Jana Hrubá: Podněty waldorfské pedagogiky pro praxi každého učitele

čtvrtek 8. listopadu 2012 ·

Z konference Asociace waldorfských škol ČR 1. 11. 2012 pod názvem „Může být učitel tvůrcem vyučování v podmínkách dnešní školy?“ si účastník mohl odnést celou řadu námětů k přemýšlení. Určitě budou rezonovat i v jiných pedagogických uskupeních a doufejme, že i v jednotlivcích.


„V současnosti se stále více ukazuje, že zděděný a stále převládající systém školního vzdělávání založený především na předávání a reprodukci poznatků již není zcela efektivní a míjí se s vývojem žáků. Hlavním problémem je, že se radikálně snížila motivace žáků poznávat v rámci školního procesu, který je jim často cizí a nereaguje na jejich reálné potřeby. Pokud se to má změnit, musí se proměnit především učitel a jeho přístup k výuce i k žákům. Reforma vzdělávání vyžaduje učitele, který tvůrčím způsobem zachází s cíli a obsahem vzdělávání, aby žáky vnitřně motivoval k seberozvoji. Vyžaduje učitele, který vyučuje na základě porozumění kvalitám života a rozvoje žáků. Je systém školního vzdělávání na změnu přístupu k žákům a výuce připraven? Jsou na změnu školního vzdělávání připravováni učitelé v podmínkách současného systému akademické přípravy? Může pojetí vyučovacích činností, vzdělávání a sebevzdělávání učitele pro waldorfské školy, které akcentují autentičnost a tvořivost, přispět k obecné reformě systému vzdělávání v ČR?“
(Vstupní text ke konferenci AWŠ ČR)


Prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSC., položil ve svém vystoupení nejprve otázku, k čemu by mělo vyučování vést, jaký je jeho smysl: „Jde o konkurenceschopnost? O formování lidských zdrojů? O výzbroj pro dosahování požitků individua? O různé gramotnosti, zabezpečující fungování v různých oblastech sociálního začlenění? Jde o vzdělání a mrav jakožto předpoklad nápravy věcí lidských? Anebo je výrazem starosti o člověka, aby se našel ve svém poslání, aby naplnil smysl života, svého osobního a obecně lidského?“

Řekl, že poslední z jmenovaných cílů naplňuje osobnostně rozvíjející výuka, při které učitelé nesou rozhodující odpovědnost, motivují a aktivizují žáky, aby výuku ve vzájemné důvěře s učiteli spoluvytvářeli a každý žák jako aktivní subjekt měl odpovědnost za své výsledky. Když vyvstávají potíže, učitel pracuje s žákovými potencialitami, neredukuje žáka na momentální stav, ale vidí ho vzhledem k jeho možnostem. Žák získává zkušenosti s úspěchem i neúspěchem, učitel posiluje jeho kladné postoje a emoce, jeho směřování do budoucnosti, k sebepojetí, k dospělosti. Dítě poznává, kým je, co má se sebou dělat, poznává za podpory okolí i omyly a krize a učí se, jak směřovat k silným vztahům a k životnímu smyslu. Jako tři zdroje pedagogické tvořivosti učitele označil prof. Helus vědu, umění a vcítivou moudrost.

Prof. PhDr. Tomáš Zdražil zdůraznil, že klíčové pro tvořivé pojetí vyučování jsou osobnostní vlastnosti učitele, především jeho kreativita a originalita, ale i sociální dovednosti. Na Svobodné vysoké škole ve Stuttgartu, kde se vzdělávají zájemci o povolání učitele na waldorfských školách, se studenti připravují kombinací intenzivní konfrontace s vědeckými i anthroposofickými pohledy na člověka, průběžným uměleckým školením a pravidelným praktikováním ve školách. Největší odlišností od běžného studia jsou umělecká cvičení (modelování, kreslení, malování, hudba, zpěv, eurytmie a recitace – umění řeči). Hlavním cílem nejsou umělecké výsledky, ale jde o proces, o zážitky, rozvoj schopností (aktivní pozorování, vnímání, vcítění do materiálu a prožívání), obdobně, jako při práci se třídou. Pedagogické praxi a metodice je věnován jeden měsíc v každém semestru.

Prof. Michael Zech ze Stuttgartu hovořil o vývoji waldorfské pedagogiky, o autonomii školy a učitele jako o jejím základním znaku. Cílem je individualizace vzdělávání – vychází z potřeb a předpokladů člověka, aby mohl být aktérem ve společnosti. Vzdělávání by se mělo stát nezávislým, stát by měl podporovat pluralitu škol.

Prof. PhDr. Hana Lukášová, CSc., která konferenci s opravdovým porozuměním moderovala, připomněla, že se pedagogům otevřel velký prostor pro svobodu, ale za podmínky přijetí osobní odpovědnosti. U mnohých kolegů narážíme na „strach ze svobody“. Uvedla příklad z výzkumu, na kterém se podílela, že mnozí učitelé necítí odpovědnost za neúspěch svých žáků, pouze za jejich úspěch.

Mgr. Ivana Zejdová si položila celou řadu otázek: Jaká jsou očekávání budoucích učitelů? Jsme si dostatečně vědomi požadavků dnešní doby? Dostačuje akademická příprava potřebám školské praxe? Co přispívá k překonávání zažitých stereotypů a motivuje učitele k tvůrčímu hledání? Jakou úlohu může sehrát studium reformní pedagogiky v myšlení učitele? Jaké výzvy stojí před současným pedagogickým myšlením a před pedagogikou jako vědou? Za jakých podmínek může waldorfská pedagogika přispět k reformě vzdělávání a čím?

Její odpovědí byla malá zastavení na vlastní učitelské cestě, čerpající ze zkušenosti přípravného studia a z osmileté praxe třídní učitelky v téže třídě na waldorfské škole. Osvěžující, procítěné vystoupení bylo příkladem „umění řeči“ a skutečného prožitku. Řeklo o waldorfské pedagogice velmi mnoho z vnitřních pocitů učitele. Studium vede adepta k rozšiřování myšlení a hledání souvislostí. Možnost pozorovat vývoj dítěte osm let dává třídnímu učiteli hlubokou zkušenost a terapeutické možnosti. „Vztah učitele a žáka je srdcem pedagogické vědy. Učitel a žák jsou spojené nádoby – pokud se učitel zdokonaluje, pocítí to i žák,“ řekla na závěr.


Velmi aktuální a závažné myšlenky se objevily i v diskusi. Ve stručné formě přinášíme alespoň některé z nich.

Mgr. Rostislav Riško, emeritní ředitel waldorfské školy v Příbrami, zdůraznil: „Tvůrčí prostředí si vytváří škola sama. Profesionalizace znamená, že učitel musí to, co se naučil, dále rozvíjet – studiem pedagogiky, psychologie, umělecky pracovat, denně cvičit. Je to práce na celý život – stát se renesančním člověkem.“

Mgr. Milena Vlčková, ředitelka waldorfské školy v Českých Budějovicích, řekla, že titulní otázku cítí bolestivě. Je to těžká cesta. Váží si všech tvořivých učitelů. Učitel v ČR může být tvořivý, ale prostor pro pluralitu se zužuje. Objevil se tlak na plošné testování, dochází k utahování rámců – rychle, nepromyšleně, bez učitelů.

Prof. Lukášová reagovala: „Podmínky jdou proti tvořivosti. Je třeba se na rozpravu s politiky připravit. Tvůrčí proces se nedá změřit, testy nesmí být cíl.“

Mgr. Riško navázal: „Renesanční člověk stojí v reálu. Škola musí komunikovat ven, vědět, co město potřebuje od ní. Musíme školu otevřít! Pak lze někoho ovlivňovat. Umět argumentovat, zformulovat naše názory tak, aby byly srozumitelné pro politiky.“

Prof. Zenke jeho názor podpořil: „ Potýkáme se s otázkou evaluace. Testy hodnotí přítomnost, ale my vzděláváme pro budoucnost. Připravujeme na život v interkulturní společnosti. Myšlenka individuality je centrální. Je třeba vystoupit ven směrem k veřejnosti. Myšlenka autonomie může fungovat, pokud zohledníme vědu, zkoumání. Výměnu názorů je třeba směřovat i k univerzitám. V Německu probíhá 2–3 roky debata, kolik času potřebuje učitel dějepisu, aby byl kvalitním učitelem. Dochází se k závěru, že potřebuje 200–250 hodin didaktiky! Musíme být směrem ke vzdělávací politice aktivní.“

Prof. Lukášová připomněla, že velký zápas mnoha iniciativ o změnu vzdělávání probíhá přes 20 let. Týmy začínají vyhořívat. Dnes je aktuální otázka, jaká idea člověka zvítězí v ČSSD, KSČM. Antropologie není základem univerzitního vzdělání v ČR. Univerzitní učitelé a politici mají jiné obrazy o člověku. „Musíme uhájit aspoň to, co je, tam, kde jsme,“ řekla.

„Měli bychom se každý zeptat, co můžu udělat já sám v sobě? Svobodně se rozhodnout pro studium a cvičení. Mohu ovlivnit sebe a stát se vzorem,“ uvedl prof. Zdražil. „Měli bychom udržovat zdravou rovnováhu mezi našimi idejemi a účastí na vnějším světě, kandidovat do zastupitelstev, spojovat se s problémy jiných lidí. Máme hodně přátel, kteří usilují o totéž, ale je také hodně sil, které pracují proti autonomii a svobodě. Přituhuje. Možná směřujeme do obtížného období. Uvažujme, jak si můžeme pomáhat. Jak si předávat štafetu? Po 20 letech začíná probíhat generační výměna.“

Mgr. Břetislav Kožušník, ředitel SOŠ waldorfské a Waldorfského lycea v Ostravě, varoval: „Negace se stupňují, testománie se stala cílem, ČŠI je využívána k nátlaku na školy. Revize RVP je vedena snahou natlačit zpět obsahy. Může být ještě hůř. S posunutím jsme se vysílili – spousta nadšenců už není. Musíme se aktivizovat, je to nutné.“

Mgr. Riško ukázal cestu: „Proč vadíme? Existuje boj o žáky – normativ. Skončila empatie, rozhodují ostré lokty. Proti vyhoření je účinný recept: Umělecké aktivity si může dělat každý sám. Malování, muzicírování dopřát sobě. Učitel musí být vnitřně vyrovnán, ne rozerván. Pracovat na sobě je cesta z vyhoření. Žít naplno, abyste mohli předávat.“

Prof. Lukášová diskusi uzavřela: „Titulní otázka konference umožnila reflexi. Tvořivé síly nám nikdo nemůže vzít. Můžeme svobodně pracovat každý den a přijmout zodpovědnost. Nevzdávat se výsledků a zkušeností, podržet se navzájem. Pedagogika, kterou zkoušíme, je pedagogika budoucnosti.“

0 komentářů: