Jan Sláma: Dokážeme něco změnit?

středa 13. října 2010 ·

V televizních zprávách se objevil požadavek trestat nezvladatelné žáky několikadenním vyloučením ze školy. Požadavek je mi velmi pochopitelný, i když předem sděluji, že s ním nesouhlasím.


Přibližně po dvaceti letech jsem se vrátil k učitelování na střední škole. Mezitím jsem mnoho let učil na škole vysoké, shodou okolností budoucí učitele. Na střední školu jsem v té době ještě krátce odskakoval, abych si udržel kontakt a vylepšil finanční toky, ale bylo to vždy jen na pár hodin. Závěr mé pedagogické kariéry byl ve školní inspekci a pak delší přerušení v důchodu. Nedostatek učitelů a přátelské vazby mne přinutily zavázat se na jeden rok k úvazku na 10 hodin týdně.

Stavem chování žáků, s kterým jsem byl krátce na to konfrontován, jsem byl šokován a jsem neustále.

Nevím, zda mám líčit jednotlivé příběhy, které mě ve vyučování potkávaly a potkávají a podle vyprávění ostatních potkávají i mé současné kolegy. Možná je použiji jindy a jinde, ale musím bohužel konstatovat toto: v minulosti jsem nikdy neměl s kázní potíže. Nepoužíval jsem ani takové zoufalé kroky, jako je vykázání žáka ze třídy. Samozřejmě jsem se pokoušel pracovat ve stejném stylu. Záhy jsem se poučil o nedostatečnosti takového počínání. Nemohu objektivně tvrdit, že všichni žáci jsou diametrálně horší, ale bohužel počet těch extrémně zlobivých výrazně narostl.

Při vyučování vzniká atmosféra, při které učitel nemůže pracovat. Jestliže se polovina třídy baví, pouští si rádio, telefonuje, hází po druhých předměty (zatím ještě ne po učiteli), střílí trubičkou papírky, v lepším případě si čte noviny nebo hraje se spolužáky různé hry nebo jinak ostentativně projevuje svůj nezájem, je pro učitele obtížné soustředit se na výuku, motivovat žáky a dát do vyučování vše, aby naučil. Je-li takováto atmosféra doplněna ještě posměšným pokřikováním, parodováním slov, pubertálními komentáři na asociace, které se v mysli dětí objevují, pak vzniká stav, kdy výuka je nekvalitní a současně pro učitele nesmírně vysilující.

Dlužno dodat, že takovéto děti nejsou v převaze. Ovšem množství těch, kteří atmosféru neklidu, chaosu a nepořádku vyvolávají a v ní si libují, velmi narostl. Když v minulosti byl takový žák jeden nebo dva, učitel si s nimi snadno poradil. V současnosti je jich však třetina třídy nebo i více a další část se nechá snadno k takové negativní spolupráci svést.

Ve třídách se dá ale i pozorovat odpor proti rušivým elementům. Odpor přímo z řad některých žáků. To je těch, kteří přicházejí na školu z vlastního zájmu a chtějí se ve vyučování něco dozvědět. Často jsou ale umlčování hanlivými nadávkami šprt, šplhoun atd.

Takto připravené a negativními vlastnostmi vybavené děti přicházejí na střední školu. Kromě toho jsou také fyzicky vyspělejší, některé si uvědomují i bohatství nebo postavení svých rodičů, a tak se často dívají na své učitele svrchu, přeneseně nebo i skutečně. Když jsem nedávno domlouval staršímu studentovi, že by se měl učit, jinak že neudělá závěrečnou zkoušku, jen pohrdavě utrousil: „Tak si to koupím, žádný problém.“

Ve sdělovacích prostředcích jsem vyslechl výsledek průzkumu, že 90 % učitelek ZŠ se bojí chodit do vyučování. Nemyslím, že učitelé – muži jsou na tom lépe, ale asi proto, že jich je jen mizivé množství, se hovoří jen o učitelkách. Je také možné, že jsou méně ochotni svůj strach přiznat.

Situace ve společnosti, a tedy i ve škole, je dnes taková, že:

– Obecně se vytrácí zdvořilost ve společenském styku. Zejména mladší lidé už ani nepovažují za vhodné pozdravit, když přijdou do obchodu (často ani prodavač), do čekárny, přisednou si k vám v restauraci nebo třeba ve vlaku. Vulgárně bych to interpretoval „dřepnou si a čumí“. Takoví rodiče samozřejmě pozdravit nenaučí ani své děti. Takže žáci zdraví jen výjimečně.

– Chybí slušnost v oblékání. Vytrácí se společenská konvence. Dnes i do divadla přicházejí lidé v džínách a jsou tam patrně z ekonomických důvodů pouštěni. Děti dnes ve školách běžně sedí v čepicích, v různých kapucích atd. Jen neochotně se podřizují, když se je učitel snaží usměrnit. Prostě nechápou proč.

– Přesto, že školní řády zapovídají držení a používání různé elektroniky při vyučování, praxe ukazuje, že škola v tomto boji prohrává na celé čáře.

– Samozřejmá zdvořilost začít a ukončit vyučování pozdravem nebyla ze základní školy přenesena. Její vyžadování ukrajuje z vyučovací doby mnoho času už proto, že řada učitelů na tento požadavek prostě rezignovala.

– Stejně jako ve společnosti výrazně narostla agresivita. Děti odmlouvají, hádají se, nejsou ochotny připustit kritiku. Nejsou vzácné případy, že učitele slovně napadají, více či méně mu nebo jí nadávají. To, co by si nedávno žák nedovolil ani ve snu, je dnes běžná realita a mnozí učitelé se tváří, že nic neslyší, aby problémy neumocňovali. Bohužel se žákům běžně dostává příkladů ze sdělovacích prostředků, kde se vulgárně vyjadřují lidé, které si děti kladou za vzor. Je pak obtížné se je snažit usměrnit. Tzv. asertivní výchovu lze jen těžko považovat za společensky přínosnou.

– Jak se k narůstající agresivitě a odmítání váže fakt, že na určitých učebních a studijních oborech je součástí výuky výcvik v jízdě motorovými vozidly a získání řidičského průkazu, a to i na nákladní auto? Zasvěcený člověk musí trnout při pomyšlení, co se může stát při vypuštění takovýchto řidičů, ovládajících mnohatunové kolosy, na silnici. Zde se domnívám, že by měly nastoupit povinné psychotesty těmito žáky plně hrazené, zejména pro žáky kázeňsky trestané.

– Vyučování je dnes dále narušováno tím, že děti neustále běhají na záchod. Řada žáků pod vlivem masové reklamy má na nebo pod lavicí plastovou láhev s limonádou a únavnou výuku si zpestřují neustálým popíjením. Běžně vypijí dva i více litrů tekutiny během šesti nebo sedmi hodin vyučování.

– Užívání drog a narkotik zde nebudu komentovat, ale z poznámek a rozhovorů je zřejmé, že dětem tyto zkušenosti nejsou cizí.

– Okamžitě po opuštění areálu školy si řada dětí zapaluje cigaretu. Stejně tak ráno postávají před bránou a pokuřujíce sledují přicházející pedagogy, kterých se i buď nevšímají nebo je familiárně zdraví s cigaretou v puse.


Zhoršená a dále se zhoršující úroveň chování dětí na ZŠ, a tím i horšící se úroveň výuky , zejména ve vyšších ročnících pak přináší na střední školu následující vyučovací problémy:

– Děti jsou roztěkané, nedokáží se soustředit. Na to má vliv i neklid ve třídách.

– Děti nejsou schopny sledovat výuku. Nedokážou vnímat pokyny učitele, takže učitel, který při výkladu upozorní na učebnici, příslušnou stranu a event. obrázek, je po několika minutách dotazován, kdeže se to vlastně dá najít, třebaže to před tím několikrát zopakoval a napsal i na tabuli.

– Děti nejenom že neovládají ani základy samostatného poznámkování, ale jsou jen s obtížemi schopné poznamenat si v nejjednodušší formě základní myšlenky vyučované látky, která je jim diktována. Každá věta se musí mnohokrát opakovat a vždy se ještě vyskytnou jedinci, kteří se právě zabývali jinou činností a dotazují se, cože si to vlastně mají poznamenat.

– Grafický projev poznámek a kreslení je u 90 % neuvěřitelně špatný.

– Nehodlám komentovat vědomosti z matematiky a jazyků, ale i krátká zkušenost z doby, kdy jsem učil angličtinu, mne utvrzuje, že mohu svoje zkušenosti zobecnit.


Výše uvedené řádky píši proto, že se pokouším upozornit na jevy, které se zveřejňují jen sporadicky a spíše tehdy, když přerostly v nějakou konkrétní tragédii učitele nebo dítěte. Spíše mám dojem a dostalo se mi i sdělení, že školské správní orgány se snaží tlumit zveřejňování této problematiky. Je-li tomu tak skutečně, pak je to tragédie. Bude-li uvedený trend pokračovat, pak zakrátko vymizí učitelský stav, protože za současných podmínek budou ochotni vyučovat jen sebevrazi.

Naopak se domnívám, že je třeba o současné problematice společnosti vést otevřenou diskusi, veřejně odsuzovat negativní vlivy, nabádat sdělovací prostředky ke kultivaci jejich pořadů. Nebránit, ale naopak podporovat odmítání negativních vlivů, které na mládež, ale i na dospělé působí zejména v televizi a prostřednictvím některých počítačových her a programů též na internetu. Autoři různých seriálů a podobných programů, které sleduje jistá nezanedbatelná část obyvatelstva, by měli být zainteresováni už při objednávce, aby pořad splňoval i společensky výchovné prvky.

