APU: Návrh struktury Standardu po 2. kole veřejné diskuse

Z Podkladového materiálu pro tvorbu Standardu kvality profese učitele Asociace profese učitelství (APU) přinášíme dnes druhou část – Návrh struktury Standardu.

Článek o diskusi k těmto otázkám na setkání APU si můžete přečíst ZDE.

První část materiálu Idea Standardu kvality profese učitele: východiska najdete ZDE.


Návrh struktury standardu po 2. kole veřejné diskuse: oblasti a kritéria

Autorský tým: Hana Košťálová, Michaela Píšová, Vladimíra Spilková, Vladimír Srb, Hana Stýblová, Zora Syslová, František Tomášek


1. Výuka

1.1 Plánování

Učitel systematicky plánuje výuku, tj. co, jak a proč se mají žáci učit, vzhledem ke vzdělávacím cílům stanoveným v kurikulárních dokumentech a s ohledem na individuální možnosti a potřeby žáků.

Učitel:
– volí stěžejní přístupy a metody vyučování a učení směřující k naplňování dlouhodobých vzdělávacích cílů;
– stanovuje dílčí vzdělávací cíle z hlediska dlouhodobých vzdělávacích cílů;
– k naplnění dílčích vzdělávacích cílů a podle charakteru učiva volí vhodné metody a organizaci výuky;
– vybírá smysluplný obsah a promýšlí návaznost, komplexnost a provázanost učiva včetně mezipředmětových vazeb;
– při plánování vychází z reflexe průběhu a výsledků předchozí výuky a učení žáků;
– plánuje, jakým způsobem bude stavět na dosavadních zkušenostech a znalostech žáků;
– připravuje pro žáky učební pomůcky a využití různých zdrojů informací včetně moderních informačních technologií;
– volí způsoby diferenciace a individualizace výuky (vzdělávací cíle, obsah, metody a organizaci učení) dle potřeb konkrétních žáků;
– plánuje, z čeho a jak žáci i učitel poznají, že dosáhli stanovených cílů. Rozhoduje se o způsobu reflexe a hodnocení procesu a výsledků učení žáků;
– předvídá situace, které při učení mohou nastat, a promýšlí varianty jejich řešení
– volí postupy, které respektují sociální povahu učení a umožňují interakci mezi žáky.


1.2. Prostředí pro učení

Učitel ve třídě vytváří prostředí, v němž se žáci cítí dobře a mohou pracovat s vysokým nasazením. Ke každému žákovi přistupuje jako k jedinečné lidské bytosti a bez předsudků.
– vytváří prostředí vzájemné úcty a respektu;
– podporuje soudržnost třídy a spolupráci mezi žáky;
– vyjadřuje žákům důvěru a pozitivní očekávání, podporuje jejich sebedůvěru;
– rozpoznává odlišné potřeby a možnosti jednotlivých žáků a reaguje na ně; projevuje porozumění pro potřeby žáků;
– dává žákům prostor pro vyjádření, naslouchá žákům a poskytuje jim zpětnou vazbu; dbá na to, aby si žáci naslouchali navzájem a aby naslouchali učiteli;
– společně se žáky tvoří pravidla soužití třídy a důsledně vyžaduje jejich dodržování;
– zvládá kázeň ve třídě, která je chápána jako dodržování dohodnutého řádu a pravidel chování a soužití ve třídě. Při řešení nekázně a rušivého chování jedná rázně, důsledně, ale současně s důrazem na důstojnost a vzájemný respekt.


1.3 Řízení procesů učení

Učitel používá takové výukové strategie, které umožňují každému žákovi porozumět probírané látce, osvojit si žádoucí kompetence a získat vnitřní motivaci i dovednosti k celoživotnímu učení a poznávání.
– vede výuku podle připraveného plánu, aktuálně reaguje na vývoj situace a na potřeby a možnosti jednotlivých žáků, ale neztrácí zaměření na stanovené cíle učení
– využívá širokého spektra výukových metod s důrazem na aktivní učení žáků;
– individualizuje výuku vzhledem k možnostem a potřebám jednotlivých žáků, snaží se o dosažení osobního maxima u každého žáka;
– vede žáky k porozumění situaci, úkolu a k výběru, interpretaci a porozumění informacím z rozličných zdrojů;
– podporuje učení žáků řízením kroků učení, důležitými otázkami a častou zpětnou vazbou, vede je k poznávání, osvojování a užívání efektivních individuálních strategií učení;
– průběžně udržuje a podněcuje vnitřní motivaci žáků k učení;
– při výuce komunikuje se žáky způsobem, který odpovídá jejich věku, kultivovaně, jasně, srozumitelně; vhodně pracuje s prostředky neverbální komunikace.


1.4 Hodnocení práce žáků

Učitel hodnotí tak, aby žák získal dostatek informací pro své další učení a aby se učil sebehodnocení.
– hodnotí procesy učení – poskytuje průběžně popisnou zpětnou vazbu (zaměřenou na dosahování cílů) k učebním činnostem a chování žáků, hodnotí postup, míru úsilí, zájem, úroveň spolupráce apod.;
– hodnotí výsledky učení, tj. míru dosahování kompetencí (znalosti, dovednosti, postoje i hodnoty) s ohledem na individuální možnosti žáků a vzhledem k očekávaným výsledkům;
– zprostředkovává žákům kritéria hodnocení, případně jim umožňuje podílet se na jejich vytváření;
– využívá různých forem hodnocení podporujících zejména vnitřní motivaci žáků k učení;
– rozvíjí u žáků dovednost sebehodnocení a vzájemného hodnocení s oporou o předem známá kritéria;
– zvolenými formami hodnocení vede žáky k přebírání zodpovědnosti za vlastní učení.


1.5 Reflexe výuky

Učitel reflektuje procesy i výsledky plánování a realizace výuky s cílem zkvalitnit svoji práci a zvýšit tak efektivitu žákova učení.
– vyhodnocuje zvolené strategie, metody a organizaci vyučování vzhledem k plánovaným cílům výuky, ale i jejich dosažení;
– shromažďuje a využívá zdroje, které mu pomáhají reflektovat efekty výuky;
– vyhodnocuje vliv výuky na pokrok každého žáka;
– výsledná zjištění slouží jako východisko k dalšímu plánování.


2. Kontext výuky


2.1 Rozvoj školy a spolupráce s kolegy

Učitel je aktivním členem školního společenství, který se spolupodílí na rozvoji školy a zkvalitňování vzdělávání. Přispívá k vytváření pozitivního klimatu školy, je si vědom, že je nositelem kultury školy.
– podílí se na rozvoji školy a zkvalitňování jejího vzdělávacího programu, na přípravě a realizaci společných projektů školy;
– přispívá k vytváření pozitivního sociálního klimatu školy založeného na vzájemném respektu, sdílení společných profesních hodnot a spolupráci;
– spolupracuje s kolegy i vedením školy na zkvalitňování výuky.


2.2 Spolupráce s rodiči a širší veřejností

Učitel vyhledává a využívá příležitosti pro spolupráci s rodiči a dalšími partnery školy
s cílem společně podporovat kvalitu učení žáků.
– komunikuje a spolupracuje s rodiči na základě partnerského přístupu, založeného na vzájemné úctě, respektu a sdílené odpovědnosti za rozvoj žáků;
– usiluje o vtažení rodičů do života školy;
– poskytuje rodičům co nejvíc informací o procesu i výsledcích žákova učení;
– získává od rodičů informace o sociálním a kulturním prostředí žáka s cílem společně s nimi hledat cesty k rozvíjení žáka;
– komunikuje a spolupracuje s dalšími partnery školy;
– dokáže prezentovat a zdůvodnit vzdělávací program školy rodičům i širší veřejnosti.


3. Profesní rozvoj učitele

Učitel řeší profesní výzvy a úkoly a přijímá zodpovědnost za možná rizika jejich řešení. Jedná v souladu s etickými principy učitelské profese.

Učitel:
– projevuje zaujetí pro profesi a pro práci se žáky;
– průběžně reflektuje svou práci (nejen výuku), tj. je schopen popsat, analyzovat a zhodnotit ji, vysvětlit důvody svého profesního jednání, případně navrhovat alternativní způsoby práce;
– na základě reflexe plánuje svůj další profesní růst a své profesní kompetence (postoje a hodnoty, znalosti a dovednosti pedagogicko-psychologické, oborově didaktické, oborové, pracovně právní, znalosti a dovednosti z oblasti moderních informačních technologií) průběžně rozvíjí;
– plán svého profesního rozvoje ladí s úkoly a cíli školy, ve které učí;
– k profesnímu rozvoji využívá rozmanité dostupné prostředky, např. literaturu, internet, konzultace s kolegy, kurzy dalšího vzdělávání učitelů;
– svůj profesní růst průběžně vyhodnocuje a své učení a profesní pokroky je schopen prokázat;
– své odborné problémy i pokroky sdílí s kolegy;
– pečuje o své fyzické a psychické zdraví, aktivně čelí stresu a syndromu vyhoření.


Připomínky k navrhovanému materiálu můžete posílat na adresy prezidenta a viceprezidentky Asociace profese učitelství: f.tomasek@email.cz a v.spilkova@email.cz