Úkolem diskusního příspěvku není navrhnout systémovou změnu, ale poukázat na to, co je politickou podmínkou přetrvávání systémové nesounáležitosti mezi praktiky, teoretiky, úředníky a politiky, a také na to, jak se nesounáležitost promítá do každé události – v našem případě je za modelovou událost zvolen průběh příprav a implementace kurikulární reformy.
Zdroj: Pedagogická orientace 2/2013, roč. 23, str. 245–256
Ze závěru:
„V předešlých částech jsme sledovali jeden výrazný rys české pedagogické komunity. Ukazovali jsme, jak systémová nespolupráce a nesounáležitost mezi všemi aktéry školské politiky – praktiky a teoretiky, reformátory a úředníky – vede k jejich politické bezvýznamnosti. Tato bezvýznamnost se projevuje v roztříštěné a nekoncepční (ne)podpoře aktivit aktérů ze strany státu. Taková nekoncepční (ne)podpora musí přirozeně destabilizovat přípravu a zavádění jakékoli větší změny. Dokumentovali jsme tyto skutečnosti na konkrétním případě – na rozpačitých výsledcích kurikulární reformy. Na osudu klíčového pojmu reformy – „kompetence“ – zase ukázali, jak příprava a implementace reformy selhává díky neschopnosti intenzivně komunikovat.
Tak jsme vykreslili dvě selhání – jedno vnitřní a jedno vnější. Protože aktéři neumějí systémově spolupracovat, jejich společný projekt – proměna českého školství – se zevnitř rozpadá a je pro politiky i veřejnost nepřesvědčivá. A protože aktéři nevyzařují jednotu navenek, nejsou ani pro politiky, ani pro laickou veřejnost dostatečně silnými partnery.
Tak se potácejí v začarovaném kruhu, v němž se velká a poctivá práce proměňuje v nepřesvědčivé výsledky a ty zpětně přesvědčují politiky a veřejnost o špatné kondici českého školství, tak vzniká hlad po reformách, ty jsou však připravovány zbrkle, rychle a bez dostatečné dlouhodobé podpory politické reprezentace, takže jejich implementace povede opět k nepřesvědčivým výsledkům a špatnému jménu pedagogické komunity.
Vystoupit z tohoto kruhu se nám podaří pouze tehdy, pokud se všichni zmínění aktéři spojí a stanou se významnými partnery v politickém vyjednávání. Ke spojení však nemůže dojít do té doby, dokud aktéři nebudou náležitě vnímat svoji zodpovědnost, která je – chtě nechtě – vyvede z jejich malých ulit.“
Celý text si můžete přečíst ZDE.
Radim Šíp: Zdroj politické neúčinnosti pedagogické komunity – nesounáležitost praktiků a teoretiků
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Témata článků
- bibliografie (1)
- celoživotní vzdělávání (73)
- dětská literatura (21)
- DOKUMENTY (192)
- ESF (1)
- glosy (34)
- informační technologie (174)
- inovativní vzdělávání (134)
- názory (11)
- NÚV (1)
- odborná literatura (618)
- pedagogické asociace (80)
- pozvánky (1)
- PR článek (1)
- profese učitele (356)
- projekty (18)
- seriál Školství v koronakrizi (23)
- STRATEGIE 2020 (9)
- školský management (139)
- školství v regionech (63)
- školství v zahraničí (61)
- výchova (195)
- výtvarné umění (2)
- vyučování (313)
- výzkum a hodnocení (454)
- vzdělávací politika (580)
- zajímavé tipy (636)
- zaujalo nás (787)
Archiv
- ► 2022 (350)
- ► 2021 (314)
- ► 2020 (319)
- ► 2019 (311)
- ► 2018 (302)
- ► 2017 (313)
1 komentářů:
Daleko významnějším zdrojem politické neúčinnosti pedagogické komunity je nesounáležitost učitelů různých typů škol a profesních specializací. Kastování dosahuje téměř indické úrovně, od gymnaziálních profesorů až po mateřinkové učitelky. Politici tím radostněji aplikují princip rozděl a panuj.
Okomentovat