SERIÁL Marie Homerová: Neobvyklé metody ve výuce společenskovědních předmětů 2

pátek 12. srpna 2011 ·

Společenskovědní předměty, vzhledem ke svému specifickému obsahu, poskytují bezpočet příležitostí pro rodovedností v komunikaci, v písemné i ústní. Tyto předměty mají jiné zaměření než např. předměty jazykové nebo literatura. Jejich úkolem je rozvíjet racionální a logické formy komunikace, připravovat mládež na její budoucí osobní a veřejný život. V těchto předmětech se výuka může účinně propojit s výchovou k všelidským hodnotám a kultivací lidské osobnosti.


2. Diskuze ve výuce?

Správně vedená diskuze, a to nejen ve výuce, nemá být ani příliš dlouhá ani krátká. Základním předpokladem pro vzdělávací a výchovné působení je stanovené časové rozmezí, maximálně 1 hodina, stručné, logické a výstižné vyjadřování každého účastníka, a možnost, aby se každý vyjádřil. Začátkem tzv. pyramidové diskuze ve výuce je práce ve dvojicích nebo malých skupinách. Každá dvojice dostává jiný úkol, většinou problém, který má vyřešit v rámci obsáhlejšího tematického celku. Např. v tématu propaganda v totalitních režimech se mohou jednotlivé skupiny zaměřit na konkrétní dílčí okruhy: hudbu v nacistickém režimu a hudbu v komunistickém režimu, podobně na film, obsah politických kampaní, způsoby indoktrinace obyvatelstva. Své výsledky z vlastního „výzkumu“ založeném na studiu didaktických textů, dokumentů a jiných informačních zdrojů dvojice/skupiny prezentují ve větších skupinách, případně pro všechny studenty. Závěrečná diskuze všech má vést k zevšeobecnění získaných vědomostí, tj. definovat mechanismy propagandy v utlačovatelských režimech a vysvětlit jejich pro-režimní účel.

Jinými slovy: studenti společně prostřednictvím řízené pyramidové diskuze dospějí k intelektuální generalizaci charakteristických rysů propagandy. To znamená, že popíší a vysvětlí metody, kterými totalitní režimy realizují své ideologické záměry. Pro své závěry uvedou argumenty, které získali během svého samostatného studia. Případně mohou najít i analogie ze současnosti, např. v reklamních nebo politických kampaních. Pro tento způsob výuky je většinou zapotřebí vybrat nebo vypracovat didakticky vhodné materiály, zejména pro studenty méně pokročilé. Všeobecný popis společenských jevů, v tomto případě popis totalitních režimů ve školní učebnici, nestačí. Cílem tohoto způsobu výuky je rozvíjet formy samostatné práce každého žáka a integrovat do učení výchovné cíle. Na základě hlubšího poznání a kritické analýzy studenti „odhalí“ způsoby politické manipulace s lidmi. Studenti vlastním úsilím dospějí k poznání, že tyto mechanismy mohou pronikat v jiné podobě i dnes do jejich vlastního života. Tak se mohou případné manipulaci bránit, poznali ji už ve škole.

Snazší alternativou této metody je řešení téhož problému každou skupinou, např. skupina/dvojice zkoumá nacistickou propagandu za použití dokumentu, textů nebo nacistických plakátů. V řízené diskuzi mezi sebou dospějí skupiny ke generalizaci, kterou doloží konkrétními důkazy. Učitel diskuzi nenápadně, ale didakticky řídí tak, aby byla smysluplná a žáci dospěli k racionálním výsledkům. Tuto formu práce lze také koncipovat jako soutěž. V tomto případě prezentaci jednotlivých skupin sleduje „porota“ složená ze studentů, která vyhodnotí podle svých předem stanovených kritérií vítěze, např. podle logiky uspořádané argumentace, podle kvality práce s informačními zdroji, podle adekvátního množství a závažnosti informací. Tím se studenti učí kritickému objektivnímu hodnocení a umění pozorně naslouchat a posuzovat výsledky práce svých spolužáků.

Diskuze o příkladech/případech, např. příčinách války, rozhodnutí vlády, problému lokální nezaměstnanosti, mívají většinou spád, někdy i dramatický, zvláště pokud je případ zajímavý a „ze života“. Studenti mohou v diskuzi posoudit úmysly a způsob jednání aktérů v konfliktu, zhodnotit jejich pozitiva i chyby, definovat cíle, které jednotlivé osoby sledovaly, a to i úmysly skryté. Diskuze o případu, buď z historie, ze současnosti, případu hypotetického nebo případu „s otevřeným koncem“ vede studenty k přirozenému zájmu události „prozkoumat“ a odhalit motivy a cíle aktérů. Studium případů probouzí empatii, směřuje ke kritickému zhodnocení chování zúčastněných, např. v případech, které obsahují tzv. „milosrdnou lež“. Diskuze o případu se může stát východiskem pro vyjádření vlastního stanoviska a morálních postojů každého žáka.

Příklady se vybírají podle intelektuální úrovně a věku studentů. Cílem je motivovat svým obsahem studenty k přemýšlení o morálních aspektech, tj. k rozpoznání dobra a zla, jejich následků, k odhadu důsledku jednání jednotlivců i společenských skupin, k posouzení negativních jevů, např. korupce ve společnosti šíří nedůvěru mezi lidmi, skrytě podrývá její stabilitu. Učitel v řízené diskuzi musí preventivně předcházet osobním invektivám, které se objevují zejména v případech aktuálních a pro žáky emotivních. Dbá, aby diskuze nesklouzla k nepodstatnému žvanění, dává příležitost všem účastníkům, aby vyjádřili svá stanoviska. Během diskuze mají někteří extrovertní jedinci potřebu neustále mluvit na úkor ostatních, chtějí se také „ukázat“. Učitel proto musí tomuto průběhu diskuze zabránit, předem stanovit časový limit pro každé vystoupení. Povzbuzuje nenápadně introvertní žáky, aby získali odvahu mluvit na veřejnosti.

Náročnější bývají pro studenty případy s otevřeným koncem. Studenti navrhují další postup aktérů, např. problém jak vyřešit vysokou nezaměstnanosti v regionu. V případech z dějin, kde je konec příběhu známý, mají studenti odůvodnit jednání a chování zúčastněných a doložit je historickými událostmi, definovat konsekvence historických rozhodnutí. Do obtížnější kategorie mohou patřit hypotetické úvahy o historickém dění, příběhy typu, „jak by se události vyvíjely, kdyby …“. Historici sice takové úvahy na téma „kdyby“ odmítají, ale tato metoda je vysoce účinným cvičením pro rozvoj politického myšlení a intelektuální představivosti. Hypotetické úvahy se však vztahují zejména k současnému dění. Každý člověk se musí v životě rozhodovat, v dějinách existuje mnoho modelových situací, neboť historie se opakuje, ale i v jiných časových a společenských dimenzích. Školní „výcvik“ na základě historických příkladů je v rozvoji kritického myšlení zvláště přínosný. Ve škole se mohou žáci naučit, na rozdíl od života zatím bezbolestně, jak se racionálně rozhodovat. Ve výuce se studenti mohou také věnovat „menším“, ale důležitým, problémům, které se objevují v jejich osobním životě, v jejich okolí, např. vztahy mezi nimi a rodiči. Nebo problémům „větším“ v celonárodním a evropském měřítku, např. budoucnost ČR v EU, záchrana přírodního prostředí v regionu, ochrana místních historických památek.

Předmětem debat bývá kontroverzní téma. Doporučuje se, aby se debaty organizovaly pro menší skupiny. Pro větší shromáždění jsou vhodná sympozia, přičemž pro všechny typy diskuzí platí v zásadě tatáž pravidla. Debaty jsou však pro školní výuku vhodnější. Motivují a pomáhají rozvíjet kritické myšlení žáků, rozvíjí logicky pojatou argumentaci. Školní debaty se mohou stát „cvičištěm“ pro vzájemnou komunikaci podle předem stanovené etické úrovně , např. vyslechnout zdvořile názory protivníka, „neskákat do řeči“. Rozvíjí vzájemnou komunikaci a první řečnické dovednosti. Studenti se v debatách připravují na vlastní veřejnou prezentaci, užitečnou dovednost pro jejich osobní i občanský život do budoucna. Náročnější formu představují „pokračující“ debaty, kdy si debatující protistrany vymění místo. Účastník si vymění roli se svým bývalým rivalem a bude v pokračovací debatě vystupovat proti vlastním předchozím názorům. Tím si studenti uvědomí různost stanovisek, také fakt, že „každý má svoji pravdu“. Naučí se kriticky hodnotit a hlavně odhadovat a předjímat „myšlení a reakci protivníka“. Stejně jako v diskuzích mohou být debaty hodnoceny buď skupinou pozorovatelů nebo posluchačským publikem. Objektivní hodnocení účastníků debaty vychází ze stanovených kritérií, nikoli z osobní popularity debatéra.

Podobně jako v jiných řízených diskuzích, správně vedená debata nesmí sklouznout k osobním výpadům a k rétorickým výstupům dominantních jednotlivců nebo k situaci, kdy někteří nedostanou vůbec příležitost promluvit. Je úkolem učitele debatu „diplomaticky řídit“ a včas zasahovat, pokud taková situace hrozí. Také pokročilejší studenti mohou debatu řídit, ale musí znát a dodržovat pravidla jejího vedení. Doporučuje se určit pořadí diskutujících a zadávat jim předem cílené otázky k tématu, aby se diskutéři mohli připravit. V debatách se studenti učí naslouchat a kriticky hodnotit názory jiných. Osvojí si způsoby veřejné prezentace, dovednost kvalifikovaně definovat své názory. Debaty rozvíjí politické myšlení a rozhodovací procesy, tj. rozhodovat o tom, co je správné pro jejich osobní život a pro společnost. Řízené a logicky koncipované diskuze přispívají ke kritickému myšlení. Žák se naučí posuzovat společenské procesy a dedukovat jejich následky do budoucna, tj. možné negativní následky a naopak přínos pro jeho osobní život a pro veřejnost. Správně vedená diskuze proto není volně pojatou, vágní „intelektuální rozpravou“, ale vykazuje logickou strukturu, praktickou hodnotu využitelnou v budoucnu každého jednotlivce. Diskuze a debaty ve výuce významně pomáhají zejména ve výchově k občanství.


1. díl seriálu – Jak využívat přednášky?
najdete ZDE.
3. díl seriálu Vzájemná výuka jako způsob učení najdete ZDE.
4. díl seriálu Jak rozvíjet ve výuce ústní i písemné formy komunikace? si můžete přečíst ZDE.
5. díl seriálu Cílené otázky v rozvoji kritického myšlení najdete ZDE.

0 komentářů: