Josef Lukas: Projekt CPIV – Centra podpory inkluzívního vzdělávání

čtvrtek 11. března 2010 ·

Se začátkem školního roku 2009/2010 odstartoval v 9 městech naší republiky (Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Karviná, Most, Olomouc, Opava, Plzeň, Praha) nový národní projekt, spolufinancovaný ESF a státním rozpočtem ČR, který je zaměřen na práci se školami a na jehož realizaci se podílí IPPP ČR.

Projekt Centra podpory inkluzívního vzdělávání (www.cpiv.cz) nevznikal „na zelené louce“, ale navazoval do určité míry na práci Středisek integrace menšin (SIM), jen se poněkud posunulo ohnisko zájmu tohoto následného projektu – změnila se především hlavní cílová skupina. Střediska integrace menšin se primárně zabývala prací s dětmi (především ze sociokulturně znevýhodňujícího prostředí), kterým se snažila pomoci nejčastěji se zvládáním obtíží, spojených se školní docházkou. Střediska integrace menšin ověřila během svého působení řadu nástrojů vhodných pro přímou práci s dětmi, kdy pracovníci SIM poskytovali služby především v oblastech: práce s třídním kolektivem; diagnostika speciálních vzdělávacích potřeb dětí; doučování (tutoring); sociální práce s rodinou dítěte; organizování vzdělávacích a volnočasových aktivit atd.

Avšak část práce SIM byla vždy směřována také k učitelům, kterým byly poskytovány konzultace, poradenské služby či programy dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků (DVPP). Právě při tom bylo v projektu SIM mimo jiné zjištěno, že podpora, zaměřená na školy a pedagogické pracovníky a jejich zvládání zvyšujících se nároků na vzdělávání dětí s rozličnými obtížemi, může mít v konečném důsledku podstatně větší význam, než pomoc, směřovaná ke konkrétním, jednotlivým žákům. Tím ovšem navazující projekt nikterak nesnižuje důležitost individuální práce se žákem či třídním kolektivem – právě naopak se CPIV bude snažit, aby se skutečný individuální přístup učitelů a škol k potřebám každého žáka stal (pro začátek alespoň na školách s projektem spolupracujících) jakýmsi „nepsaným“ standardem.

Pravděpodobně málo odborníků i laiků, kteří jsou nějakým způsobem spojeni s naším školstvím (od učitelů, přes jejich vzdělavatele až k rodičům žáků), by asi bylo ochotno obecně tvrdit, že všechny naše školy, jejich vedení a učitelé jsou schopni vždy bezchybně zvládat vzdělávání a výchovu žáků se speciálními vzdělávacími potřebami či obecněji žáků s potřebou podpůrných opatření. Právě v této souvislosti je základním posláním CPIV podpora školských zařízení a škol, které by postupně měly dokázat samy zavádět vhodné nástroje (metodiky, formy výuky apod.), které pomohou naplňovat individuální vzdělávací potřeby každého dítěte. Projekt vychází z „jednoduchého“ předpokladu, že v podstatě každý žák, který je schopen vzdělávat se v tzv. hlavním vzdělávacím proudu, by k tomu měl dostat příležitost – tzn. školy (učitelé) by mu ji měly být schopny poskytnout.

Ve svém regionu každé z devíti Center vybírá (mimo jiné ve spolupráci s krajskými a obecními úřady) každoročně deset až patnáct škol, přičemž v tomto výběru jsou zastoupeny školy různé velikosti a s různou mírou potřeb v oblasti inkluzívního vzdělávání (1). Mezi nimi je vždy jedna či dvě „pilotní školy“, na kterých se již do větší míry daří principy inkluzívního vzdělávání naplňovat. Právě v souvislosti s pilotními školami je důležitým výstupem práce CPIV také vytváření sítí spolupracujících škol a dalších vzdělávacích institucí za účelem vzájemné výměny příkladů „dobré praxe“ a dalších zkušeností. V rámci pomoci školám a jejich zřizovatelům se CPIV také podílí na zajišťování finančních prostředků pro školy prostřednictvím získávání dotací či grantů (projektový management) či přímo poskytuje školám psychologické a speciálně-pedagogické poradenství. Zároveň probíhá příprava a podpora takových kurzů DVPP, které budou přínosné pro směřování škol k inkluzívnímu pojetí vzdělávání.

K dosažení těchto nelehkých cílů projektu je třeba, aby jednotlivá CPIV vždy mimo jiné byla v pravidelném kontaktu například se zřizovateli škol; školními poradenskými pracovišti (školními psychology, speciálními pedagogy atd.); profesními sdruženími, která pracují ve školství; vysokými školami, které vzdělávají budoucí pedagogy či (školní) psychology; případně s nestátními organizacemi, které se z odlišného úhlu pohledu zabývají obdobnou problematikou. Tímto tedy (nejen) výše zmíněné instituce a organizace vyzýváme, aby nás v případě zájmu o jakoukoliv formu spolupráce kontaktovaly (viz www.cpiv.cz) – ať již potřebují podpořit v oblasti inkluzívního vzdělávání, či naopak mohou nám a především ostatním školám poskytnout své zkušenosti (příklady „dobré praxe“).


PhDr. Josef Lukas, koordinátor CPIV Brno


_______________

(1) Inkluzívní vzdělávání je u nás již několik let diskutováno na různých úrovních, ovšem především vědeckým vymezováním pojmu se ve článku tohoto rozsahu zabývat není možné. Inkluzívní vzdělávání tedy ve zkratce znamená, že je co největší počet dětí ponechán ve zmiňovaném hlavním vzdělávacím proudu, že na školách existuje podnětné prostředí pro žáky i učitele a že odlišnosti žáků jsou připouštěny a respektovány („je normální být jiný“).

0 komentářů: