Karel Rýdl: DOKUMENTY 179. Dokážeme využít prostor pedagogické autonomie škol?

pondělí 11. prosince 2017 ·

Je to skoro 20 let, co se poprvé otevřel prostor pedagogické autonomie, ačkoli stále ještě platil školský zákon z roku 1984 a jednotné osnovy. Tzv. „Roupcův pokyn“ umožnil učitelům, kteří chtěli, jistou svobodu ve výuce.

Od první novely zákona č. 29/1984 z počátku 90. let mají čeští učitelé v rámci vyučování ve třídě garantovánu didaktickou a metodickou svobodu, která byla ovšem v průběhu dalších let výrazně omezována nižšími právními úpravami (vyhlášky, nařízení, pokyny MŠMT ČR) a navíc neumožňovala překročit rámec třídy. Přesto ji řada učitelů využívala do té míry, že již v polovině 90. let začala jejich tvořivost stagnovat, protože neměla možnost legálně překročit práh třídy, pokud to nebylo několik málo škol ve státním experimentu.

Od 1. září 1998 doznal prostor pro pedagogickou autonomii značnou změnu k lepšímu. Původní idea z počátku roku 1998 získala po několika diskusích jasné obrysy na jaře 1998 a ještě před prázdninami spatřil světlo světa Metodický pokyn MŠMT ČR k postupu při úpravě vzdělávacího procesu škol a školských zařízení, jehož přesné znění bylo znovu zveřejněno v Učitelských novinách č. 32/1998 (s. 15).


O co vlastně jde?

Stručně řečeno jde o výrazné rozšíření možnosti organizovat vyučování v rámci celé školy podle vlastního projektu a představ, s nimiž souhlasí všichni aktéři (vedení školy, učitelé a rodiče). Jde tedy o kvalitativní posun pedagogické autonomie z rámce třídy do rámce celé školy. A nutno podotknout (zejména pro škarohlídy a věčné kritiky i postupných dílčích pozitivních kroků), že české školy se dostaly v rámci míry pedagogické autonomie na úroveň zemí skandinávských, Nizozemí nebo třeba Ruska (srovnáme-li znění legislativy a nikoliv praxi) a významně jsme předstihli všechny německy mluvící země, Francii, Belgii, Itálii, Španělsko, ale i většinu bývalých socialistických zemí včetně Slovinska a živelně pedagogicky značně progresivního Polska.


Jaká jsou pozitiva?

1. Jde o nabídku, nikoliv o povinnost škol pracovat jinak.

2. Jde o rozšíření prostoru pro inovativní školy, které chtějí a mají k dispozici učitele, kteří umějí pracovat jinak, efektivně a v souladu s potřebami budoucnosti.

3. Jde o možnost zahájit hlubokou každodenní komunikaci partnerů vzdělávacího a výchovného procesu, a to na všech stupních škol do úrovně maturit a všech školských zařízení (tedy i mateřských škol, školních družin, klubů, ale i ZUŠek nebo dětských domovů).

4. Jde o výrazné omezení prostoru pro paušální kritiku typu, že „nic nejde" a že „zeshora jsou věci blokovány". Teď již ne (alespoň tedy v rámci organizace vyučování).

5. Nyní mohou učitelé a zejména ředitelé škol ukázat, jak vlastně jsou inovativní a progresivní a jak vnímají potřeby dětí s ohledem na místní specifičnosti.

6. Nejde jen deklarovanou formu nebo naznačení procesu, ale o cíl (kvalitativní změnu).

7. Jde o získání většího prostoru pro komunikaci s místními institucemi a sponzory na základě vlastního projektu školy.

8. Jde o možnost získat větší svobodu v rozhodování, vyrovnanou větší odpovědností vedení školy. Nutnost týmové spolupráce a projektivního způsobu řízení otevírá další možnosti v oblasti správní autonomie školy.

9. Nepřímo jde o otevření prostoru pro sebeevaluační procesy v rámci školy, které se dále stanou iniciátory nových změn.

10. Výrazně se může zvýšit role a prestiž Rady škol.


Jaká jsou možná negativa?

1. Že Pokyn zůstane nepovšimnut většinou škol, protože přináší více práce a jednoznačně umožňuje hlubší profilaci jednotlivých škol.

2. Zvýší se kritičnost pohodlných, ustrašených a jinak „opatrných" a neschopných učitelů a ředitelů škol

3. Možnost danou Pokynem nezvládne ředitel, zatímco učitelé a rodiče ji budou chtít realizovat. V tomto případě asi bude nutné vyměnit ředitele.

4. Možnost danou Pokynem zvládne ředitel spolu s rodiči, ale učitelé budou proti. Tady asi dojde k výměně učitelů.

5. Nebude to chtít nikdo ve škole. V tomto případě škola bude existovat dále, ale asi budou postupně stále více a více výsledky školy v rámci srovnávání kritizovat rodiče, což může postupně vést ke ztrátě „klientů".

6. Pokyn využijí již dnes známé „profilové", „inovativní", „alternativní" či „progresívní" školy, které dále prohloubí odstup od běžného průměru praxe organizace vyučování. To ale vlastně není negativum, ale z hlediska perspektivních požadavků na vzdělání a kvalifikaci pozitivum.

7. Nesmí se překročit vzdělávací Standardy, schválené pro základní školu, čtyřletá gymnázia a střední odborné školy. Ale co se týče obsahu, jde o velké umění tyto standardy překračovat. Co se týče organizace výuky a cílů výuky, dojde velmi brzy k diskusi, zda takto formulované Standardy právě nebrzdí možnosti dané ministerským Pokynem.

8. Nutno mít na paměti, i když je to hrozné, ale např. i rozvrhy hodin je nutné projednat a nechat schválit odborovou organizací (Zákoník práce, § 84). Jde totiž o týdenní rozvrh pracovní doby zaměstnanců. Inu i na takové věci nutno myslet, nepřející Tomášové (a nemyslím tím jenom Svitavsko), mohou napadat a brzdit realizaci vlastní organizace vyučování i jinými legislativními drobnostmi, protože výklady jsou tím různější, čím jsou úředníci dále od centra.


Co je tedy možné v rámci Pokynu uskutečnit?

Téměř všechno, co neodporuje Zákonu a nepotřebuje více peněz z rozpočtu MŠMT ČR, počínaje vnější organizací výuky podle např. daltonského plánu, jenského plánu, přes spojování předmětů v hodinách, vytváření blokové výuky, rušení předmětů a jejich nahrazování interdisciplinárními tématy až k metodám a formám výuky, jež překračují rámec třídy nebo vyučovací hodiny, např. projektování apod. Ti, kteří tyto věci již dělali navzdory okolí, mají nyní krytá záda a mohou pracovat zcela legálně.

První krok je učiněn. Za ním musí ale následovat další. Daňové zákony by měly umožnit přímý místní sponzoring, vyučování by nemuselo probíhat jenom ve školách (inovace předpisů o bezpečnosti práce a hygienických předpisů).

Ale napřed musí české učitelstvo ukázat, že nabídnutý prostor hravě vyplní a brzy bude tlačit k dalšímu rozšíření. Bylo by to v zájmu nejen jeho vyšší prestiže, ale především budoucnosti nás všech. Proto si lze jen přát, aby nám co nejdéle vydržela ta osvícená část ministerstva, která za regionální školství odpovídá. Za tento Pokyn si zaslouží jedničku, což je pro zastánce slovního hodnocení „výborně" a přátelé širšího slovního hodnocení si mohou vlastní text hodnocení cvičně napsat sami.

Zdroj: Rýdl, Karel: Dokážeme využít prostor pedagogické autonomie škol? Učitelské listy. Praha: Agentura STROM, roč. 6, 1998/1999, říjen 1998, č. 2, str. 14. ISSN 1210-6313


Na tomto metodickém pokynu byla nejcennější možnost, nikoli povinnost ho využít. Kdyby bylo současné ministerstvo použilo tento přístup při zavádění inkluze, jistě by celá situace vypadala jinak.

Jak to bylo řečeno na konferenci Perpetuum 2017: „Učitelé a ředitelé škol by měli mít prostor dělat věci dobře – dostat možnost volby + zodpovědnost + důvěru.“

Já bych dodala ještě podporu. (JHá)



Další díly seriálu najdete ZDE.

0 komentářů: