Jana Dlouhá: Úvodník Envigogiky 2012/VII/1

středa 4. července 2012 ·

Vážení přátelé, příznivci Envigogiky! Připomínáme se vám v době „přelomu věků“ – tedy co se týče dějů přírodních nebo toho, co s ní zamýšlíme my lidé. Slunovrat již překlopil letošní léto do fáze ubývání. A co se týče všeobecné porady o stavu světa, ta právě skončila v brazilském Riu.

Sluneční cykly mají vliv na nás, naše cítění, skrze ně prožíváme i vztah k přírodě a vlastně i kosmickým dějům. I této cykličnosti života se pokoušíme vymanit a tak si mnozí dopřávají dovolenou v jiném ročním období, než je právě u nich doma. Je ale otázkou, zda pocit domova není spjat i s jakousi základní naladěností na přírodní děje. Někdy může být osvěžující domov opustit, ale to, co je základem jeho prožívání, jakási prapůvodní konstelace já – zde (byť právě jinde), tyto souřadnice člověk potřebuje mít pořád při sobě. Je asi dobré umět spolu s přírodou procítit, co se právě děje (například se účastnit slunečního „přelomu“ právě teď), aby člověk byl připraven i na přelomy jiné, životní, také cyklické…

Na rozdíl od této velmi dobře předvídatelné a jisté změny (třebaže je postřehnutelná pouze v kontextu celého léta), se očekávaný přelom v Riu (ne)konal, a jak to dopadlo, teprve uvidíme, protože to celé je plně na nás. Jisté je, že to byl velký strategický zápas, jak si v té všeobecné snaze o jedno společné dobro uchovat možnost vlastního, soukromého individuálního prospěchu navzdory všem racionálním argumentům. My lidé v této dualitě žijeme, takže to tak asi být má – za podmínky, že se nevytratí ona idea a účinná snaha ji uskutečnit (což jak víme nejde, ale zrovna tak nejde se o to stále nepokoušet, protože pak by nic nemělo smysl). No a protože to vypadá, že takřka všichni vládci světa rezignovali (uskutečnit neuskutečnitelné v horizontu jednoho života nebo dokonce volebního období?), musíme se o to pokusit sami a příznivá zpráva je, že můžeme být slyšet.

Takže poslouchejte – nejen o Riu, třebaže se zde o něm píše a dokonce i tak docela aktivisticky cosi požaduje po vládcích našich. Především jsme tentokrát získali (a opečovali) několik pozoruhodných textů recenzovaných.

Marek Franěk diskutuje český překlad škály, která má testovat emocionální, kognitivní a zážitkové měřící spojení s přírodou – v anglosaském světě známe jako Nature Relatedness Scale, jejíž využití v našich kulturních podmínkách má své meze. Jan Činčera zkoumá, jak žáci čtvrtých tříd vnímají les, interpretují jeho systémovou podstatu a posuzují vlivy člověka na něj; používá při tom techniku mentálního mapování. Optimální podobu environmentální výchovy v předškolním vzdělávání hledají autorky Kateřina Jančaříková a Magdalena Kapuciánová – analyzují nedostatečnou pozornost věnovanou environmentální výchově v předškolním věku a navrhují, jak se s tím vypořádat: součástí textu je metodika poskytující učitelkám MŠ kritéria realizace a autoevaluace environmentální výchovy na této úrovni. Globální změně klimatu se věnuje Barbora Duží – uvádí možnosti didaktického zpracování tématu na úrovni středních škol a nabízí nástroj pro hodnocení různorodých informačních zdrojů pro potřeby výuky. Viera Chrenščová popisuje, do jaké míry jsou na slovenských základných školách využívané exkurze, a rozebírá názory učitelů na tuto organizační formu výuky.

V části Envigogiky, která by nás měla spíše inspirovat, najdeme opravdu vydatný text Martina Říhy – podrobně v něm rozebírá, jakou by chtěl mít svou zemi – Českou republiku, a to ve všech oblastech hospodářství, politiky… Nové cíle a indikátory pro environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu v České republice stanovuje dokument vytvořený expertním týmem pracujícím při dnes už neexistujícím Odboru nástrojů politiky životního prostředí MŽP ČR. A pro odlehčení starostí, které s rušením takovýchto podpůrných institucí EVVO souvisí, nás Jiří Nečas znovu uvádí do pohádkového lesa, kde Vědunka Rybníčková poučuje milou princeznu Alguelitu, tentokrát o rovnicích (ne)omezeného růstu. Nakonec se nám hlásí Josef Břečka z Nového Zélandu, města Hastingsu, kde se právě, tedy v únoru roku 2009, slaví svátek stylu Art Deco, který ovlivnil architekturu místa.

V textu Obrat k volání přírody se Jiří Olšovský zabývá Heideggerovými Příspěvky k filosofii, jak je ve své knize interpretuje Martin Nitsche. A ještě jednou z rubriky Recenze – Marie Petrová a další účastníci konference „Naše společná přítomnost” kriticky posuzují hodnoty spojené s udržitelným rozvojem, jak se projevují v české (nejen akademické) obci. Lenka Parkánová představuje soubor učebních textů nazvaný Úvod do environmentální výchovy a globálního rozvojového vzdělávání, jenž se snaží systematicky uchopit environmentální a globální rozvojové vzdělávání u nás. A nakonec zajímavý historický dokument: projev Josefa Vavrouška na konferenci v Riu de Janeiro v roce 1992, a také kritické ohlasy konference letošní, ale o tom jsme už přece psali…

…takže pro tentokrát je to asi vše, o co jsme se chtěli s vámi podělit. Přejeme sobě i vám, abychom si v našich krásných Čechách nemuseli povídat jen o tom, kdo, komu, co, jak – ukradl. Jsou problémy jiné, důležitější. Třeba jak je to s hvězdami či Sluncem na letní obloze, nebo s idealistickými, neuskutečnitelnými vizemi, o kterých se naštěstí ještě pořád vede dialog. A tak do něj také vstupte, nejen poslouchejte, ale také pište. Aby nás bylo slyšet, protože naděje, že budeme slyšeni nebo se alespoň uslyšíme navzájem, tu pořád ještě je.

A tak už jen krásné letní povídání (i s námi) přejí
Jana a Jirka Dlouzí, Lenka Parkánová a Jana Šauerová

0 komentářů: