Na půl cesty mezi domácím vzděláváním a školní docházkou

čtvrtek 16. února 2012 ·

Podle The Guardian je vzmáhajícím se trendem v britském školství tzv. „flexi-schooling“, tedy systém, kdy žáci chodí řádně do školy, ale jeden nebo dva dny v týdnu zůstávají doma a vyučují je jejich rodiče. Podle zastánců tato metoda spojuje výhody domácího vzdělávání i řádné docházky, podle kritiků je to ale skrytý nástroj sociální segregace.

Britské základní školy jsou pod tlakem baby-boomu, nicméně rozpočet je v čase krize napjatý, není prostředků nazbyt, a tak roste počet žáků ve třídě a učitelé mají čím dál tím méně prostoru věnovat dostatek individuální pozornosti všem žákům. Zvlášť když pro řadu z nich není angličtina mateřský jazyk a mnozí z nich vyžadují zvláštní pozornost. Možných řešení je více, v Anglii jsou například poměrně častí asistenti učitelů, oblibu si ale získává i „flexibilní vzdělávání“, neboli „flexi-schooling“.

Tato „pružná školní docházka“ znamená, že jsou všichni žáci standardně zapsaní v základních školách, pravidelně do nich docházejí a jsou zkoušeni a známkováni stejně jako jejich spolužáci. Akorát zodpovědnost za jejich výuku přebírají na část týdne rodiče. Ti by s nimi měli jednak probírat stejné učivo, které probírá zbytek třídy ve škole, zároveň by s nimi ale také měli podnikat další aktivity vedoucí k rozšiřování obzorů a rozvoji kompetencí. Součástí „flexi-schoolingu“ jsou tak i návštěvy muzeí a divadel, výlety za památkami, sportovní aktivity a spousta dalších věcí, které rodiče považují za přínosné pro své potomstvo.

Podle zastánců tato „polo-docházka“ přináší dětem některé výhody domácího vzdělávání, jako je například individuální přístup, posilování vztahu s rodičem, možnost uzpůsobovat náplň kurzu vlastním zájmům nebo zpříjemňování samotného procesu učení. Nepřichází při tom ale ani k eliminaci výhod kolektivního vzdělávání – osnovy jsou sladěné, všichni by měli umět víceméně to samé a děti stále mají intenzivní kontakt se svými spolužáky, kteří mohou být z různých sociálních vrstev, takže žáci nežijí v nějaké umělé „bublině“. Rozhodující pro budoucí uplatnění přitom nemusí být ani tak klasické akademické znalosti, které pěstuje škola, ale právě flexibilita, sociální dovednosti, samostatnost, kreativita, asertivita a další kompetence, které mohou rodiče často rozvíjet efektivněji než učitel se třiceti žáky.

„Flexi-schooling“ je oblíbený především u středních vrstev obyvatelstva, které není dost bohaté na to, aby si platilo drahé soukromé školy, ale přitom zpravidla nepracuje v dělnických profesích, kde by mělo rigidní pracovní dobu a nebylo pro něj možné zařídit si jeden nebo dva dny v týdnu volno. To ale nahrává kritikům flexibilní docházky, kteří se obávají, že za zdánlivou snahou o zefektivnění vzdělávacího systému stojí spíš neochota britské střední třídy nechávat své děti v jedné skupině s přistěhovalci a žáky s odlišným kulturním zázemím.

Doposud nevznikla žádná studie, která by nezávisle měřila efekty pružné docházky, není tedy jasné, zda jsou výsledky skutečně tak pozitivní, jak se tvrdí. Podle některých skeptických hlasů je možné děti učit doma v nižších třídách základních škol, ale brzy se rodiče dostanou do situace, kdy sami nemají dostatečnou znalost probírané látky a nebudou tak schopni svým dětem adekvátně vysvětlit problémy např. z biologie nebo fyziky.

Britská vláda ani školní inspekce (Ofsted) počet takto vzdělávaných dětí nijak nemonitoruje, neexistují tedy přesná data ani o celkových trendech, ani o oblíbenosti v jednotlivých regionech a u jednotlivých skupin obyvatel. Jednoznačná není ani právní úprava, „flexi-schooling“ se fakticky pohybuje na hraně zákona a záleží jen na rozhodnutí ředitele dané školy, zda ho povolí – někteří nadšení rodiče proto dávají své děti do škol až několik desítek kilometrů vzdálených od svého bydliště, jen aby je mohli mít den nebo dva doma.

Zkušenosti s „flexi-schoolingem“ mají i desítky domácích školáků v České republice. Poměr času stráveného ve škole a doma je však otočen ve prospěch domácího vzdělávání – obvykle děti navštěvují školu jeden den v týdnu. Mají tak příležitost zjistit, jak to ve škole chodí, zároveň ale využívají všechny výhody domácího vzdělávání. Možnosti „flexi-schoolingu“ jsou přitažlivé jenom pro rodiny, jejichž kmenová škola je blízko místa jejich bydliště, a těch není mnoho. Rodiče totiž obvykle zapisují své děti ve školách, které mají s domácím vzděláváním dlouhodobou zkušenost a jejichž konzultantky jsou považovány za respektované autority v této oblasti. Naprostá většina domácích školáků se tedy v ČR vzdělává mimo školní prostředí, byť zdaleka ne jen doma.


Článek najdete ZDE.

0 komentářů: