Michal Novák: Proč špatně „vysvětluji“ matematiku

úterý 11. dubna 2017 ·

Člověk nemusí mít vysoké IQ, aby zjistil, že něco nefunguje. Ale zjistit příčinu nefunkčnosti, už může být problematické. Zvláště, pokud je závislá na mnoha okolnostech, jak je tomu například ve školství. Znamená to však, že jestliže je něco složité, či dokonce nemožné, nemáme nebo nemůžeme se o to alespoň pokusit?

„A kvůli čemu, kvůli čemu? Je jedno, co děláš, vždyť to bude mít jen hodnotu kapky v nekonečném oceánu.“ „Copak není oceán jen velké množství kapek?“ (David Mitchell: Atlas mraků)

Staré moudro praví: Chceš-li něco opravdu změnit, začni u sebe. Pak budeš mít větší šanci na úspěch. Navíc, a to mi věřte, když nic neuděláš, udělá to za tebe zcela jistě někdo jiný. A pak se nestačíte divit, co všechno se kolem vás začne dít…

Jsem učitel matematiky a vždy jsem věřil v to, co dělám. A věřím dodnes. Důležité však je, aby mi věřili i jiní – kolegové, rodiče mých žáků a postupem doby i samotní žáci. Zde jsem však začal v poslední době selhávat. Varující byla narůstající nedůvěra některých mých kolegů. Jak mám potom přesvědčit o správnosti svých postupů rodiče a žáky, když nedokážu o tomtéž přesvědčit předsedkyni předmětové komise a vedení školy?

Jsem zoufalý ze skutečnosti, že úroveň matematického vzdělání u mladé generace stále klesá. Přestože se, my učitelé, stále více a usilovněji zdokonalujeme. A to nemyslím ironicky. Když jsem začínal v devadesátých letech minulého století učit, učil jsem ze současného pohledu mizerně, ale výsledky byly velice dobré. Teď je tomu přesně naopak. Proč ale? Je to nedodržováním moderních didaktických zásad a nerespektováním osobnosti jednotlivých žáků? Zkuste si například prostudovat principy Ruské rodové školy nebo Daltonského plánu (které snad na každém kroku „porušují“ všechny didaktické zásady a přitom jsou vysoce efektivní) a zjistíte, že problém musí být někde jinde. Kde?

Má radikální odpověď zní – my už neučíme matematiku, kde by měl být prioritní rozvoj myšlení a schopnost řešení problémů, učíme „algoritmické počty“, které nám rychle a snadno zajistí „úspěch“, tzn. dobrou známku při písemné práci či složení maturitní zkoušky. A to pouze za předpokladu, že se typ úloh, který studenty naučíme, nebude při ověřování znalostí příliš lišit. Na druhou stranu nechci v žádném případě tvrdit, že určité věci se žák nemusí „nabiflovat“. Musí. Přesně jak se vyjádřil jeden náš moudrý učitel na vysoké škole: „Nejdřív se musíte seznámit s fakty a pak spolu můžeme začít diskutovat!“

Je mi jasné, že mnozí učitelé matematiky začnou při čtení těchto řádků nesouhlasně kroutit hlavou. Stále (kupodivu) existují matikáři, kteří dokážou i průměrně nadaného žáka „matematicky vychovat“ tak, že na vyšším vzdělávacím stupni bude pařit mezi nejlepší žáky ve třídě.

Cítíte ten problém? Nevím, jak je tomu u někoho jiného, ale u mě často mezi nejlepší patří ti, kteří mají dobré základy ze základní školy, než někteří jejich spolužáci, kteří mají nesporně vyšší matematické nadání, ale s učivem základní školy se „jaksi minuli“. Pro mě osobně mají „fungující“ učitelé základních škol status boha a já smekám před jejich prací. Co kdyby inspekce raději chodila „na učenou“ k těmto kantorům a roznášela jejich „know-how“ do dalších škol, než jen stále hledala výukové nedostatky u nás ostatních?

Jako středoškolského učitele matematiky mě nejvíce trápí neskutečně rozdílná vzdělanostní úroveň nastupujících žáků. Rozdíly ve znalostech učiva základní školy jsou stejné (ne-li větší) jako u žáků rozdílných typů škol (konkrétně základní a zvláštní), které jsem před léty vyučoval ve „dvojtřídce“ školy při zdravotnických zařízeních. Realita současného školství je zkrátka taková, že umožní vytvoření takovéto „hybridní“ třídy třeba i s maturitním výstupem. Přes využití veškerých metod zaměřených na využití spolupráce mezi žáky vám musí v takovémto prostředí výuka kolabovat. Nastavit nějakou „laťku“ zkrátka musíte a ta nemůže vyhovovat každému ve třídě. Problematice diferenciace a inkluze ve školství bych se ale rád věnoval někdy jindy. Je to složitá záležitost a nejde rozebrat v několika málo odstavcích.

Učím podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Možná špatně. Ale cítím, že matematiku bychom neměli žákům „vysvětlovat“, matematiku by s námi měli žáci „objevovat“. A já jako učitel bych měl být jejich moudrým průvodcem a ne vševědoucím mentorem…

1 komentářů:

Pavel řekl(a)...
21. dubna 2017 8:42  

Měl jsem vynikající učitele matematiky v 6. a 7. třídě ZDŠ a na gymnáziu. Učili metodou nejdřív fakta do hlavy, a to postupně s opakováním, a následně vazby mezi fakty. Ve výsledku si vzpomínám, že matematika pro mě a mnohé mé spolužáky byla hra na kombinace různých řešení, spojená se vzájemnou soutěživostí, kdo rychleji najde řešení. (Samozřejmě po měsících našich nářků a utrpení.) Díky naučenému způsobu učení jsem poměrně snadno zvládl různé druhy matematiky na VŠ technického směru (VUT – jsem vděčný absolvent).
Už dvacet let nechápu diskuzi o potřebě či nepotřebě výuky matematiky. Naší generaci nijak neuškodila, i přísní učitelé se chovali jako lidé k našim slabším spolužákům. Faktem je, že našim rodičům ani nenapadlo neúspěchy svých dětí házet na učitele a stěžovat si u vedení školy. Spíše měli hrůzu z možného pozvání k paní ředitelce (co ten náš zase provedl?)
Pane Michale, Vy jste tady napsal 30.3.2017 článek „Zpověď odcházejícího učitele“. Nyní opět srozumitelně a realisticky popisujete problémy, které se vyskytují při výuce ve školách. Nejsem učitel, „jen“ technik. Proto taky vím, že pokud mají procesy fungovat, musí mít podporu vedení firmy a kontrolních orgánů. Výuka mládeže je proces, jehož nedílnou součástí je matematika. Proč to nechápe vedení školy a ministerstva a proč kontrolní orgány mění své zaměření proti učitelům, to taky už dvacet let nechápu. Držím Vám palce.