Jaroslav Nádvorník: Staré zlaté časy

čtvrtek 7. ledna 2016 ·

Emeritnímu členu redakční rady Učitelských listů Jaroslavu Nádvorníkovi, řediteli ZŠ Propojení v Sedlčanech, vyšla po šestileté práci krásná dokumentární kniha – „Tenkrát v Sedlčanech“. Jsou v ní také povídky, vycházející z reálií doby. Jednu tu pro vás máme.

Autor v úvodu knihy píše: „…Vážení čtenáři, jsme svědky fyzikální abnormality. Žijeme totiž v místě, kde paralelně existují dva časy. Čas Města a čas jeho Obyvatel. Není složité uhodnout, který z nich je rychlejší. Tato kniha nás zve do doby našich předků, jejichž čas navíc běžel ve srovnání s naším pomaleji. Zveme pod příkrov nánosů let, kdy den byl místo ručiček věžních hodin odměřován poutí slunce po obloze, kokrháním z každého dvorku, biologickými rytmy a potřebami zvířat. Po pravdě i ctnostmi a neřestmi tehdejších Sedlčaňáků…


Staré zlaté časy. Květen 1937

Ve vzduchu byly toho rána cítit prázdniny. Do školy se Jarkovi moc nechtělo. Ještě pár týdnů. Kolik vlastně? To máme… dneska je… ale kolik týdnů zbývá? Zatím tak složitou početní operaci nezvládl, a tak rychle začal přemýšlet o něčem jiném. Jak to ti starší vědí, že tenhle předposlední měsíc školy má přesně tolik dní? Nějak to počítají na kloubech pěsti. To je tedy pěkně divné. Kdyby na prstech, to jo. Nebo na počítadle. V první třídě měli prima počítadlo. Na každém drátě byly navlečeny jiné figurky. Mezi řadou míčů a řadou domečků se skvěla řada půllitrů. Pěkně s uchem a bohatou pěnou. Na nich počítal nejraději. Ale na kloubech…? Nebo to včera s těmi cikány Na Stínadlech. Pohádali se ve svém dočasném ležení mezi vozy, došlo i na nože. Četník Mikolášek tam mezi ně vlítl a uklidnil ty horké hlavy pažbou pušky. Už večer po nich zbyla jen vypálená ohniště a peří z místních slepic.

O tomhle přemýšlel cestou do školy. Kopal do kamínků, kterých v ulici Za Stodolami bylo habaděj. Cestou překračoval koňské koblihy a sem tam i kravský koláč. Na těch koňských seděli chocholouši a hbitě vybírali potravu. Za rohem Mrskošovy stodoly byla cesta mezi kamennými stěnami dalších stodol a Sýkorovými garážemi zalita sluncem. Ze Štibingrova cukrářství to zavonělo karamelem. Začaly se mu sbíhat sliny, i když byl po snídani. Vždycky se hodně najedl, měl totiž hlad, už když poránu krmil králíky. Večer jim zase půjde s tátou na trávu, bude sekat srpem. Na kosu je ještě malý. Zpátky se ale poveze pěkně na trakaři a bude to mít s výhledem.

Konečně zahnul nahoru k farské zahradě. Stará z domečku přilípnutého ke zdi sekala na špalku větve, které v otepích nosila z Kolihov. Šlo to ztuha, byly suché a její slabé paže nestačily na zlomení. Potřebuje rozdělat, aby si mohla uvařit žitovku.

Když procházel pod Metzgrovým domem, ucítil jinou vůni. Pach lihu a octa. Trochu se mu zamotala hlava, když ji zaklonil a díval se, jak se čerti z fasády na něj šklebí. Oči se mu při tom zalily sluneční září, že silnici ke zvonici přecházel skoro poslepu. U trafiky pod rozkvetlým kaštanem pozdravil sehnutého knihkupce Příhodu, který se bavil s trafikantem válečným invalidou Sovou. Květy kaštanu nad nimi zářily jako svíce. Byly hezčí než v kostele, takové naducanější.

Když procházel pod mezí kostela, vyšel z Kaufmannova domu krejčí Bára. Starší kluci o něm říkali, že si vodí domů amanty. Moc tomu nerozuměl. Docela by to zvíře, toho amanta, chtěl vidět. Asi něco z lesa, co ještě nepoznal. Když se na to jednou zeptal maminky, jen se smála. Třeba je to větší než zajíc a má to zuby a drápy. Radši okolo krejčího rychle poposkočil.

Už od Řeznické uličky od domu kostelníka Jelínka poznal, že se před novou školou, kam se chodilo do měšťanky, něco děje. Hlouček dětí i dospělých se rychle rozrůstal. Jarka přidal do kroku a procpával se mezi těly, aby dobře viděl.
„Ti říkám, že spadne!“ zaslechl hlas někoho staršího.
„Ale co by, není to žádnej hamták,“ odpověděl mu někdo také o dvě hlavy větší.

„Co se tady cpeš?“ zeptal se Jarky nějaký učitel s přísným obličejem. Byl z měšťanky a Jarka ho moc neznal. To už stál v první linii, ale pořád nic neviděl. Vrata do školy byla otevřená, nikdo ale nevcházel a v půlkruhu před nimi bylo také prázdno. Co se to děje? Rozhlédl se po ostatních. Všichni mají hlavu zakloněnou a dívají se vzhůru. Jo tak!

Nad římsou školních vrat, která se táhla pod všemi okny prvního patra, se prsila busta Komenského. Znal tohohle pána, u nich na obecné jim o něm vyprávěl pan řídící Burda. Jenže tentokrát nevypadal učitel národů jako jindy. Přísný a dívající se dolů na loudající děti. Jarku napadlo, že se na něj nikdy nepodíval, když utíkal ze školy domů. To se třeba směje. Dneska ale nebyl Komenský na římse sám. Na hlavě mu někdo seděl. Bylo to tak akorát, jako na židli. Kolena zalomená, boty trochu přečuhovaly římsu a Jarka si odspodu všiml, jak se lesknou floky na podrážkách.

„Povídám ti, slez!“ zavolal znovu asi ten přísný učitel.
Ale kluk na Komenském jako by nic. Poskakoval, jako když jede na koni, jednou rukou se držel hlavy a druhou mával. Vypadalo to, že točí jako lasem. Jeho hekání přehlušoval klinkající zvonek z Forejtova papírnictví.

„Jupí, jupí!“ křičel jezdec, „už tě mám! Ty padouchu, mně neunikneš!“ Patami jako do slabin chtěl pobídnout vůdčího hřebce z kantorské stáje k většímu klusu. Ale zadek se mu z hlavy trochu svezl a tak se pro jistotu chytil čela Komenského oběma rukama. Nějaká holka zavřeštěla.

„Postav se mu na hlavu! Na hlavu se mu postav!“ zvolal starší kluk, kterého Jarka cestou odstrčil. Pak nad sebou cosi zahlédl a v tom to pořádně plesklo. Učitel vrazil klukovi facku. A vzápětí druhou: „Zavři pusu, ty hovado, chceš aby se zabil?“

Jarka se přikrčil, aby taky nějakou neslízl, ale po očku pořád sledoval to divadlo.
„Ty smrdutej kojote, stejně tě dostanu!“ hulákal dál ten sedlčanský kovboj.
„Já ti dám kojota, počkej, až slezeš…“ uslyšel Jarka nad sebou toho učitele.

„Co se to tu děje?“ ozval se nad ním jiný dospělý hlas a Jarka zahlédl dalšího učitele z měšťanky. „Proboha, Honzo, co je to za vola?“
„Mladej Dušek, čte asi rodokapsy a nějak mu to stouplo do hlavy.“
„Karle, okamžitě vlez zpátky do třídy!“ zvolal ten druhý učitel.

Jezdec pohlédl dolů na dav, který se utěšeně rozrůstal. Pořádně se nadechl, aby ho slyšeli i ti vzadu: „Mám pocit, že tohle je můj poslední tábor a já už odtud nikdy nevyjdu živ.“
„Ten blbec chce skočit! Musíme odzadu, ze třídy a chytit ho pod krkem!“
„Ty ses zbláznil, co když spadne? To ho chceš mít na svědomí?“

Hlas shůry se ale nesl dál: „Mám takové tušení, jako by přišel můj čas a já měl být již brzy zabit,“ pokračoval Karel Dušků v roli věrozvěsta Divokého západu. Zase začal skákat jak v sedle. Komenský na to ani muk.
„Tak pro hasiče s plachtou! Něco přece musíme udělat!“
„Slyšíš ho? Pamatuje si takový kraviny, ale z Dědovy mísy ani verš. Jestli to přežije, tak ho…“

Jarka zvedl hlavu, ale věta zůstala nedořečena. Divadelní rodeo nabralo na obrátkách.
„Až vypálím poslední výstřel, tiše vydechnu jméno své ženy Mary, popřeji všeho nejlepšího i svým nepřátelům,“ deklamoval Dušek a zvedl při tom obě ruce. Zadek se mu nepřestal natřásat a jednou nohou se pro jistotu zaklesl Komenskému pod bradu. Opravdu nebezpečná figura.

Dav zašuměl a ztichl.
„Koho to honíš, Karle?“ ozval se do ticha hlas jakéhosi spolužáka.
„Jmenuju se Čárls. A pronásleduju Džekamekkala, toho čubčího syna, kterej střelil zezadu Divokýho Bilahičkoka!“ pronesl do ticha zcela vážně Dušek, žák třetího ročníku měšťanky. Pak se usmál a dodal: „Slezu. Ale až mě učitel Skočdopole poprosí.“

„Vidíš ho, neřáda, celou dobu si z nás dělá šoufky!“ vydechl učitel a nahlas vykřikl: „Proč by tě měl kolega Skočdopole prosit? Okamžitě dolů!“
„Protože mě včera vrazil dlaní do čela takovou, že mi málem vylomil krk. A já v tom byl přitom nevinně!“

Oba učitelé zůstali zkoprněle stát a davem to zašumělo. Všichni věděli, že učitel Skočdopole, podsaditý připlešatělý kantor s knírkem, občas trestá neposlušné žáky docela zákeřným způsobem. Nepozorovaně se k nim přiblíží, přitočí se a zepředu jim otevřenou dlaní vrazí do čela, až jim hlava klinkne dozadu.

Před všemi se mihla sukně nějaké učitelky, vlétla do budovy a ke dvěma učitelům se ze stran přidali jejich kolegové. Chyběl jen Skočdopole a ředitel Kratochvíl. Všichni popošli pár kroků ke vratům.
„Kdyby spadnul, musíme ho chytit!“ sykl polohlasně některý z nich a všichni se podvědomě srazili k sobě a napřáhli ruce trochu dopředu.

Vzadu se davem začal kdosi prodírat, bylo slyšet láteření a učitelé se ohlédli. Cestu si klestil zámečník Dušek, otec našeho žokeje. V mezeře mezi davem a učiteli zůstal stát a zkoprněle zíral nahoru. Pak si hmátl ke břichu, pod vestou rozepjal pásek. Stojící učitelé si oddechli a s ulehčením se rozestoupili. Ve vratech se otec Dušek srazil s ředitelem Kratochvílem a učitelem Skočdopolem, pro které doběhla jejich kolegyně. Oba se nechápavě dívali, co se to děje.

Karel Dušků to shora všechno pozoroval. Když uviděl otce, přestal se natřásat. Úplně ztuhl. Má svého tátu dobře přečteného. Jakmile pod ním otec zmizel do budovy, věděl, že mu zbývá už jen chvilička. I když si starý rukou přidržuje kalhoty bez pásku, schody k němu do třídy stejně vylétne jako blesk. Vzteky mu narostou křídla. Konci se nevyhne tak jako tak. A tak se žák Dušek nadechl, znovu zvedl ruce, aby si užil svou poslední repliku: „Kamaráde, opět se shledáme ve věčných lovištích, abychom se více nerozloučili!“

Chtěl ještě dodat Sbohem!, ale to už se zámečník Dušek vyklonil přes parapet, pažemi ho chytil kolem těla a vtáhl ho do třídy. Ti, co stáli až vzadu, uviděli v otevřeném okně skloněnou šíji starého Duška a míhající se ruku s řemenem. Vzápětí se rozlehl takový řev našeho desperáta, že mnoho žáků se hrůzou přikrčilo a zavřelo oči. Jarka si dlaněmi radši zacpal i obě uši.

Někteří učitelé se však trochu usmívali.


Jaroslav Nádvorník: Tenkrát v Sedlčanech. Městské muzeum Sedlčany 2015. Str. 373–375. ISBN 978-80-903679-9-9.

0 komentářů:

Pozvánky

Pozvánky na výstavy

Archiv