Michal Novák: Zpověď odcházejícího učitele

čtvrtek 30. března 2017 ·

Dříve než mě začnete soudit, byl bych rád, abyste si přečetli těchto pár řádků. Nechci se v nich obhajovat, chci, abyste pochopili, z jakého důvodu jsem se doposud takto choval. Takže proč? A těch proč je hned několik.

Obdivuji lidi, kteří dokážou stručně, výstižně a poutavým způsobem vyjádřit své myšlenky. V tomto ohledu mnohé z nás převyšuje angloamerický čtyřicátník Simon Sinek. Proč? Protože když obětujete 15 minut svého času a zhlédnete klip ZDE, pochopíte, co vás možná již trápí léta. Proč se drtivá většina našich potomků chová tak, jak se chová. A pusťte si ho prosím dřív, než budete pokračovat v dalším čtení...

Zatím jsem nenarazil na člověka (napříč generacemi), kterého by výše zmíněný čtvrthodinový Sinekův monolog nechal chladným. Mně osobně ani tak neukázal, čím vším je nejmladší generace postižena, jen jsem si do této chvíle nedokázal připustit v jakém rozsahu. Najednou jsem si uvědomil, že mladí lidé, kterým doslova přirostl mobil k ruce se chovají úplně stejně jako mí bývalí svěřenci, kteří byli před mnoha lety hospitalizováni kvůli gamblingu nebo drogám na dětském oddělení Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Co je všechny spojuje? Závislost. Jakmile jim odeberete jejich drogu (ať je to již hrací konzole, pervitin, či jen mobil nebo PC s připojením na sociální sítě), začne se u všech projevovat zvýšená podrážděnost, neklid, citová labilita a nereálné, až paranoidní vnímání svého okolí. Zkrátka, projeví se u nich abstinenční syndrom.

Se závislostí (na čemkoliv) je spojena problématika motivace. Přesněji, její přesměrování do oblasti spojené se závislostí (např. komunikační technologie a sociální sítě) a její postupné vymizení v dalších zájmových oblastech. Co si přejí naše děti najít pod vánočním stromečkem? Lyže, nebo tablet? Co by nejraději dělaly o víkendu? Jely se s vámi projet do přírody na kole, nebo si zalezly do svého pokojíčku a zapnuly si PC? A kromě ztráty motivace se naši potomci začínají potýkat i se sociální izolací.

S motivací a sociálními dovednostmi úzce souvisí morálněvolní vlastnosti. Proč naši potomci nevydrží u žádné (smysluplné) činnosti déle než 15 minut, jsou nespolehliví a všechno jim musíte říkat minimálně dvakrát?

Dlouho jsem si kladl otázku, proč s postupem doby se morálněvolní vlastnosti oslabují. Proč má generace byla rozmazlenější než generace našich rodičů, proč nejmladší generace je zhýčkanější než ta naše. Dle mého soudu za to může paradoxně blahobyt.

My, jako rodiče, jsme geneticky naprogramováni na ochranu a zabezpečení svých potomků. Dáme jim vše, co můžeme, budeme je hájit proti celému světu. A příroda není hloupá, ví, proč to tak chce. Potíž ale nastává v situaci, kdy nemusíme osobně usilovat o získávání zdrojů, které nejenom lidstvo, ale veškerý život provází po celou dobu její existence. Převedeno do lidského obydlí od poloviny minulého století dodneška – naše děti dostanou vše, nač si vzpomenou. My jsme dostali vše, co naši rodiče byli schopni za reálného socialismu sehnat. Naši rodiče od našich prarodičů vše, co byli schopni sehnat a na co měli peníze – to znamená, téměř nic. Téměř nic hmotného. Vše, co nám naši předci nebyli schopni dát, se snažili vynahradit jiným způsobem. A ten jiný způsob, zejména návyky a dovednosti současné generaci hodně chybí. Navíc je ochuzena o jistý druh důležité emoce, o které se zmíním později.

Tyto neduhy se mohou začít projevovat již v předškolním věku, nicméně s nástupem do školských zařízení se projeví v plné své síle. Do této doby se vám možná podařilo své potomky uchránit před nástrahami masmédií a reklam, ale teď začnete být masírováni otázkami: „Proč ještě nemám mobil, když už ho má každý ve třídě? Proč jen my nemáme na chalupě wi-fi?“ To zažíváte doma. Málokdo z rodičů si ale dokáže představit, co se děje přímo ve škole.

Můj kamarád se mi nedávno svěřil, že jeho syn, jedničkář, nedokázal po čtyřech letech výuky anglického jazyka přeložit větu To je krásné. U mě, v hodině matematiky, nedokážou někteří žáci maturitního studia načrtnout pravoúhlý trojúhelník. Kdykoliv se s něčím podobným svěřím jinému učiteli, má i on z praxe podobnou zkušenost. Naši svěřenci mají vesměs obrovské nedostatky znalostí z předešlého stupně školy – my, místo abychom učili, co máme, suplujeme výuku předešlých stupňů vzdělání.

V sociálních dovednostech jsou naši žáci takřka negramotní – máte co dělat, aby se vám ve třídě nerozjela šikana. A když už najdete sílu postavit se tomu všemu čelem, jste v zájmu zkvalitňování výukového procesu zahlceni takovým množstvím často nesmyslné administrativy, že na skutečně potřebnou práci s žáky nebudete mít čas.

Chci-li jako pedagog v současné době přežít, mám snad jedinou volbu, přizpůsobit se. V první řadě nepřemýšlet o smysluplnosti jakéhokoli nařízení shora a vše dokonale splnit, nebo lépe řečeno vyplnit (protože pravda je to, co se napíše, a ani ne to, co se ve skutečnosti udělá). Vsugerovat si, že v mé třídě mají žáci mezi sebou skvělé vztahy, a když je očividně nemají, poslat je do příslušné spolupracující instituce, kde během jedné, dvou návštěv problém odstraní, a já si budu moci odškrtnout kolonku vyřešeno. A co je nejdůležitější? Mít za každou cenu se všemi zúčastněnými (žáky, rodiči, nadřízenými i všemi ostatními kolegy) nekonfliktní vztahy. Toho nejlépe docílím hyperprotektivním (nechci použít přímo slovo rozmazlujícím) přístupem k žákům. Protože, kde není žalobce, není soudce.

U mě osobně pověstný pohár trpělivosti přetekl. Za těchto okolností se již dál nechci podílet na tomto pro mě výchovně-vzdělávacím úpadku a z mého současného pracoviště chci odejít. Nechci však ani zdaleka ukončit svou pedagogickou činnost. Stále věřím (možná naivně), že i v této době najdu školu, kde na prvním místě bude opravdový rozvoj žáka, kde si každý každého váží, kde se lidé vzájemně respektují, kde u svých žáků dokážu vykouzlit úsměv a pocit štěstí po zvládnutí pro něj doposud neřešitelného úkolu, kde bych všem ukázal hodnotu každého z nás a jeho důležitost pro ostatní.

Mnozí z mých přátel mi často říkají: „Nechápu, proč nejdeš dělat něco jiného. Ve školství nikdy nemůžeš udělat kariéru a ani nezbohatneš.“

Nechci dělat kariéru, nechci být bohatý. Chci být šťastný. A abych byl šťastný, musí být šťastní všichni v mém okolí. Víte, jaký je to pocit, když vás bývalí žáci zdálky pozdraví nebo když vám na maturitním večírku řeknou: „Jako matikáře jsme vás často nenáviděli, jako člověka vás milujeme“?

9 komentářů:

obyčejný učitel řekl(a)...
30. března 2017 7:51  

Problémy současného školství jsou rozsáhlé, ale tohle je jedna z podstatných podstat. Ač, děkuji za tento článek, neumím si zatím představit, že by se z takového poznání školství a společnost dokázaly poučit. Škola musí začít učit životní dovednosti, jinak bude odcházející učitelů přibývat, i když půjdou do nejistoty.

Renata Kalabisová řekl(a)...
30. března 2017 12:17  

jasně, ale místo aby škola mohla říci, že má dobré nástroje na to, aby se děti naučily rozplést svou závislost na sítích, tak je učí stále bezhlavě jako v dobách břidlicové tabulky....tím si děti nezískáme, takže buď se škola změní (ostatně rozumní rodiče zakládají vlastní školy), nebo s námi bude ámen

Anonymní řekl(a)...
31. března 2017 8:25  

Mám to štěstí, že jsem se ze "školského ústavu" dostala na školu, kde mohu vzdělávat studenty, kteří opravdu chtějí ( také ne všichni chtějí, ale většina ano). S článkem se ztotožňuji a tímto chci poděkovat lidem kolem mne, že jsou a dělají mne šťastnou - ne bohatou, ne kariéristku. Video pana Sinka, by se mělo promítat snad povinně. Spoustě tenagerům vůbec nedochází, že mají problém. Více takových článků, kde "ryby smrdí od hlavy"

Anonymní řekl(a)...
31. března 2017 10:47  

Michale tleskám a podepisuji se pod vaše myšlanky. ...ALE! Co to bude za marasmus ve školství, když takoví LIDÉ budou odcházet???

V tomto směru jsem pro boj s blbostí a lhostejností a větrnými mlýny!

Pak nebudou vyznamenávat šikanované učitele in memoriam nebo je vláčet po soudech..Žáci nemohou mít jen svá práva, ale i povinnosti!Pak budou spokojenější i rodiče...

Kdy přije do školy inspekce na rízení školy? Ale ne formálně, kontrolovat tabulky, ale poptat se učitelů, zkoumat atmosféru ve škole a podmínky pro práci učitelů...Omlouvám se všem spravedlivým šéfům škol, jsme jen lidé,...ale nedostávají se do vedoucích pozic také ti, kterým záleží jen na své kariéře??? A dovolí, aby slušní učitelé odcházeli...
Hodně štěstí! Michalovi a nám všem, protože jaká je škola, taková společnost...

Renča řekl(a)...
31. března 2017 10:52  

Díky za skvěle formulovaný článek vystihující podstatu problému. Má-li se ale něco změnit, je nutné, aby vedení (od zástupců a ředitelů až po ministerstvo) stálo za učitelem, místo aby mu házelo klacky pod nohy. Je tristní, že pokud dojde ke konfliktu s rodiči, zůstává učitel nakonec osamocen a jako nepohodlý buď "poučen" nebo odstraněn, pokud se "nepolepší". Takže při dalším konfliktu už žáci dobře vědí, jak postupovat.
Situace na školách v posledních letech je celkově neutěšená. Učitelé by mohli veškerou pracovní dobu jen vyplňovat kolonky a sepisovat různá hlášení; učit by pak mohli ve svém volném čase. Vlastně vůbec nejde o výchovu a vzdělávání: jde hlavně o to, aby bylo papírově vše v pořádku a učitel nedělal problémy.I to byl důvod, proč jsem ze školství odešla - už jsem na tyto hrátky neměla sílu. A jsem vděčná osudu za dávné tři roky na škole, kde jsem mohla učit s radostí ze zájmu dětí a z podpory vedení.

Pavel řekl(a)...
2. dubna 2017 20:10  

Odkaz na monolog pana Sineka už znám. Váš text mi ale chvílemi připomínal pasáže z filmů Džungle před tabulí, nebo Vratné lahve. Děkuji Vám, že nahlas píšete: „chci být šťastný“. Vím, co znamená upřímné ocenění od bývalého studenta pro pedagoga, rozumím Vám. Přeji Vám, abyste své štěstí opět našel, uděláte tím trochu šťastné i další žáky, protože štěstí je přenosné.
V podtextu však cítím, že vedení Vaší školy Vás nepodpořilo v situaci, kdy mělo stát jednoznačně za Vámi. Proto „odcházející učitel“? Takové vedení školy by se dnes mělo stydět za své jednání, jestli chápu správně, nazvu to administrativní buzerací učitele. Svým jednáním podporuje jen vzrůstající nezdravé sebevědomá žáků, a ti si troufnou na další učitele. Všichni učitelé přece nemohou odejít. Vedení takové školy musí odstoupit ihned, když si neumí uvědomit, že pomáhá zrodu šikany ze strany žáků!

David Florian řekl(a)...
10. dubna 2017 12:54  

Upřímně.Právě jsem si přečetl a brečím.Nádherně sepsaný článek.Zavzpomínal při tom na školu a přesně jak poslední odstavec.Mimochodem ročník 80!Zlomilo se to opravdu nějak rychle��

Anonymní řekl(a)...
25. dubna 2017 21:09  

Naše školství potřebuje osobnosti, které jsou schopny používat svůj vlastní rozum, kteří jsou schopni si vytvořit vlastní názor a kteří mají charakter, sílu za svým názorem stát, a zdravé sebevědomí. S takovými lidmi je radost se setkat. Bohužel, pokud se už takový učitel ve škole najde, zpravidla odejde po prvním střetu s realitou. Ani ředitel, ani kolegové takového člověka zpravidla nejsou schopni vedle sebe snést.

Bohužel tlak, kterému jsou učitelé ze všech stran vystaveni a který již několik let každým dnem zesiluje, je staví do situace, kdy se stávají nesvobodnými oběťmi systému. Každý dnes ví, jak se má učit, a zdá se, že zrovna ten, který tu práci skutečně vykonává, je ten nejméně kompetentní se vyjadřovat k otázce výuky i žáků. Učitelů se nikdo neptá. A pokud i učitelé promluví, jejich názory nejsou brány v potaz.

V konkrétní škole vždy záleží na lidech, řediteli, zástupcích a vzájemných vztazích mezi učiteli. Bez ohledu na to, jaký učitel jste, pokud se Váš nadřízený rozhodne, že Vás pokládá za "špatného" učitele, je téměř nemožné v takové škole zůstat. Šikana ze strany vedení a její motivy se velmi špatně prokazují, zpravidla jsou do ní zapojeni i další učitelé a určitou roli v ní hrají žáci.

Od svého vlastního dítěte jsem se dozvěděla, že jejich paní učitelka si musí ihned po návratu ze školy lehnout, protože je jí špatně, protože už po těch letech ve školství není schopna unést tlak ze strany vedení a tlak ze strany žáků, jejich chování i přístup k učení, a že uvažuje o tom, že letos s učením končí.

Po sedmi letech mi sdělila kolegyně, že už má situace v současných školách dost a že ze školy odchází. Ne do jiné školy, ale někam, kde bude mít pocit lidské důstojnosti. Už nechce být v jedné místnosti s žákem, který na Vás může být jakkoli sprostý, může nerespektovat Vaše pokyny, může vyrušovat, nenosit pomůcky, nepsat domácí úkoly, neučit se a ve vyučování vůbec nic nedělat či dokonce bránit v učení jiným žákům. Už nechce být v situaci, kdy je takový žák dotazován na to, jaká jste vy vlastně učitelka a jak ho motivujete k lepším výsledkům. Už nechce zpytovat svědomí za to, že si dovolila dát takovému žákovi nedostatečnou a nerespektovala "zákaz dávat na vysvědčení pětky". Ujasnila si, že pokud vedení neřeší projevy slovní či jiné agrese vůči učitelům a nepostihuje včas a důsledně takové chování, například okamžitým vyloučením z vyučovací hodiny, (vedení tvrdí, že ČŠI neumožňuje takového žáka vyloučit z vyučovací hodiny, protože takto by mu bylo bráněno ve vzdělávání), musí v zájmu svého psychického zdraví odejít sama, dokud je čas.

I ti, kteří ve školství nepracují či nemají děti školou povinné, mají možnost nahlédnout do toho, jak to ve školách chodí. Už si tohoto stavu všimli i filmový tvůrci.

Je jasné, že někteří žáci prostě budou zkoušet najít hranice, kam až mohou zajít, ale je také jasné, že hranice jim musíme umět pevně nastavit. Pokud tak nečiníme, je to velká chyba. Důsledky takového pedagogického selhání ponese celá společnost.

Zdá se mi, že smrt učitelky v Praze nám dosud neotevřela oči a že si ředitelé nechtějí uvědomit, jak vážná je situace v našich školách. Řešení existují: žák musí chodit do školy, žák se musí učit, žák se musí chovat slušně ke všem osobám ve škole. Ten, kdo narušuje vyučování, musí být urychleně z hodiny vyloučen, neboť není možno zaručit, že se nestane nebezpečným pro ostatní žáky. Škola musí být bezpečným místem pro všechny, učitele i žáky. Vyplňování papírů, dotazníků či sestavování grafů NIC neřeší. Za prostředí, ve kterém se daří šikaně, je primárně odpovědný ředitel školy. Určitý díl odpovědnosti však leží na každém z učitelů i žáků.

Nezapomeňte!
I učitel má právo na bezpečné pracovní prostředí a ochranu svého psychického zdraví.

Anonymní řekl(a)...
27. dubna 2017 18:54  

Krásně napsaný článek o stavu současné generace i školství. Po zhlédnutí klipu jsem pochopila, proč mladé generaci stále méně rozumím. A pak se mi do rukou dostal text irského spisovatele C. S. Lewise,který v roce 1963 píše v eseji Přípitek zkušeného ďábla tato slova:
"Základní zásadou nového vzdělávacího a výchovného systému má být, že tupci a lenoši se nesmí cítit zahanbováni chytrými a pilnými studenty [...].Takové rozdíly mezi žáky [...] musí být zamaskovány. Může se to dít na různých úrovních. Tak například na univerzitách musí zkoušky probíhat tak, aby všichni, nebo téměř všichni, dostali dobré známky. Přijímací zkoušky je nutno zorganizovat tak, aby všichni, nebo téměř všichni přihlášení, mohli na vysokých školách studovat, ať k tomu mají či nemají schopnosti [...].
Na nižších školách se pro ty děti, které jsou příliš hloupé, nebo líné učit se cizím jazykům, matematice, přírodním vědám, zavedou takové předměty, jímž se děti dřív věnovaly ve volném čase. Nechť například plácají bábovičky, ale nazvěte to přitažlivě modelováním. Nikdy nesmí padnout ani ta nejmenší narážka na to, že takové děti jsou horší než děti, které se skutečně učí. Ať se dopustí jakýchkoliv nesmyslů, musí se jim dostat „stejného ocenění“.[...]
Děti způsobilé pro postup do vyšší třídy se uměle podrží, protože v ostatních by to vyvolalo trauma, kdyby zůstaly pozadu. [...] Jedním slovem, můžeme docela odůvodněně doufat, že až se úsloví Jsem stejně dobrý jako ty zcela naprosto prosadí, úplně se odbourá vzdělanost. Odpadnou všechny podněty pro učení, všechny tresty za neučení. [...]
A učitelé-nebo snad bych měl říkat ošetřovatelé? – budou příliš zaměstnaní utěšováním hlupáků a tak vyčerpaní tím, jak jim budou neustále povzbudivě poklepávat na rameno, že už ani na opravdové vyučování nebudou plýtvat časem.[...]“
Jak prorocké a nadčasové!