztahu k cílům.
– Podpora selektivnosti systému.

Ze zjištěných skutečností je možno vyvodit následující závěry:
– Přesto, že nám největší starosti dělá absence výchovy ve školách, stále považujeme za hlavní cíl základního vzdělávání přípravu k přijímacím zkouškám.
– Pociťujeme potřebu změny, ale od školy máme stále stejná očekávání.
– Přestože se systém rozpadá na „dobré“ a „špatné“ školy, podporujeme rozdělování žáků.
– Přestože jsou k dispozici informace, které ukazují, že se výsledky žáků zhoršují, jsme spokojeni.

Mgr. Vladimír Srb, Projekt Odyssea, manažer veřejné diskuse o profesním standardu učitele, informoval o vybraných závěrech z uvedené diskuse, z nichž vyplývá, že učitelé jsou nespokojení a chtějí účinnou podporu pro svoji práci.

Vladimír Srb zopakoval důležitá východiska, která stála i v pozadí veřejné diskuse o kvalitě učitelovy práce.
– Vzdělávací výsledky žáků se (pravděpodobně) zhoršují.
– Nejdůležitějším faktorem, který má ve škole vliv na vzdělávací výsledky žáků, je kvalita učitelovy práce.
– Je potřeba shodnout se na tom, v čem spočívá kvalita učitelské práce, která by se postupně mohla stát závaznou pro všechny učitele (a případně pro různé kariérní stupně).
– Kvalitu učitelovy práce je potřeba všestranně podporovat a zaplatit.

Třemi nejčastěji uváděnými podmínkami, nezbytnými pro kvalitní učitelskou práci podle účastníků diskuse, jsou:
– Podstatné zvýšení mzdy učitelům.
– Odstranění neodborné činnosti prostřednictvím pomocného personálu (dozory, kopírování, vybírání peněz).
– Vytvoření podmínek (vzdělávacích, legislativních, finančních), které zajistí, že ve školách budou pouze kvalitní ředitelé, kteří budou případně odvolatelní na základě objektivních kritérií kvality.

V současné době, 20 let po sametové revoluci, u nás neexistuje žádný systém podpory učitelů. Přitom 71% individuálních účastníků diskuse uvedlo, že tvorba systému podpory profesního růstu učitelů je v našem školství potřebná, ze strany mluvčích za školy a asociace to dokonce bylo 88%.
Řečník na závěr vyslovil otázky, které v něm vyvolávají protikladné výsledky výzkumů pro MŠMT a veřejné diskuse:
– Jak máme rozumět rozporu mezi informacemi z uvedených šetření, informacemi o výsledcích vzdělávání našich žáků a informacemi získanými prostřednictvím veřejné diskuse o kvalitě učitelovy práce?
– Jak konkrétně můžeme přispět k tomu, aby byl vytvořen tolik očekávaný systém podpory učitelů?

Po tematických příspěvcích následovala diskuse, kterou moderovala PhDr. Hana Košťálová. V kontextu zadaného tématu v diskusi byla probírána dílčích témata, která z konstatování v názvu kulatého stolu vyplynula:
– Rozporuplnost prezentovaných zjištění.
– Ustrnulá očekávání společnosti v oblasti vzdělávání.
– Cíle a vize ve vzdělávání.
– Nutnost šíření informací.


Rozporuplnost prezentovaných zjištění

Moderátorka v úvodu diskuse konstatovala, že průzkumy přinesly rozporuplná zjištění.

Pan Brdička (Pedf UK) naproti tomu spatřuje konzistenci postojů pedagogů v tom, že učitelé vyjadřující se k profesnímu standardu jsou nespokojeni, protože standard má svoji závaznost a znamená tlak na výkony učitelů, zatímco v kontextu RVP, které dávají učitelům značnou volnost, se cítí spokojeni.

Pan Slejška (VÚP) vyjádřil překvapení nad zjištěním, že většina žáků je spokojena se způsobem výuky, uvedl, že se setkává s opačnými postoji.

Paní Straková (Sociologický ústav AV ČR) vysvětlila, že žáci odpovídali na otázku, zda chodí do školy rádi, nikoliv zda jsou spokojeni s tím, jak probíhá výuka. Děti chodí do školy rády, protože se tam setkávají s kamarády, „chodí do společnosti“. Z toho vyplývá, že vztahy v žákovských kolektivech jsou ve většině případů pozitivní a také vztahy k učitelům jsou dobré. V naší společnosti nejsou očekávání, že by výuka ve škole mohla být zábavná, že by mohla motivovat, že by mohla učit např. sociálním dovednostem. Takové otázky si nekladou rodiče a tedy ani děti.

Paní Nováčková (SKAV, o. s.) upozornila, že 20 % nespokojených dětí ve škole není málo, nelze to považovat za uspokojivé zjištění. Poukázala na nebezpečí vyčlenění takových jedinců ze společnosti a jejich směřování k extrémistickým hnutím.


Ustrnulá očekávání společnosti v oblasti vzdělávání

Pan Hausenblas (PedF UK) se domnívá, že jestliže je veřejnost málo informovaná, buď věci neví, nebo nerozumí tomu, co znamenají, pak může docházet k závěrům, které nejsou konzistentní. Také je možné, že rodiče preferují krátkodobé cíle a neuvažují z hlediska dlouhodobějších perspektiv. Problém může být také na straně škol, které dostatečně neukazují, co je kvalita. Je třeba poskytovat veřejnosti informace, pečovat o to, aby co nejvíce lidí rozumělo tomu, co se o školách dovídá.

Pan Brdička konstatoval, že chceme, aby školy učily jinak, chceme, aby rodiče nové trendy podporovali. Skutečnost je však taková, že učitelé chtějí učit stále stejně a rodiče si neumějí představit jinou výuku, než zažili oni sami. Tento stav lze změnit tak, že představy, jak by se mělo postupovat, se jim budou jakýmsi způsobem vnucovat. Učitel je zaměstnanec a jako takový by měl plnit úkoly, které stanoví zaměstnavatel.


Pracovnice ÚIV
upozornila, že generace dnešních rodičů vychází z vlastní zkušenosti se školou a očekává od školy totéž, co zažili sami, kdy získávali především znalosti a byli připravováni na přijímací zkoušky. Chtějí, aby škola jejich dětem zprostředkovala vědomosti, aby děti byly poučeny, oblast výchovy není ve středu jejich zájmu. Jsou vlastně málo informováni, otázka je, zda existuje nějaká možnost, jak tuto generaci, jež patrně není zvyklá o takovýchto věcech přemýšlet, poučit, jak jí zprostředkovat informace o možnosti jakési nadstavby, kterou by mohla škola poskytovat.

Studující PedF UK konstatovala, že se konzumní způsob života promítá i do oblasti školství. Cílem rodičů i škol je, aby se děti dostaly na vyšší stupeň studia. Rodiče mají obavy, že úroveň ZŠ se snižuje a často posílají svoje děti na víceletá gymnázia (jejich počet je vzhledem ke snižujícím se počtu odpovídajících populačních ročníků vysoký), přesto, že nároky studia na těchto školách přesahuje schopnosti jejich dětí.

Paní Straková odmítla obavy, že na ZŠ získají děti horší vzdělání, jako ve většině případů neopodstatněné. Rozdíly ve výsledcích žáků čtyřletých a víceletých gymnázií jsou nevýznamné, pokud ale existují, jsou dány sociálním zázemím dětí. Konstatovala, že na základě testů nelze predikovat, jak se budou schopnosti dětí rozvíjet, a proto jejich rozdělení na výběrové a běžné školy musí být vždy z principu nespravedlivé.

Paní Nováčková upozornila na nebezpečí tzv. „skrytých osnov“, to je to, co škola učí, aniž by to bylo jejím záměrem. Učí děti např. přijímat jedno hotové řešení, nepřemýšlet o něm, neodhalovat rozpory, podporuje v dětech rivalitu tím, že stanovuje pořadí jejich úspěšnosti, navozuje v nich pocit, že za neúspěch mohou ony samy nebo jejich rodiče. Tradiční škola je založena na vnější motivaci, učí, že cesta, jak dosáhnout výsledků, není podstatná, ale že důležité jsou známky. Ve společnosti přetrvávají mýty, že škola musí být „mučení“. Pohled dnešních rodičů na úroveň škol vyplývá z jejich vlastních zkušeností se školní docházkou. Změny je možno dosáhnout pouze cestou diskusí, je třeba začít o tom hovořit, poukazovat na problémy.


Cíle a vize ve vzdělávání

Pan Hausenblas soudí, že v naší společnosti nemáme jádra, kde by se tvořily vize. Nevíme, co bychom měli ve školách učit, protože nevíme, jak bude svět v budoucnosti vypadat, je těžké si představit, pro jaký svět děti připravujeme. To brání mluvit o tom, k čemu máme děti ve škole vzdělávat. Možnou cestou je začít vytvářet představy a vize na nižších úrovních, v rámci malých skupin, konkrétních místních spolcích, katedrách, školách apod.

Pan Brdička se domnívá, že vizí může být i to, že vše podléhá neustálé, stále se zrychlující změně, a vše bude stále jinak. Domnívá se, že tolik nepotřebujeme standardy samé, jako jejich myšlenku prosazovat. Vidí paralelu mezi RVP a standardy – RVP jsou jakýmsi „posvěcením“, že takto pedagogové učit mají, nikoliv pouze mohou, jak tomu bylo dříve. Obdobně by tomu bylo i v případě standardů.

Pan Zapletal (SPŠE Pardubice)vidí dvě možné cesty, buď čekat, co budoucí vývoj přinese, a pak reagovat, nebo se snažit předvídat, jak bude budoucnost vypadat. Pedagogické hnutí je roztříštěné, je otázka, zda by nepřispělo k jeho sjednocení a debatě o důležitých otázkách vytvoření pedagogické komory.

Pan Hausenblas vyjádřil nesouhlas s myšlenkou vzniku pedagogické komory, protože komora je mocenským výrazem sjednoceného odborného publika a v oblasti školství je třeba využít jiný typ spolčování.

Paní Straková odmítá případnou strategii podsouvání vytvořených vizí poslancům jako cestu, která nefunguje, která se v případě kurikulární reformy neosvědčila. Za důležitý považuje proces vytváření vizí. Je třeba se naučit o problémech mluvit, domlouvat se navzájem. Poukázala na poučné procesy v OECD a v některých zemích (Belgie, Německo), kde došlo k tomu, že byli osloveni představitelé elit pracující v různých oblastech lidského konání a byli dotázáni na to, co budou děti potřebovat pro život v 21. století. I když nedošlo k žádnému jednoznačnému konsenzu, vznikla řada zajímavých esejí a následně proběhla diskuse k těmto otázkám v celé společnosti. Tamní společnosti začaly přemýšlet o tom, zda dnešní doba nevyžaduje od školy plnění jiných cílů než dosud. Podstatné bylo, že proběhla diskuse, nikoliv že byly vypracovány dokumenty.

Paní Kicková (ředitelka MŠ Stránčičce) upozornila na rozdílnost zaměření cílů vzdělávání v oblasti předškolního a základního vzdělávání. Zatímco v oblasti předškolního vzdělávání mají cíle daleko větší přesah (celoživotní vzdělávání, kompetence k učení, pozitivní vztah dětí k učení, příprava na život), základní vzdělávání upřednostňuje zejména vědomosti.


Nutnost šíření informací

Paní Hrubá (SKAV o. s.) zdůraznila, že je třeba usilovat o masivní informovanost všech vrstev společnosti, nejen rodičů. Konstatovala nezájem o diskusi ze strany politiků, kteří by mohli ovlivňovat stav věcí.

Paní Ripková (Fullbrightova komise) doporučila rozšiřovat informace o oblasti vzdělávání, je to téma, o němž by měly elity více mluvit. Podstatný není výsledek diskuse (není důležité vytvořit např. standardy), ale sám její proces, cílem je cesta. U nás neumíme vzbudit a vést kvalitní diskusi. Měli bychom se poučit nejen o výsledcích, ale i o cestách, po nichž lze k výsledkům dospět, např. jak zapojit do diskuse elity, které by vzbudily zájem o problematiku vzdělávání v širší veřejnosti. Cestou by mohly být např. debatní programy v televizním vysílání.

Pan Slejška připomněl existenci portálu VÚP jako jedinečné platformy, prostoru, kde se učitelé dají ovlivňovat a nasměrovávat. Je třeba využít prostředků, které v současnosti existují, které jsou zavedené a pomocí nich ovlivňovat veřejnost. Je také třeba hledat platformu, vhodnou pro rodiče.

Paní Valouchová (PedF UK) konstatovala, že zjištění se nekryjí s tím, co vidíme jako cíle a co trápí veřejnost (kázeň, vztah k autoritám). Za možný způsob ovlivňování veřejnosti i učitelů považuje ukazovat jim cestu prostřednictvím řešení problémů, které oni pociťují, přičemž bylo by vhodné zapojit média, aby se informace dostaly k širší veřejnosti.

Paní Kicková upozornila, že jen pro předškolní výchovu existují tři profesní organizace, které však nenacházejí konsenzus a v této souvislosti položila otázku, jakými cestami informace veřejnosti podsouvat.

Paní Kapicová (Asociace pro domácí vzdělávání) doporučila využití sdružení rodičů, která by měla u každé školy existovat, jako malých center šíření informací.

Pan Brdička konstatoval, že veřejnost v současné době je možno oslovit pouze prostřednictvím ekonomických problémů. Argumentem může být sdělení, že častá změna zaměstnání bude normálním jevem a že je třeba dnešní mladé lidi na přechod z jedné profese do druhé připravit, a to tak, aby se byli neustále schopni učit něco nového. Pokud to nebudou umět, tak se neuplatní – to je jednoduchý ekonomický kalkul, který lidé nemohou ignorovat.

Pan Hausenblas navrhuje poučit se z toho, co funguje. Ve školách poměrně dobře osvědčily programy proti šikaně. Obdobně by bylo možné se pokusit spustit ve školách jakési osvětové programy, např. na zkoumavost a bádavost dětí, na postupy vyjednávání, na posilování paměti.

Pan Štefl (SCIO) upozornil na využití blogu jako moderního rychlého média.

Paní Košťálová shrnula možné informační toky, které by mohly pomoci učitelům i rodičům k získávání podstatných a aktuálních informací. Mohly by jimi být portály, činnost v rámci místních profesních skupin, blogy, pořádání prezenčních akcí, sdružení rodičů při školách.

Závěrem pan Srb navázal na konstatování pana Hausenblase o absenci diskusních center a doporučil založit diskusní jádro, které bude mít aspiraci docházet k širšímu konsenzu. Mělo by také oslovovat jak vzdělance, kteří mohou vytvářet vize, tak zástupce politické reprezentace, kteří rozhodují o využití finanční prostředků. Upozornil však na důležitou podmínku úspěšného fungování takového uskupení, kterou je jeho profesionalita, jejímž předpokladem je finanční zabezpečení.


Příští kulatý stůl na téma Integrace dětí s mentálním postižením se uskuteční 10. 12. 2009.



2 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
11. prosince 2009 12:36  

Na ty kecy vetšiny těchto "odborníků" nejsem komentáře schopna.Pojdťe učit, ať víte, v čem běžný učitel pracuje.

Anonymní řekl(a)...
18. prosince 2009 23:58  

Souhlasím s předchozím komentářem. Naprosto!!! Několik z mnoha postřehů z praxe: školy dnes hlavně centra zábavy, cestovky, spousta akcí, keré odvádějí od vlastní práce ve výuce. Hodně prázdnin - po prázdninách opět žáci nic neumí. Než se získá znova malinko pracovní rytmus, opět volno. Žáci chtějí dělat pouze to, co je "baví" - v tomto mají všeobecnou podporu nejen od rodičů, ale i od vedení škol. Školy přece musejí mít za každou cenu co nejvíce žáků = státní dotace, peníze!! Proto lákají žáky na různé "výhody"... Do způsobů výuky mluví kdekdo, vzdělaný a specializovaný učitel je poučován těmi, kdo o problematice nemají ani páru. K žákům se přistupuje, jako k málo schopným, šetrné zacházení vyžadujícím tvorům, kteří se nesmějí namáhat, žádné "trápení" s pracným učením, žádné vedení ke slušnému chování /co to je?/, atd.atd. Tomu odpovídá i výsledek = rapidně upadající školství, strmý pád, každým rokem se zrychlující. Další výsledek? Generace, která nebude umět pracovat, protože je k tomu nikdo nevede. Nebudou schopni uživit nejen sebe, ale ani rodinu /pokud jí vůbec budou mít/, protože nemají výdrž, neumí dotahovat nic do konce, neboť je to namáhá. Školy a učitelé nemají žádnou prestiž, školství je pouze "hra na vzdělávací instituci", ovšem s velkým důrazem hlavně na správné vyplňování různé dokumentace /např. důsledně škrtat poslední nevyplněné řádky v třídních knihách!!!!- je třeba učitele vést k pořádku a kvalitní práci/. Ještě by bylo hodně co říct, nemá to smysl. Toto vše je výsledek různých reforem a kočírování školství od stolů různých tvarů.