Současná zkušenost z případů, kdy jsem se snažil otevřít diskusi k výše uvedené problematice s cílem alespoň v omezených rozměrech nalézt východiska a nápravu tohoto neúnosného stavu, mne vede ke zjištění, že učitelé mnohdy rezignovali, přizpůsobili se stavu ve třídách a školách. „Nemám už na to sílu“, říkají. Když váhavě líčí své zkušenosti, cítím, že se stydí za to, co se děje, ale nevěří, že by se mohlo něco zlepšit.

Pro objektivnost poznamenávám, že jsem poslední zkušenosti posbíral na střední škole učňovského typu, ale předcházející zkušenosti mám i z jiných středních škol, jako jsou školy zemědělské a gymnázia.

Závěrem chci říci toto: můžeme samozřejmě dál přivírat oči nad skutečností, dál občas napsat článek nebo vysílat pořady, kdy je naše školství ukázáno z té lepší stránky, a já nepochybuji, že i ta existuje. Pokud se ale urychleně nezačneme zabývat školstvím a mladou generací, nezačneme vytvářet tlak prostřednictvím všech orgánů – i těch nejvyšších – na pozitivní změny jevů společnost ovlivňujících, pak se problémy budou prohlubovat a budou končit i tragicky v jednotlivých případech a celkově budou znamenat úpadek školství u nás. Přitom je třeba si stále uvědomovat, že děti nemohou za to, že jsou takové, jaké jsou. Jsou odrazem společnosti stejně tak jako jejich rodina, pokud vůbec nějakou mají. Dokážeme-li změnit společnost, změní se i její děti.



Návazný článek najdete ZDE.

4 komentářů:

Anonymní řekl(a)...
13. října 2010 21:12  

Vážený pane Slámo,

děkuji za Váš skvělý článek! Jeho komplexnost a pravdivost naprosto potvrzuji a divím se, že to ty naše "univerzity" připravující novou generaci pedagogů nejen vůbec neřeší, ale z velké části to zřejmě i zavinily (kdo jiný než rodiče a učitelé?). Samí doktoři a docenti, ale jejich přínos pedagogice - hanba mluvit...

Osobně jsem zásadně proti tomu, aby učitelé pedagogů "učili" jenom na své VŠ. A jako děkan bych ukončil pracovní vztah s pedagogem, který neučí aspoň 6 hodin týdně na ZŠ nebo na SOU (tj. 1 den v týdnu) - takový člověk totiž o předmětu své obživy nemůže nic vědět, kromě seriálu o učních, který možná viděl v 80. letech v televizi.

Petr S.

Luděk Blaha řekl(a)...
14. října 2010 9:58  

Běžně vypijí dva i více litrů tekutiny během šesti nebo sedmi hodin vyučování.

Tak to je snad dobře, ne?

Pokud bych ovšem měl být součástí toho hororu, který, pane Slámo, popisujete, budu se radši a určitě živit péčí o zeleň v městských parcích a vůbec se nebudu nezabývat otázkou, kdo za co může a jak z toho ven.
Popisovaný stav je už mimo rámec možností učitele a otázka možná zní, je-li vůbec zájem něco změnit. Pro mnohá politická uskupení je volič - blbec velmi žádaný.

peekaa řekl(a)...
17. října 2010 14:46  

Dokážeme-li změnit společnost, změní se i její děti..

Omyl. Společnost nelze měnit. Lze měnit, vychovávat lidi, v našem případě malé lidi, děti. A to bychom měli dělat my, měli bychom hledat řešení v rámci našich možností a ne alibisticky říkat "za to může společnost, já nic, já jen učitel". :-(

Anonymní řekl(a)...
24. října 2010 21:18  

P. Slámo, i já děkuji za skvělý článek, do písmene podepíšu vše v něm. Jsem v podobné situaci. Učím oborovou didaktiku na pedagogické fakultě a po několika letech jsem opět vzala menší úvazek na základní škole - neboť nikdo ze studentů tam nechtěl jít. I já jsem šokovaná zhrubnutím chování dětí na 2. stupni a místo na tvořivé a aktivizující metody jsem schopná myslet jen na to, jak přežít do konce hodiny. Zkoušela jsem to po dobrém, po zlém, mnoha způsoby, ale moc se nezměnilo - stav je takový, jak píšete Vy. Co s tím? Pomůže "vést celospolečenskou diskusi", bude nám už konečně někdo naslouchat? Co s těmi několika žáky, kteří paralyzují veškerou práci v hodině a tiše se nám smějí pod fousy, jak jsme na ně krátcí??

Druhá věc je, zda s tím něco může udělat fakulta při přípravě nových učitelů (viz příspěvek p. Petra). Já osobně pod dojmem hororových zkušeností mohu jen varovat studenty, že na praxi je čeká peklo, tak aby se na to dobře připravili a hlavně si to nebrali osobně, že si s tím neví rady ani zkušení školní matadoři. Místo studia odborných didaktických textů jim pak doporučím absolvovat kurz karate či judo a zajistit si dobrého psychoterapeuta. Mám ale dojem, že jsou to zbytečné starosti. Ono nám nastoupí do škol jen zanedbatelných pár procent idealistů, a i ti brzy skončí.
Má vůbec tahle bída řešení?!